Tento den byl ve znamení přesunu do Berlína a druhého Adamova koncertu v pořadí. Ráno jsem u snídaně sledovala, jak otec se synem (oba pravděpodobně indického původu) kontrolují v hostelu všechny požární hlásiče. Ano, tohle je evidentně rodinný hostel, pracují tu celé rodiny, jelikož chlapci mohlo být asi tak 10 let. V poklidu jsme dosnídaly, vrátily se na pokoj pobalit zbytek našich věcí a opustily jsme naše portréty visící na zdi. S předstihem jsme se vydaly na cestu na nádraží. Vlastně jsme za celý náš pobyt nevyužili ani pozemní MHD, ani metro, přestože jeho zastávka byla za rohem. Zvyklé se pohybovat pěšky nám přišly vzdálenosti natolik malé (tj. v řádu několika km), že jsme to neměly zapotřebí. Konečně to vypadalo, že bude snad i hezky, a my jsme musely odjet. Vyrazily jsme stejnou cestou, jako jsme přišly, takže jsem konečně měla volnou ruku na to, abych vyfotila ten židovský hřbitov.
Židovský hřbitov
Židovský hřbitov
Ale pak jsme se chytily směrovky na nádraží Altona a rázem nás ta směrovka dohnala do nějaké pěší a nákupní zóny, kde jsme vůbec být neměly a rozhodně to nebylo zrovna nejkratší cestou na nádraží. Začala jsem podezřívat místní, že je to něco jako značený okruh pro chodce. Stejný, jako mívají auta, který však chodce směruje pouze po načančaných ulicích a třídách. A tak jsme zase zabočily vlevo a došly na nádraží, ale v první řadě autobusové. Ano, vlakové tu bylo také – někde uprostřed všech těch obchodních domů. Nechala jsem vedení na Hance, viděla jsem značení všeho možného, ale ani jeden Bahnhof. Ale byl tam, nalezly jsme ho, když jsme pronikly dovnitř.
Pro ty, kteří nikdy nebyli v Hamburku a hlavně nikdy nebyli na nádraží v Altoně – jeho dnes už místní čtvrti. Nádraží připomíná Masarykovo nádraží v Praze – končí zde koleje. Akorát má těch kolejí přesně deset. Byly jsme tu dobře o půl hodiny dříve, ale ať jsme se rozhlížely, jak jsme se rozhlížely, nikdy jsme neviděli na cedulích náš vlak. Jako by nebyl. Ještě jednou jsme se dívaly na vytištěné internetové jízdenky zakoupené s obrovskou slevou někdy v lednu, ale na cedulích opravdu nebyl. A tak jsem Hanku nechala stát u prostředních kolejí u našich zavazadel a šla obejít všechny jednu po druhé a kontrolovala čísla vlakových spojů, abych se ujistila, že náš vlak opravdu nikde nestojí. Byl tam třeba rychlík do Insbruku, ale ten přes Berlín nejezdí. Na poslední koleji stál rychlík, který stavil v Berlíně, ale zcela jiný a s dřívější dobou odjezdu. Nakonec jsem došla k názoru, že bude nejlepší, když se tedy dojdu zeptat na informace.
Zařadila jsem se do fronty u okénka budky, která byla umístěna jako stánek mezi dvěma nástupišti. U okénka se domlouvala jakási dvojice, která taky držela v ruce internetové jízdenky. Přede mnou stála slečna, která v ruce taky držela internetovou jízdenku. Podívala jsem se jí přes rameno a shlédla, že je na stejné číslo spoje, jako ta naše. Oslovila jsem ji. Ano, hledaly jsme obě stejný vlak. A jak se zdálo, dvojice před námi taky. Když jsem přišla na řadu, paní za okénkem už jen bezmocně zavrtěla hlavou, dala mi na jízdenku razítko a zavelela – nasedněte do toho rychlíku do Curychu, co stojí na desátém nástupišti. Odjíždí za 4 minuty.
Přihrnula jsem se k Hance a zavelela jsem: „Seber bagáž, jedeme tím rychlíkem na posledním nástupišti, jede za 4 minuty.“ Měly jsme to tak akorát, že jsme stihly nastoupit. Usadily jsme se a vlak vyjel. Podívala jsem se na Hanku a povídám: „Situace německých drah je asi horší. Na zpoždění jsem zvyklá, ale neexistujícím vlakem jsem ještě nejela.“ Musely jsme se tomu obě smát. Na Hlavním nádraží v Hamburku přistoupily Dánky a ukázalo se, že jedné z nich sedíme na místě. Tak jsme se přesunuly přes uličku na nejbližší volná sedadla. Průvodčí sice nad našimi jízdenkami taky vrtěla hlavou, ale jelikož na sobě měli dobrozdání z nádraží z Altony a sdělila jsem jí, že takových je nás ve vlaku více, potvrdila je. Pak jsme měnily místo ještě jednou a nakonec jsme se ocitly na sedačkách, které byly pravděpodobně nakonec skutečně volné. Ve vlaku byla jakási jejich WiFi, ale sloužila pouze k informacím o vlaku, cestě, nabídce občerstvení anebo akcích konaných ve městech, kde bude vlak stavět. Do internetu mne nepustila. A tak zatímco Hanka sledovala, jak vlak nabíral rychlost, až se ve 220 km změnil výhled na rozmazanou šmouhu, mne uklimbal do spánku.
Do Berlína jsme dorazily o hodinu dříve, než jsme měly. Jednak jsme dříve vyrazily, jednak jsme jely rychlejším spojem. Vystupovaly jsme v nejspodnějším podlaží patrové ocelovo-skleněné krychle, supermoderního nádraží, které tvoří jednu z novodobých dominant Berlína. Pro změnu zcela nahoře odtud odjíždí takzvaná S-Bahn, městský systém místních vlaků.
Koupily jsme si v jednom z prostředních pater džusy a vyrazily jsme pod střechu, kde jsme se marně pokoušely vyznat v místním předprodeji jízdenek. Překážely jsme místním, zatímco jsem marně hledala na automatu 24hodinovou jízdenku. Berlín ji prostě nevede. Nejmenší je 48 hodinová. Jinak mají denní, která přestává platit ve 3 ráno druhého dne, takže vás to stejně donutí koupit si další. Drsný způsob, jak vydělat na někom, kdo potřebuje v Berlíně pouze přespat. Nakonec jsme koupily prostě jednorázovou a nastoupily do našeho vlaku.
S přestupem na U-Bahn jsem měla pocit, že jsem se ocitla zpátky v čase. Zapomeňte na relativně krásné pražské metro. Úzké chodby s bílými kachlíky, kterými se valily davy s kodrcajícími kufry na kolečkách, se kroutily se svým sporým osvětlením tak, že jsem podvědomě očekávala, že za dalším rohem bude stát voják se samopalem, který mne chytne jako uprchlíka do západního Berlína. A je fakt, že my jsme mířily na území západního Berlína. A nakonec se nám to povedlo. Objevily jsme se ve čtvrti s vysokými domy a širokými ulicemi, lehce bohémskou atmosférou a s ryze letním počasím, které po zimě a dešťovo-sněhových přeháňkách v Hamburku bylo milou změnou. Zjistily jsme, že nedostatek bílé barvy na pruhované přechody buďto dorazil sem anebo se právě odtud rozlezl. Myslím, že používat tohle značení-neznačení v Českých Budějovicích, mělo by město brzy asi 50% úmrtnost. Tady se prostě ulice přechází i bez jakéhokoliv značení, jinak byste se nachodili k nejbližšímu značení někdy i stovky metrů.
Zjistila jsem, že objednané ubytování je ve vnitrobloku jednoho z činžáků, takže člověk prošel asi dva bloky, než se dostal k výtahu, který v tu chvíli přetékal v chrlení francouzských studentů s kufry. Francouzština se nedala přeslechnout, jelikož jako správní puberťáci byli nesmírně hluční. Recepce se nacházela ve čtvrtém patře. A byla vlastně na baru v jídelně. Zmatená recepční nás k našemu pokoji poslala oklikou kolem dokola, akorát zapomněla, že uprostřed se jaksi zavírají dveře. A tak jsme si obešly celý dvůr – ochotné pokojské nás pustily – abychom zjistily, že náš pokoj jsou asi třetí dveře od recepce – ale z opačné strany. Vypadalo to, že celý vnitroblok byl kdysi skladištěm. Koukala na nás známá okna až k podlaze a v určitých místech byly na domě kladky na vytahování zboží. Z toho důvodu měly pokoje těžké závěsy, aby nikdo nekoukal přes dvůr do protějšího pokoje, který se po rozsvícení stal velkou výkladní skříní. V koupelně na pokoji byla v držácích celá balení šampónů, mýdel atd. Ne pouze balíčky, ale celé tuby. Chvíli jsme si odpočinuly, najedly se, daly si kafe a pak jsme se převlékly, podívaly na mapu a vyrazily ven pěšky. Jít pouze v tričku bylo fajn, bohužel jsem s sebou nemohla vzít fotoaparát, jelikož jsme mířily na další koncert. Řekly jsme si, že se tam ty asi dva kilometry projdeme.
Míjely jsme příjemně vypadající restaurace, pizzerie a kavárny. Věděla jsem, že v první a druhé třetině budeme míjet kostely. Také jsme míjely tzv.turecký trh, který se proměnil v jednu velkou restauraci a centrum zábavy. Své jméno prý kdysi dostal podle randálu, který se z něj linul v dobách, kdy to jako tržnice skutečně fungovalo.
Věděla jsem, že míříme na kraj čtvrti, kde se na mapě skvěje několik muslimských modliteben. A do sálu, za kterým se nachází staré berlínské letiště – plocha, která dnes slouží jako odpočinková zóna pro obyvatele, o které bylo zákonem rozhodnuto ji nikdy nezastavět, o které uvažovali politici, že by ji zastavěli domy pro uprchlíky. Po cestě nás stavěl mladý muž, který s papírem v ruce hledal jistou adresu. Mluvil lámanou angličtinou. Buď imigrant anebo student. Věděla jsem, že jsme v té ulici a že podle čísel to musí být někde poblíž, nasměrovala jsem ho, ať to zkusí obejít. S největší pravděpodobností mířil do školy, kterou jsme právě minuly. Za ní byl park se hřbitovem.
U parku jsme narazily na frontu. Naše domnění, že je to její konec, se rázem rozplynulo, jelikož to byla jenom její smyčka. Její skutečný konec se v tu chvíli nacházel ve dvoře u sálu, takže jsem ji rychle odhadla na dobrých 500m.
Zařadila jsem se na její konec. Viděla jsem tu stát kompletní rodiny – rodiče s jejich dětmi, přičemž děti byly aspoň v pubertě. Vpravo u plotu byly zaparkované tourbusy, vyvedené v klasické černozlaté barvě. Mezi lidmi se proplétala bezdomovkyně, která sbírala v keřích odhozené plechovky, které se zde dají pravděpodobně zpeněžit. Stát na konci fronty s výhledem na její začátek je velmi zvláštní. Hanka si díky tomu měla čas vyfotit plakát na koncert vystavený u vchodu. Měla jsem pocit, že se fronta téměř neposouvá, což bylo velmi matoucí. Jak se tímhle tempem dostaneme dovnitř, když jsme viděly celou tu smyčku? Alespoň nám nepršelo na hlavu. Do toho přišla SMSka od Claudie, že prý vpředu čekali lidi, kteří měli vstupenky v mobilu, ale oni na ně neměli čtečku, takž je vyhodili z fronty a odeslali je někam, kde jim tu vstupenku vytisknou. Měla strach, zda také nemáme elektronické vstupenky. Uklidnila jsem ji, že je máme vytištěné.
Věděla jsem, že ti dotyční určitě čekali před sálem minimálně od rána, ne-li už dřív, jen proto, aby si zajistili svá obvyklá místa vpředu. Najdete je v první řadě na většině videí. Ale upřímně jsem z toho tentokrát měla opravdovou škodolibou radost, jelikož jsem s nimi měla nedávný spor, ve kterém se oni snažili řídit, kdo by měl a neměl mít přístup na Adamovo koncerty. Dle nedávných názorů by to měli být v první řadě lidé z LGBTQ, jelikož je Adam gay, pak samozřejmě chlapi, jelikož je Adam gay, a pak tedy také mladé holky, protože jsou mladé a vypadá to, že má perspektivní fanouškovskou základnu. Navíc dokážou udělat slušný bengál. Jestli dobře čtete, heterosexuální ženy středního a staršího věku odtud vypadly. Při debatách jsem se snažila poukázat na to, že kdybych já vyčlenila z návštěvnosti gaye, byla bych nařčena z homofobie. Nakonec mi dotyčný prominentní fanoušek – profesionální supreplačka – napsal, že jsem homofobní já a na Twitteru mne spolu se svou partou přátel zablokovali. Jestli ho někdo někdy zabije, nebude to proto, že je gay, ale protože je blbej!
Když se fronta posunula na kraj pozemku a já očekávala, že si teď pěkně projdeme zpátky tu ulici až ke smyčce, objevila jsem, že jsme na konci smyčky! Proto jsem měla pocit, že se nikam neposouváme – zmenšovali tu strašnou smyčku. Všichni, co stáli těch 150m venku jsou už uvnitř. A za relativně nedlouho jsme tam byly i my. Paní v okénku v hale odpípla vstupenky a dala na ně značku. Vědoma si všech náležitostí jsem s sebou neměla deštník (bylo krásně), ani foťák. Zarazila mne však otázka, zda mám tužku. Tužku?! Reagovala jsem poněkud zmateně, nechápala jsem, proč po mně chtějí tužku. Paní si zase myslela, že jí asi nerozumím. Ano, mám tužku… Sebrala mi ji a zahodila. Prosím?! Prý mají příkazy… Tak to mne opravdu naštvalo.
Až přespříliš slušné chování, které panovalo v Hamburku, bylo vystřídáno ostrým prušáckým chováním v Berlíně. Měla jsem pocit, že bych v klidu pronesla rozmontovaný samopal. A oni mi vyhodí tužku! Kdopak si myslí, že jsem? James Bond? Připadala jsem si jako zuřivý reportér Egon Erwin Kisch, kterému sebrali obživu. Raději jsem mlčela, že mám ještě jednu, jelikož jsem si před odjezdem v Děčíně koupila na cestu sešit a propisku, abych mohla případně zapisovat svoje postřehy. U nás se deštníky skládají před halou, v Hamburku je číslovali a skládali do přepravek. A tady vám věci prostě vezmou a vyhodí. Přišlo mi, že tohle nejvíc svědčí o mentalitě obyvatel než cokoliv jiného. A hlavně jsem opravdu začínala mít pocit, že nějaká pravidla a preciznost, kterými bývalo Německo proslulé, dávno vzala za své. Nezáleží ani tak na tom, jaké jsou výsledky a zda se něco skutečně dělá správně. Záleží na tom, aby bylo vidět, že se něco dělá. Cokoliv.
Claudie mi psala, že mohou mít nějakou hlášku, že předskokani – zpěvačka a její kapela – jsou právě z té další čtvrti, která je poněkud neklidná, tak je možné, že budou víc hlídat. Sál byl relativně dlouhý a úzký, připomínal mi něco jako sokolovnu, do které někdo postavil pódium s aparaturou. Na opačném konci byly montované podesty se schody, aby odtud byl nějaký výhled. Shodly jsme se na tom, že nemá cenu hrnout se kupředu, a tak jsme se postavily k zábradlí na kraj schodů. Za chvíli nás šli vyhodit, že prý „požární důvody“ a „průchodnost schodiště“ a že na něm nikdo stát nesmí. A tak jsme uvolnily místo a šli si stoupnout na plošinu výše, ale už do druhé řady. Naše místa vzápětí zabrali jiní, kteří už vyhozeni nebyli. Ach, to dodržování pravidel…
Předskokani byli dobří, zpěvačka hezká a s výborným hlasem. Ale časem jsme se shodly, že by ji měl Adam naučit některé pěvecké techniky, jelikož ve výškách byla zbytečně hlasitá na úkor kvality zpěvu. A pak jsme se také shodly, že přestože zpívala anglicky, moc jsem jí nerozuměla, což však nebylo způsobeno mnou. Jak to, že Adamovi je rozumět vždy a téměř za všech okolností? Aha, to je přece jedna z vlastností, které na něm obdivují i operní pěvci – zapomněla jsem…
Po předkapele následovala přestávka. Poslouchaly jsme písničky, některé jsem znala, některé ne a některé byly Adamovo. Bylo třeba připravit scénu. Když už bylo všechno připraveno, ozvaly se první tóny intra a sál začal zhasínat. Lidi zareagovali a ozvalo se nadšení. A najednou to někdo utnul, jako by si vzpomněl, že ještě na něco zapomněl, a do sálu se ozvalo Can´t go home. Lidi zareagovali ještě víc a bylo úžasné pozorovat siluetu davu, který na písničku evidentně paří. Čisté nadšení. A pak už se to rozjelo. Koncert. Stejný a opět jiný.
Snažila jsem se nahrávat, ale na obraz to nebylo a basy byly bohužel moc silné i tady vzadu. V jednu chvíli jsme s kámoškou obě zavřely oči a poslouchaly ten hlas, který jako by v úzké místnosti sám od sebe sílil. Uvědomila jsem si, že vlastně vůbec nesleduji scénu, jen nechávám mlsat svoje uši, a rychle jsem zase otevřela oči, aby mi nic neuniklo. Nezpíval tak na jistotu, jako v Hamburku, vypravoval se víc do výšek a jakoby chtěl svým hlasem víc podpořit relativně klidnější obecenstvo. Něco pro fajnšmekdy na pěveckou techniku.
V průběhu koncertu zase otevřel svoje „okénko“, aby upozornil lidi na to, co je spojuje, namísto toho, co je rozděluje. Aktualizoval ho během turné podle toho, o co se zrovna zhádali fanoušci na Twitteru. A samozřejmě zavzpomínal na 3 měsíce, které kdysi v Berlíně prožil. Poznamenal, že vidí v publiku hodně lidí s piercingy a při pokusu se s někým začít bavit narazil na Američanku. „Ale já se chci bavit s Němcema!“
Publikum nebylo ve zpěvu tak dobré a navíc se ze začátku asi trochu stydělo, takže ho musel Adam v „singalong“ vyzvat znovu. Při představování kapely najednou držel v ruce umělou muchomůrku pro štěstí. Dost dobře jsem nechápala proč a nepochopila jsem to dodnes. Pravděpodobně nějaký skrytý dvojsmysl, ale podle reakce sálu ho asi nepochopila většina. Atmosféra koncertu byla o poznání tišší nežli v Hamburku, jako by lidé více poslouchali zpěv. Chyběla tomu ta bezprostřední zpětná vazba, kterou poskytoval čtvercový sál v Hamburku, oproti téhle protáhlé nudli. Anebo ta bezprostřednost chyběla tamním lidem – nevím.
Když jsme po koncertě odcházely ze sálu, na okénku jsem si všimla nalepené cedule o tom, že je vyprodáno. Takže další vyprodaný koncert.
Vracely jsme se ulicí zase zpět na hostel. Pořád bylo teplo a příjemný večer. Claudie nás před koncertem urgovala, abychom jí dali vědět, až budeme zase bezpečně zpět na hostelu. Přišlo mi to přemrštěné. Po cestě jsme potkaly v protisměru jakousi cyklojízdu, vypadalo to, že šlo o nějaký happening, byla sledována a asi i chráněna policií. Jely v ní stovky kolařů. Nevím, co se skrývá za hranicemi Kreuzbergu, ale mně se ta čtvrť líbila. Vjezd do dvora byl již zavřený, prošly jsme bočními dveřmi. Další průchod byl však zamčený. Konečně jsem pochopila, k čemu slouží zvonek, na kterém je napsáno, že vede na recepci, ale nemá se lézt do tohoto domu. Zazvonila jsem na zvonek a byly mi bzučákem otevřeny dveře, které vedly do prosklené chodby, ze které jsem zase vyšla ven. Hostel byl teprve v dalším domě. Vyjely jsme výtahem do čtvrtého patra a na recepci zastihly mladého muže, který koukal, odkud se tak pozdě vracíme. Poprosily jsme o dva půllitrové mošty. Než se stihl vrátit k lednici, otevřít ten druhý a nalít mi ho, Hanka už ho měla v sobě. Viděla jsem ten jeho údiv, kam to do ní tak rychle zmizelo. Pochopil, že jsme opravdu musely mít žízeň. Zaplatila jsem je, rozloučily jsme se a šly na pokoj. Hanka se přihlásila na WiFi – hesla nám dali při ubytování a jejich platnost byla 7 dní – a začala uploadovat svoje videa. Já jsem si uprostřed hovoru vzpomněla na slib, co jsme daly Claudii, a poslala jsem zprávu, že jsme na hotelu. Bylo už asi půl jedné, ale vypadalo to, že na ni možná čekala, jelikož vzápětí poděkovala s tím, že jde spát. I my jsme postupně usínaly. Následující den jsme se měly přesunout na jednu noc zpátky do Děčína, a na další do Třeboně, abychom odtud vyrazily směr Vídeň na následující koncert.
—————————————————————————————————–
Ráno jsme posnídaly v jídelně. Byla dost plná, takže u stolů seděli lidé, kteří se vzájemně neznali. Přece jenom, hostel má dvě patra a jídelna je společná. Kochala jsem se výhledem do jiného dvora a architektura budov se mi líbila, v něčem mi zrovna tohle připomínalo Hamburg. Na baru a recepci už sloužil zase někdo jiný. Kamarádka se hlásila z Varšavy – tu jsme musely odpískat, nestíhaly bychom přesuny.
Odhlásily jsme se a vyrazily na přesun na nádraží. Při nákupu jízdenek nám slečna radila autobusy, protože měla strach, že se v metru ztratíme. Když jsme jí sdělily, že jsme jím přijely, tak prohlásila, že v tom případě ok. Připomnělo mi to Prahu, kde se já jako přišedší přepravuji převážně metrem a teprve pak tramvají nebo busem, zatímco spousta tamních obyvatel to má naopak. Ale ano, věřím, že se v berlínském metru dá ztratit, způsob jeho značení není zrovna ideální.
Dopravily jsme se na nádraží značně před odjezdem. Kupovaly jsme lístky až na tenhle vlak právě proto, abychom měly čas se případně pořádně vyspat. A taky jsme netušily, zda nebudeme někde bloudit. Venku pralo slunce a bylo až horko. Koupily jsme si jídlo a džusy a usadily se s batohy na lavičku uvnitř. Pak jsem tam Hanku ponechala hlídat bágly a vyrazila jsem s foťákem na obhlídku, zda vůbec nědo stojí za vyfocení. Pláň s výhledem na Říšský dóm mne nenadchla, byla to prostě betonová placka, do které pralo slunce, ze kterého bolely oči. Vyfotila jsem budovu zvenku a zase zapadla dovnitř. Na druhé straně jsem mířila najisto – už při našem příjezdu jsme se dívaly prosklenou střechou z nástupiště S-Bahn na krásnou sochu železného oře. Vyrazila jsem přímo za ní. A našla, v závětrném rohu, sloužila jako pomník prvních železnic. Nafotila jsem ji, ale okolí opět nestálo za nic. Bylo plné jeřábů a zpevňovalo se i nábřeží přímo vedle železnice.
Když jsem se vrátila dovnitř, zaujala jsem Hanky místo a dala prostor zase jí, ať si nafotí, co chce. Ke koni jsem ji rovnou nasměrovala, aby ho nemusela hledat. Zatímco jsem seděla na lavičce u našich zavazadel, dorazila první bezdomovkyně a s ledkovou baterkou nahlížela do košů tříděného odpadu, zda tam není něco ke zpeněžení. Pravděpodobně hledala plechovky. Tuhle techniku jsem nikde zatím neviděla. Paní odešla a netrvalo to ani deset minut a přišel další člověk a dělal to samé. A potom další. Všichni si nosili svoje ledkové baterky. Po nádraží evidentně kolovala denně celá parta bezdomovců, kteří si svorně konkurovali. Musím ale uznat, že také nežebrali na cestujících, jako to dělají feťáci v Praze. Aspoň já nikoho žebrat neviděla.
Nakonec se Hanka vrátila, sjely jsme do nejspodnějšího podlaží, nastoupili do našeho vlaku a odjely směr Děčín.
