„Co budeš dělat o víkendu?“ zeptala se mne moje kolegyně, jelikož věděla, že mám před sebou s jedním dnem náhradního volna čtyřdenní víkend. „Nejdřív spát a potom učit mámu zacházet s mým starým mobilem,“ odpověděla jsem po pravdě. „To aby sis vzala na příští víkend dovolenou.“
Na sarkasmus jsem zvyklá od malička a u nás v kanceláři to je něco jako živný roztok konverzace. Každý, kdo někdy učil své rodiče zacházet s jakýmkoliv novým přístrojem, ví, že ona poznámka nebyla zase tak nereálná. A jestliže jsou jeho rodiče v důchodcovském věku, pravděpodobnost, že se stane skutečností, se neustále zvyšuje. I jak jsem pravila, stalo se.
Ve všední den jsem vyrazila s matkou do prodejny se zastoupením příslušného operátora, abychom získaly novou SIM kartu se starým telefonním číslem. Ano – starým číslem – jelikož opravář telefonů, za kterým zašla, protože její telefon byl nefunkční, sice zjistil, že je nefunkční v první řadě SIMkarta, avšak nejen, že ji neinformoval o tom, že lze získat novou kartu s původním číslem a na ní uloženým kreditem, ale ještě jí prodal novou nenabitou SIM kartu za celé dvě stovky.
Matka se svou neznalostí s tím byla smířena. Měla radost, že po dobití 300,-Kč na nové telefonní číslo získala další bonus a ještě slevu na volání, takže se vlastně i ta koupě zaplatila. Ale když u operátora zjistila, že na starém čísle zůstal zůstatek ve výši 600,-Kč a ještě zbytek bonusu, vzpomněla si na původní balení stařičkého telefonu ještě z éry, kdy se telefon prodával zároveň s telefonním číslem, a vyhledala ho. Se škatulkou s čárovým kódem a vytištěným telefonním číslem jsme v prodejně prokázali, že jsme skutečně jeho vlastníky, a během chvíle byla nová SIM karta s původním číslem a hlavně původním nevybraným kreditem na světě.
„Takže v tom ty telefony budou?“ zeptala se mne matka. „Ne, nebudou, ty byly na kartě a ta byla špatná, nečitelná. Budou se do toho muset zadat.“
„A ty předvolby na vytáčení?“
„Ty se budou muset nastavit.“
„Ty byly taky na kartě?“
„Ne, ty byly v telefonu. Prosím tě, nemotej data a nastavení.“ Matka na mne vrhla nicneříkající pohled. Vrátila jsem jí jeden lehce naštvaný.
„Uvědom si, že my jsme se tohle neučili. Já tomu nerozumím.“
„Mami, telefony už jsou dvacet let, tak si nestěžuj. Dobře. Představ si data jako brambory. Brambory pěkně na poli v řádcích, jo? To jsou data, to jsou ty tvoje telefonní čísla. A teď nastavení – jinak budeš zacházet s motyčkou a jinak budeš třeba vyorávat traktorem. Jiný zařízení, jiný nastavení. Teda na motyčce si nastavíš maximálně délku, na tom traktoru toho asi bude víc. Taky se ti s každým bude jinak pracovat. Srozumitelný?“
„Jo.“
A tak jsem já sáhla do svých zásob, ve kterých se nacházely dva telefony Motorola KRZR K1 v modré a černé barvě, založila jsem získané dvě nové SIM karty – do černého s novým telefonním číslem a do modrého se starým – a zprovoznila je. Pak jsem s oběma nabitými a nastartovanými telefony zamířila k matce. Oba telefony byly prosté telefonních čísel, jelikož všechna zmizela i s nefunkční SIM kartou. Jelikož je však matka „ze staré školy“, všechna telefonní čísla měla zapsána na papíru. Každá jsme držela v ruce jeden telefon a lekce zadávání telefonních čísel začala. Byla jsem upřímně ráda, že generace mých rodičů nemá ta kvanta kontaktů, která v mobilech nosíme my. I tak bylo s podivem, jak to, že i když pořád dokola děláte jednu a tutéž věc, je pro mou matku těžké si ji zapamatovat. Proboha proč, když nový mixer, papiňák či sporák zvládne během půl hodiny? Ano, to je ten problém. Mobil nikde nemá kost, která by se dala ovařit a obrat, nenastavuje se v něm teplota na pečení a nedá se v něm vyměňovat příslušenství. Mobil je prostě méněcennou součástí domácnosti, která nepřináší nic k jídlu. To je celý ten problém. Alespoň problém mé matky. Starý mobil měla minimálně deset let a stejně se s ním nenaučila zacházet. Bylo pohodlnější strčit mi ho do ruky.
První postupy jsme zvládli. V průběhu zjišťuji, že jakákoliv funkce navíc je problém. Kdyby měl telefon jeden způsob, jak dojít ke stejnému výsledku, bylo by to asi Ok, i kdyby obsahoval dvanáct kroků. Jenže tenhle mobil vás k jednomu a tomu samému dostane zhruba třemi cestami, třemi způsoby. Na generaci mých rodičů je to asi příliš mnoho voleb. Matku na rozdíl ode mne netrápí, že má v tuto chvíli dva telefony se dvěma telefonními čísly, aniž ví, co s nimi bude do budoucna dělat. Oba telefony prostě umístila do papírové krabice a přesouvá se s nimi po bytě jako s ošatkou s koťaty. Ji trápí to, že aby se dostala k telefonu toho, koho chce volat, může použít tři různé cesty.
Druhý den přijíždí sestra s neteří. Svým odchodem na toaletu přicházím o nádhernou scénu, kdy jeden z mobilů začne zvonit. Má matka nejdříve chtěla, abych jí na každém nastavila jiný zvuk, ale potom své přání změnila s tím, že si nejdříve musí zvyknout na nový zvuk telefonů, a proto v tuto chvíli vyzvánějí oba stejně. I uchopila prý do každé ruky jeden telefon ještě v pouzdrech, které si na oba koupila, a začala jimi třást každým u jednoho ucha ve snaze objevit, který z těch dvou zvoní. Proč s nimi třásla, mi zůstalo utajeno. Možná si myslela, že při zvonění budou také chrastit. V tomto případě ji telefony zklamaly, neboť jsou z poctivé oceli. Leč odhalila zvonící telefon a uskutečnila hovor. Celkem nic těžkého, vezmete-li v potaz, že jde o tzv. „véčko“, tudíž hovor přijmete jeho otevřením a ukončíte jeho zavřením.
V každém případě zavolat se jí dá. Když se v neděli odcházela uložit ke spánku, dostala jsem velmi přesné instrukce: „Hlavně mi zítra neposílej žádnou SMS. Den jsem je neměla v ruce a už zase nevím, jak se s tím zachází.“
