Volební právo

Volební právo je jedním z výdobytků civilizace. S rozšiřováním počtu těch, kteří mají právo volit, došlo také k devalvaci jeho hodnoty. Z práva, které mělo původně jenom pár jedinců, takže jeden hlas měl hodnotu třeba dvou procent, se stalo dneska právo s hodnotou hlasu vyčíslitelnou ani ne v promile, ale v něčem, co se schovává za pěknou řádkou nul. Kdybychom vycházely z matematických limitních funkcí, stává se z nás jenom shluk nul, které dohromady dají pomyslnou jedničku a to ještě ne celou. Z voleb tedy logicky vyjde řada jedinců, za nimiž se schovává mnoho nul. Jak trefné. Bohužel i hodnota čísla, jež stojí v popředí, je přesně závislá na počtu jedinců nebo nul, které stojí za ním. Z toho vyplývá, že máte-li za stejně hodnotnými kandidáty rozdílný počet hodnotných jedinců a nul, tak ten, za kterým stojí o tu jednu nulu více, má větší vliv.

Že je politika plná významných nul, na tom není dávno nic divného. Že má kterákoliv nula hlasovací právo taky ne. Běžná populace rozumí zákulisí politiky asi stejně jako binárnímu kódu složenému z nul a jedniček, na jehož základě jsou postaveny všechny počítačové jazyky. Politika jsou prostě takové jedny obří Piškvorky, jenom záleží na tom, zda tu řadu dříve postaví nuly anebo zásahy.

Po revoluci bylo hlasovací právo nově nabytou svobodou, ve které se nikdo nebál konečně hlasovat tak, jak skutečně chtěl. O tom, zda bylo z čeho vybírat, by byla řeč druhá. Právě rozčarování z politiky bylo a je důvodem, proč stále méně a méně lidí k volbám vůbec chodí. Také jsem kdysi chodila k volbám s tím, že si odhlasuji to, co chci, nebo alespoň to nejbližší tomu, co bych chtěla. Sledujíce proměny politiky v čase a občas zakopnuvše o něco z jejího zákulisí, aniž bych to chtěla, i já jsem časem začala plout v tom, koho nebo co vlastně volit. Ztráta motivace časem postihuje všechny beze zbytku a bez ohledu na obor, kterého se to týká.

Nejvíce se to objeví ve chvíli, kdy máte na výběr z variant, z nichž vám nesedí ani jedna, anebo možnost se výběru vůbec neúčastnit. Nakonec se volba stane jakýmsi losováním v naději, že jste vybrali to nejmenší zlo, anebo se stane zázrak a to, jež jste vybrali, konečně dodrží svůj program. S vědomím, že neúčastnit se není řešení, nalezla jsem tedy novou motivaci, proč chodit k volbám: Chci mít čisté svědomí. Myslíte, že kvůli tomu, že jsem splnila svou „občanskou povinnost“? Ale vůbec ne. Jenom si chci potom s klidným svědomím zanadávat, až se mi nebude líbit to, co se děje. Prostě proto, že mi nikdo nebude moci říct, že jsem se nepokusila. To, že se z vejce nakonec vylíhnul plivník, přece už není mou vinou. Nebo ano?