Queen + Adam Lambert Praha O2 Aréna 17.2.2015

Na tenhle koncert jsem čekala půl roku. Od konce září, kdy byl oznámen, nebo vlastně od prvního dne, kdy jsem si koupila vstupenku. Kdyby mi před dvaceti lety někdo řekl, že v roce 2015 pojedu na koncert Queen, asi bych ho měla za blázna. Asi jako mne někteří považují za blázna dnes. A tak jedu do Prahy sama. Díky bohu se tam mám setkat s dalšími fanoušky, které jsem objevila po twitteru. Na ty se těším taky. Jen jsem nevyspalá, protože jsem šla spát pozdě a vstávala zase brzy – v televizi měli být Queen živě. Ale nakonec nebyli – nikdo neví proč.

Cestou se rozhlížím. Nikde jsem neviděla jedinou reklamu – ani v televizi, ani v rádiu, žádný plakát, žádný billboard. Zjišťuji, že ani nikdo další neviděl. Podle mé příbuzné existuje jeden u dálnice. Jinak nejsou ani v Praze, ani okolo haly, dokonce ani v hale. Moje šéfová byla minulý týden na koncertě ve stejné hale a ani ta o nich neví. Přesto je koncert vyprodaný. Věci, které se prodávají samy, nepotřebují reklamu. Ale kdyby ji měli, možná by byly koncerty dva.

Když se chceme vyfotit před logem Queen, směřujeme k parkovišti kamionů. Fotí se tam i cizinci, osobně fotím dva Italy z Milána, kteří pracují v Berlíně a byli na koncertě tam. Podle fotek se Adam včera procházel po Praze, alespoň jistě v okolí Staroměstského náměstí a v Pařížské ulici – tam jsou nejdražší značkové obchody v Praze a na opačné straně proslulý židovský hřbitov a synagogy. Taky byl na Daliho výstavě.

Procházíme bezpečnostními rámy a prohlídkami a za vchodem se rozcházíme do svých sektorů. Dívám se na oficiální prodej triček a dalších předmětů. Slyším za sebou hlasy: „Hele, Queen + Adam Lambert. Toho Lamberta bych tam teda nemusel.“ Adamovo CD tam nikde nevidím. Další hlasy za mnou: „Hezký trika, ale drahý. Koupíš si to, za deset dní v tom bude díra…“ No jo, chlapi – projede mi hlavou – ty tam fakt budou mít za deset dní díru. Já sama mám triko s logem Queenbert a mikinu z téže kolekce. V čem jsem oblečená tuší jen největší Adamovo fanoušci. Ve frontě na WC za mnou stojí asi 17 slečna s maminkou, za ní 3 paní kolem padesátky. Slečna se otočí a zeptá se: „Prosím vás, jste fanynky Lamberta nebo Queen?“ Paní se zatváří zmateně a odpoví: „No asi Queen.“ Slečna ve své naivitě reaguje: „Já Lamberta, s Queen začínám.“ Musím se smát. Otáčím se a kontruji: „Vždyť je to jedno, stejně budou všichni odcházet jako obojí.“ Vidím tu spoustu lidí, kteří jsou na koncertě evidentně poprvé. Málokdo měl možnost vidět Queen s Freddiem. Ti mladší z důvodu svého věku, ti starší z důvodu komunismu a nemožnosti vycestovat za hranice. Pokud měl člověk vůbec pas, potřeboval k němu stejně ještě výjezdní doložku a devizový příslib – ti starší si to pamatují, ti mladší to nepochopí. Ten, kdo se dostal v roce 1985 do Budapešti, měl na tehdejší dobu neuvěřitelné štěstí. Ti starší lidé pamatují dobu, kdy něco jako stoupnout si na koncertě nebo jít tančit pod pódium bylo zakázané. Myslím, že ani dneska nebudou jančit – už jen z důvodu svého věku. Doufám, že budou tleskat a hlavně zpívat. V Praze se vždycky krásně zpívá – přece jen máme tu muzikálnost v genech. Queen tu sice byli s Paulem Rodgersem, ale to měli reklamu. Myslím, že přece jenom lidi, kteří vůbec zjistili, že tu mají koncert, jsou zvědaví, zda Adam skutečně stojí za to, když ho promo na stránkách O2 Arény chválí.

My view #QAL #Prague #Praha pic.twitter.com/niTT3btPyw

— Drakulka (@DrakulkaCZ) 17. Únor 2015

    Usazuji se na místo a rozhlížím se. Nejsem tak úplně daleko, ale na dobré fotky to moc nebude. Je to škoda, ale snaha byla. Za mnou sedí pár, podle řeči je odhaduji na Švédy. Když vidí moje triko, usmějí se. Jako jedni z mála jsou v obraze. V řadě s nimi sedí 4 chlapi kolem padesátky v kožených bundách – tvrdé jádro fanoušků. Dvě řady pod nimi je čtyřka puberťaček. Pode mnou sedí manželský pár kolem šedesátky. Vlevo ode mne sedí matka se synem – synovi je tak 14 let a ona nebude starší než já. Vypadají, jako když dorazili na přednášku, aby syn neměl mezery ve vzdělání. Vpravo vedle mne sedí mladá žena ve vysokém stupni těhotenství s partnerem. V 19:55 mi mobil ohlásí, že nejsou dostupná žádná data a internet. Blokli síť. Z tohoto koncertu stream nebude. Zdá se, že partner té těhotné ženy je znalcem Queen. Ve chvíli, kdy se ozvou první tóny intra, ho slyším říkat: „Na vinylu to má pět minut, na CD dvacet. Předpokládám, že pouští dvacetiminutovou verzi.“ A tak se v klidu usazuji a pozoruji, co to dělá s lidmi. Na protější straně vidím kamarádky s plakátem Adamova fanklubu. Mají lepší místa než já.

Koncert se konečně rozjíždí. Za oponou je vidět, jak nastupují jednotliví hudebníci, a pak už se ozve Brianova kytara a jeho silueta se zobrazí na oponě. Opona jde vzhůru a všechno to začíná. Hala se ozve nadšením. Snažím se to natočit, ale ta světelná show mate automatické zaostřování mého mobilu. Paradoxně ho vždy přenastaví kompletní záblesk a pak se kvalita znovu ztrácí. No co, aspoň budu mít nějaké své video. Asi při druhé písničce slyším pána pode mnou: „Tak tohle se mi takhle teda moc nelíbí…“ Zaskřípu zuby a říkám si v duchu: „Jestli nesklapne, tak ho odešlu na Vlachovku!“ Díky bohu už nic dalšího nezaslechnu. Zvuk je trochu přebuzený, kytary mi zvoní v uších a snažím se odchytit, kde se mi po pódiu pohybuje Adam. Video ve velkém Q má přece jen desetinu vteřiny zpoždění, je to znát na fotkách a všímám si toho i v reálu. Skoro to vypadá, jako by Adam nestíhal svůj vlastní playback. Chápu to obojí. Dělat zvukovou zkoušku v prázdné hale a potom hrát v plné je rozdíl. A stejně je to i s obrazem – jak se říkalo za dob, kdy se ještě neposílala data vzduchem: Ono to chvíli trvá, než se to sroluje do drátů…

Zvukař se nachází a upravuje zvuk, já si zvykám na video. Když si uvědomím, že jsem lapena velkým Q a tím, co do něj promítá režisér show, zkusím se odpoutat a podívat se, co se děje na jevišti. Právě ve chvíli, kdy v tom Q je detail Brianovy kytary, zatímco Adam roztáčí boky na hraně pódia. Safra, přední řady mají ale výhled! Natáčet a zároveň sledovat koncert je složité. A tak si vybírám pouze některé věci. Navíc mé ruce překáží ve výhledu těhotné vedle mne. Jsem na to jejím partnerem lehce a taktně upozorněna. Všichni kolem mne sedí, začínám si připadat trapně, že na rockovém koncertě sedím. Ty tvrdé rockery v řadě za mnou chápu, mohou vážit každý tak 130kg a jejich nohy mají co dělat, aby je unesly. Toho staršího pána pod sebou už celkem taky a ta těhotná vedle mne je jistě ráda, že sedí. Uvědomuji si, že asi působíme na první pohled studeně, jelikož rozzářené oči a úsměvy z pódia asi nikdo neuvidí. Ti, kdo znají videa jako já, už vědí, kam koukat. Sleduji Adamovo erotické kreace a v jednu chvíli už si sama říkám: Proboha, uber! Tenhle koncert by mohl být označený hvězdičkou (18+). Myslím, že kus mužů asi skřípe zuby nad konkurencí.

Killer Queen se usazuje

V In the lap of the god se málem všichni ztrácí v kouři, Killer Queen už je proslulá z internetu a při Somebody to love už Adam prostě blbne. V rámci svého pohybu po pódiu přehodí ruku s třásněmi přes obličej a jedna mu skončí v ústech. I z dálky vidím, jak ji z legrace požvýká. Takový klaun! Miluju to.

Při hlasitosti hudby neslyším, zda hala skutečně zpívá. Prubířský kámen je akustická Love of my live v podání Briana. Ten přichází a zdraví halu slovy „Dobrý věčer“. Co na tom, že má spíše ruskou dikci, každá snaha se cení. Věta „Jak se máte“ je už v pořádku. Brian spíše rozezpívává halu. Nemusí, ozývá se mohutný, téměř čistý zpěv. Zpívám taky a jsem ráda, že tohle nenahrávám, aby to tam nebylo slyšet. Zdá se, že Brian ten zpěv opravdu slyší taky a dokáže ho ocenit. Ano, tohle se nezměnilo, Češi zpívají. Myslím, že nás zná, jezdí sem celkem často, využívá i Českou filharmonii. Nastupuje Rodger a poslouchám jeho krásný sytý hlas. Ano, není tak dokonalý, jako Adamův, ale přesto krásný. V očích mnoha kritiků bude mít smůlu, mají srovnání – jedno z nejlepších na světě.

Nahrávám si i basové sólo a bubenický battle. Myslím, že hala ho umí ocenit. A pak si mi uprostřed Under Pressure zobrazí, že je SD karta plná a já jen nevěřícně zírám. Tak tomu se říká blbost nezkontrolovat si, kolik mám úložného místa. Zuřivě hledám, co mohu vymazat. Odnáší to videa, o kterých vím, že jsou v mém stolním PC – Reece Mastin a 30 Seconds to Mars. Chtěla jsem nahrát Save me, ale taky nemám první verš. Halou se nese hlas a všichni poslouchají. Adam stojí pod paprsky jako přízračný duch. Neodhadla jsem to – uprostřed Who wants to live forever se to opakuje. To ne! Rychle vymažu další a nahrávám konec. Ještě kousek, kousek toho hlasu!

Brianovo sólo využívám k promazávání SD karty. Pro ostatní asi vypadám jako někdo, kdo se nudí, ale já se jen zuřivě snažím najít ještě něco, co se dá vymazat, aniž bych přišla o cenná data. A to mám SD kartu 32GB. Ale plnou fotek za rok a půl zpětně! Sólo poslouchám. Když zvednu hlavu, jsem ohromena laserovou sítí napříč halou. Páni, když vidím všechny ty změny během písniček a teď tohle – to musí být horší než programovat Křižíkovu fontánu! Nevidím, že by to lidi nějak masově využívali k odchodu na záchod jako v zahraničí. Spíše sledují a poslouchají. Někdo zaníceně, někdo méně. Čekala jsem nějaký český odkaz – třeba Vltavu nebo něco, ale nepostřehla jsem.

Vrací se Adam a hala se pomalu probírá z letargie nebo snění. Chvíli to trvá, než zase nastartuje – v tom mají kritici pravdu. Při prostém poslechu u streamu to vypadá jinak. Možná proto zníme v první chvíli trochu nesměle, když se Adam pokouší o kontakt s halou. Ale pak se chytáme a už jsme slyšet. Zkouší blbnout a my se zkoušíme chytat. Akorát když přechází do basových tónů, aby vyzkoušel muže, je znát, že přece jen našel slabinu. Tak nízko já nemohu. Vyzýval, že mají zapojit ty koule – a já je fakt nemám, kde vzít. V momentě, kde přešaltuje o oktávu výš, se zase chytám. Přes všechno to vypadá, že se celá kapela baví. A tak se ve chvíli, kdy skončily společné zpěvy, namísto prvních tónů improvizace před I want it all najednou ozve počáteční kytarový riff z Whole Lotta Love od Led Zeppelin. Co to sakra dělá na koncertě Queen? Bude je Adam zpívat? On je má přece prochozené. Ne, to ho jen Brian vyzkoušel. Halou se ozývá upřímný Adamův smích. Smějeme se také.

A koncert jede dál. Pár za mnou zpívá, tančí, fotí se navzájem. Ohlídnu se a vidím tančící lidi na schodištích, aby nebránili ve výhledu sedícím. Kdybych nebyla uprostřed sektoru, tak už tam tančím taky. Při Radio Ga Ga se objevuje tradiční les rukou. Adam vbíhá pod pódium a jedna blond slečna má problém ho vydýchat a propadá hysterii. Na záběrech to ve velkém Q vidí celá hala. Safra ani tuhle písničku už nemám celou. Smiřuji se s tím, že umažu další video a natáčet už nebudu. Pak přichází Bohemian Rhapsody. Bohémové jsou přece pojmenováni po Češích – není to jediné slovo, které jsme dali světu. Už z toho důvodu tu ta písnička navzdory svému obsahu vždycky měla výsadní postavení. Ale teď to znamená, že koncert se chýlí ke konci. Fotím si fotku s Freddiem na obrazovce. Tohle nemít by byl asi hřích.

Hala ryčí, čeká se na přídavek. Samozřejmě že vím, že se vrátí, ale musíme dát Adamovi a Brianovi čas na to se převléct. Jsou rychlejší, než jsem čekala. Samozřejmě, nejdřív nastupuje Roger na bubny a pak kapela. Adam má nejvíce času. Přichází v obleku s korunou a neslyším kolem jediný protest. Přestávám brát ohledy a stoupám si, abych mohla tančit. Díky bohu ten pár za mnou už tančí delší dobu, ti se zlobit nebudou. Zpíváme We are the champions a do vzduchu letí zlatinky. Jsem moc daleko na to, abych si ji odnesla, a dochází mi, že mne ochranka do jiných sektorů nevpustí. Ve chvíli, kdy začínám propadat tomu, že nedostatečně oceníme koncert, vidím, jak celá hala vstává na potlesk ve stoje. Musíme jim mentalitou připomínat asijské publikum. Ale ano, umíme řádit, ale to vyžaduje nižší věkový průměr – přece jenom, starší generace je pořád svázaná starými zvyky. Doufám, že to pochopili a vycházím na chodbu.

Jádro fanklubu po koncertu

Musím obejít skoro celou halu, abych našla holky z fanklubu. Jdu tak trochu proti proudu, ale podaří se mi je najít. Fotíme se ještě v hale, zdržíme se tak dlouho, že pak musíme znovu obcházet halu, abychom našli otevřený východ. Venku vyměňujeme první postřehy, sršíme dojmy. Dozvídám se, že ona slečna to psychicky neustála a zkolabovala. Je v péči lékařů.

Sázím na Twitter hlášku: „Chcete rozesmát Adama Lamberta? Buďte Brian May a začněte hrát na koncertu Queen v Praze písničku Whole Lotta Love.“ Ve chvíli, kdy ji odešlu, slyším, jak mobil pípá. Přeposílá se a naskakují mi otázky: „To se fakt stalo? Kdy, kde, co máme hledat?“ Rychle se ptám: „Kdy to bylo?“ „Před I want it all.“ „Díky!“ a odepisuji. Jdeme se znovu vyfotit s celou partou před trucky. Prý se na netu objevila informace, že byl v nějakém gayclubu. Rozesmávám ostatní svou lakonickou odpovědí: „Vzhledem k tomu, že Amíci považují Prahu za něco jako evropské hlavní město homosexuálů, divila bych se, kdyby do nějakého nevlezl.“ Ano, klub byl erotický a byl tam na travesti show.

A pak už se rozcházíme – já na penzion, zbytek do rezervované restaurace. Kdybych věděla, že půjde celá parta do hospody, asi bych ten penzion neobjednávala. Teď si budou hodiny povídat o koncertu. Ale na dnešek jsem spala 3 hodiny, těším se do postele. Na penzionu procházím fotky a videa a sázím je na Instagram. Vzápětí pozoruji, jak letí po síti. Jsou to jedny z prvních fotek a kratičkých videí, která jsou k dispozici, takže jsou vítány. Až na videu objevuji Adamovo baletní kreace při Somebody to love. Holky je měly blíž, chlámaly se u nich už na koncertě. Nakonec jdu spát v půl druhé.

Vstávám v osm a adminka fanklubu mi posílá odkaz na první recenzi s dovětkem: Je mi zle. Věděla jsem předem, že budou špatné, znám zdejší kritiky. Odpovídám:  „Ty jsi masochista.“ A otevírám odkaz. Nedivím se jí, něco tak strašného jsem v životě nečetla. Ten člověk nejen, že nemá soudnost, ale ještě to čiší arogancí a vlastním egem. Vlastnostmi, které sám druhým předhazuje. Okamžitě se pod tím odvíjí nesouhlasná a bouřlivá diskuze. Ti, co byli na koncertě, píšou, že se zbláznil. Mají své výhrady, ale koncert se víc než líbil. Druhá skupina píše slova o tom, že přesně proto na koncert nešli. Brblají nad kvalitou něčeho, co neviděli a neslyšeli. Do snídaně mi zavolá matka a můj názor na recenzenta si vyslechnou všichni v jídelně. Je mi jasné, že každá další recenze už může být jen lepší. Paradoxně z nich skoro nejlépe vychází Adam. Rozpětí hodnocení se pohybuje od 40 do 90%. Vlastně bychom měli být rádi, že u nás funguje svoboda slova. Napíše si každý, kdo chce. Napadá mne jediný citát: Názor je jak díra do zadku, každý má nějakou.

Ohlasy od lidí z koncertu jsou dobré. Adama tu zrovna moc lidí neznalo, v rádiích se hraje sporadicky, kdy jsem viděla poslední klip, si nepamatuju. Na svých turné tu taky nebyl. Chápu, že se nevyplatí dělat promo v zemi, která má 10,5 milionu lidí, jsme příliš malý trh. Ale zvláštní je, že Austrálie má 20 milionů a tam se dělá. Asi máme i příliš malou rozlohu. Vlastně nevím, co mne překvapuje, poštovné z Amazonu z Německa do Česka stojí dvakrát tolik než z Německa do UK – to jsme s Německem sousedé. Západ nás i 25 let po revoluci bere jako „východní Evropu“, přestože ležíme v jejím srdci.

Když přijedu domů, nacházím vyjádření Petera Freestona – jednoho ze dvou Mercuryho komorníků, kteří s ním byli až do konce. Nacházím také informaci, že ho po Praze provázel zrovna on. Nemohl si přát lepšího průvodce – Peter Freestone se sem přestěhoval v roce 2000 za kulturou a hlavně za jeho vášní – operou a operetou. Málokde je taková hustota divadel, muzeí a dalších kulturních zajímavostí. Bydlel v Praze tři roky na Vinohradech, než se kvůli hluku tramvají přestěhoval k Pardubicím. Adam měl jako průvodce někoho, kdo to tu zná, zná českou mentalitu, mohl se s ním bavit o Mercurym a navíc ještě v dokonalé angličtině. Tak tuhle návštěvu si Adam bude vždycky pamatovat. Já jenom doufám, že jsme ho tu neviděli a hlavně neslyšeli naposledy. Přece jenom, zatím se tu mohl pohybovat, aniž by ho zastavovaly davy fanoušků.

Moje videa na Youtube – není nad svá vlastní videa!

Vstup do galerie