„Panebože, Hanka mne zabije!“ projelo mi hlavou, když na displeji kasy vyskočilo čtyřmístné číslo počínající čtyřkou. Nenapadlo mne zjišťovat, jak drahá by ta jízdenka měla být, takže jsem stála v hale vlakového nádraží v Českých Budějovicích s vyděšeným výrazem téměř neschopna slova.
Déšť voní
Sníš o ní
Svět bolí Tisíce dešťů jsi rád při mně stál
Na dobrou noc jsi mi svou píseň hrál
Teď najednou slyším ten hlas v dálce znít
Někdo ji zpívá a prý musíš jít Stékají kapky a já snídám déšť (jak voní)
(Tak) poraď mi jak …
Přišel jsi tak jako déšť s první tmou
A plný lásky jsi stál přede mnou
Musím ti, miláčku, říct: byl jsem s ní
Proč tolik bolí, když tvá slova zní Byls ke mně čestný, já vím, řeks to sám
Vesmír se točí a já závrať mám
Nemůžu slepit, co své …
Můj stůl, můj snář, má skříň Chlap co je míň než stín Domov můj Můj dům
