Queen + Adam Lambert Linz 25.5.2016

Linec není město, kam byste jeli, pokud nemáte speciálně za čím jet. My tam jeli na Queeny. Vlastně na rockový festival Steel City, ale vyprávějte někomu, že tam ti ostatní nejeli na Queeny. A tak jsme zakoupily (ano, y je správně) tři vstupenky s tím, že jedu já, kamarádka Hanka a její kolegyně. Osud tomu chtěl tak, že kolegyně na poslední chvíli nemohla, takže ten třetí lístek zbyl. Nakonec se kamarádce povedlo přemluvit svého muže, že z něj kromě řidiče bude i třetí návštěvník koncertu. Vlastně to přijal celkem dobře, na takovém koncertu nikdy nebyl a pravděpodobně pro něj trochu zůstávalo záhadou, co na tom jeho žena vidí.

Tak jsme ve středu odpoledne 25.5.2016 (odpoledne, protože kdo by se staral o kapely, které hrají před) vyrazili z Třeboně přes Vyšší Brod do Lince. Cesta byla v pohodě, až na obvyklou zácpu v Českých Budějovicích díky částečné uzavírce jednoho ze silničních mostů v centru. Klikatící se silnice nás dovedla až do Lince, kde jsme s lehkou zajížďkou, díky které jsme potkali asi celkem 3 upoutávkové stojany na koncert, doputovali až ke stadionu a posléze za něj, ve snaze najít neplacené parkování. Musím poděkovat mapám ze Seznamu, které jsou v případě bloudění celkem dobrým pomocníkem, máte-li je v mobilu. Nakonec jsme zaparkovali vlastně na území sousedního města, dva km od stadionu a já si opakovala známou poučku: „Nikdy neříkejte chlapovi, že někde špatně odbočil,“ jinak bude následovat etuda na téma: „Já vás vysadím, a odjedu pryč, protože já tam vlastně vůbec nechtěl…“ Všechny dámy to jistě velmi dobře znají.

Nakonec jsme úspěšně zaparkovali a vyrazili ke stadionu. Bylo asi šest večer a to, že se blížíte ke stadionu, poznáte podle toho, že jdete za muzikou. Tady až v posledních chvílích, jelikož stadion je na kopci.

Hned u vchodu jsem si musela vynadat, jelikož jsem v autě zapomněla vyndat deštník. Slečna měla pochopení, pustila mne s tím, že ho nemám uvnitř vyndávat. To jsem samozřejmě neměla v úmyslu, měli jsme místa pod střechou. Ale uvnitř už mne nikdo dál moc nekontroloval, snad jen u vstupu na ochozy. Kdybych si sedla někam jinam, a někdo mne náhodou nevyhodil, asi bych seděla i v té nejdražší zóně.

My naopak vyhodili z míst tři pány, kteří brali počítání sedadel omylem z opačné strany. Nepomohli jsme si, vedle nás zůstal sedět širší blonďatý mladík se slečnou. Popíjel pivo, kouřil a divil se, že je problém, když nám to jde hned do obličeje.  Později se jal s rakouskou kapelou Wanda zpívat tak hlasitě, že by ho s jeho řevem mohli zaměstnat jako poplašnou sirénu. Koncert si vyloženě užíval. Byl dost výrazný i na poměry místních. Později jsem musela konstatovat, že jsem ráda, že něco takového nemám doma.

Nemohu tvrdit, že by ona rakouská kapela neuměla hrát a zpívat, kdyby to byl čistě jejich koncert někde v sále, možná by byl i o něčem. Takhle působili jako jedna z mnoha festivalových předkapel, byť si s ní místy zpíval celý stadion. Z jedné písničky jsem pochopila, že musí být asi o ránu po flámu, neboť jsem v refrénu z německých slov pochytila „láhve ze včerejška, moje dvě sestry…“ Ok. Když ale později v písničce, která gradovala spojením „Jestli mne opravdu miluješ, dej mi šnaps“, natahoval hlavní motiv neúměrně dlouho, měla jsem pocit, že ještě minutu a vyrazím shánět ten šnaps, abych mu ho osobně doručila na pódium, stejně jako aspoň litr tvrdého pro to rozteklé blonďaté vedle, které to s maximální měrou vyřvávalo na arénu – jen proto, abych ho umlčela. Stejně jsme už většinu času trávily na přilehlém schodišti – schválně jsme kupovaly lístky vedle schodů – a to z vícero důvodů. Jedním bylo to, že někdo z pořadatelů nedomýšlel uspořádání stadionu, takže asi zvukařské stany na ploše měly vypouklé střechy, které částečně bránily ve výhledu nižším řadám na ochozech. Ze schodů byl výhled plný.

Stadion před koncertem

Všimla jsem si, že se někteří otáčejí a zkoumají, co mám za znak na triku, jakmile jim došlo, že ta koruna s dodatkem BERT pod ní je stylizované vyjádření toho, na co sem všichni přišli – Queen + Adam Lambert = Queen bert, což je výraz pro společné fanoušky. Hanky muž vyrazil na obhlídku stadionu. Já znovu na WC, kde podle jeho slov byla „strašná fronta až na chodbu“, která ve skutečnosti čítala 6 žen. Přece jenom, dala jsem si třetinku vody za 3EUR (kterou jsme s Hankou vypily). Při první návštěvě WC jsem se vzpomínkou, že jedna z variant náhradního návštěvníka byla moje 70tiletá příbuzná, konstatovala, že mají tak nízké mísy, že se asi počítá spíše s návštěvou dětí nežli starých lidí. Při druhé jsem potkala třígenerační výpravu žen, z nichž ta nejmladší byla mentálně postižená. Zajímalo by mne, jak se jí nakonec koncert líbil. Jinak musím uznat, že stadion je hezký.

Když jsem kontrolovala, co nového na Twitteru, našla jsem zprávu o tom, že bude záznam z koncertu z Barcelony. Jen mi chvíli trvalo, než mi došla zkratka VR. Věděla jsem, že s sebou Brian táhnul speciální kameru s objektivy kolem dokola. V první chvíli jsem mu psala, zda budou dělat 3D. Neodpověděl. Teď mi konečně došlo, že zkratka VR je „virtualní realita“. Prý to zatím nikdo neudělal. Vysvětlovala jsem Hance, že to vlastně znamená, že si budeš moci vstoupit do koncertu a podle toho, koho budeš chtít sledovat, tím směrem se otočíš. Zajímavé, bohužel ale jen pro počítačové nadšence. Předpokládám, že to bude vyžadovat speciální brýle.

Před začátkem koncertu Queen jsme se začaly rozhlížet. Opona natažená, hudba puštěná, manžel nikde.  Uvidíme, buďto zůstal anebo odešel. Telefon měl vypnutý, aby mu nevolali z práce. Otestovaly jsme, zda se dá při natáčení opřít ruku o zábradlí, aby se to dalo udržet. Věděla jsem, že já budu mít z videa barevné skvrny, ale snad to nahraje alespoň zvuk. Samotné nahrávání zvuku nepřipadalo v úvahu, ten program je příliš citlivý a při přetažení se sám vypíná (jak jsem vyzkoušela na sólovém turné Adama Lamberta v Německu). Hanka má na mobilu pouzdro s chráničem obrazovky. Přesně to, co mne u všech točících na koncertě leze na nervy. I tady se ukazuje, že je lehce nepraktické. Čekala jsem, kdy jí ten mobil opřený o zábradlí upadne.

Podívala jsem se na naše místa a viděla, jak se usazují dvě dívky o řadu výš s právě zakoupeným jídlem. V zápětí si mladík zapálil svou už asi osmou cigaretu od doby, kdy jsme dorazily na stadion, a obě dívky chytily kouř přímo do obličeje. Musím uznat, že zákaz kouření na společenských akcích má něco do sebe. Na ploše v dráze procházel někdo s reklamou na následující koncert The Who a na druhé straně s pozvánkou na festival se seznamem kapel, ze kterých mi utkvěli v hlavě hlavně Jethro Tull. Všechny stánky měly sklopená čela, aby nepřekážela, jen prapor s nápisem Donuts byl hrdě zapíchnut. Stánek s upomínkovými předměty a tričky s nápisy kapel stál na ploše čelem k nám a svítil (po celou dobu). Vpravo od pódia stály dva kamióny s nápisem Queen a mým oblíbeným znakem s netopýrem, který doprovází nápis, že jezdí v noci. Další stály vpravo vně stadionu. Bohužel daleko na to, abych je mohla vyfotit.

„Čím to začíná?“ ptala se mne pro jistotu Hanka, aby zapnula nahrávání včas. „Nahrávkou Flash z Flashe Gordona. A pak pojedou dál,“ odpovídám po zkušenostech z poslechu předchozích dvou koncertů. A pak se k našemu překvapení ozývají důvěrně známé tóny z úvodu One Vison. Starý úvod z loňského turné? Podívaly jsme se s Hankou užasle na sebe. Tak to teda bylo překvapení. Stejně jako záběry ze zákulisí promítané na boční obrazovky. Stadion ryčel a do toho nastoupil Brian přímo před oponu! Člověk s levým reflektorem nahoře za námi ho našel, ztratil a pak znovu našel. Doufaly jsme, že odteď už to bude všechno fungovat.

Když se prvně rozsvítilo pódium, ke svému překvapení jsem zjistila, že to velké O vzadu ve spojení s nasvíceným okrajem nového výběžku pódia skutečně zase tvoří velké Q. Možná proto, že na něj koukáme mírně zleva. A tak jsme stály vedle sebe, v pravé ruce opřené o zábradlí mobil a sledovaly jsme koncert. Hammer To Fall zněla nádherně, jen jsem si uvědomila, jak mám naposlouchané pořadí písní z loňského roku. Po Seven Seas Of Rhye uši automaticky očekávaly Killer Queen a ono dorazilo Stone Cold Crazy. V každém případě jsem byla ráda, když Adam odložil ten supermoderní svářečský štít, kterému výrobce říká sluneční brýle. Možná je Adam dostal jako bonus ke všem těm novým laserům, které objednali Queen do své světelné show. Koukám, že zatímco nejslabší červené klidně pustily do lidí, všechny modré zcela logicky směřovaly nad úroveň stadionu, pokud ne rovnou nahoru.

Po Fat Bottom Girls se Adam jako obvykle utekl převléct a Brian měl čas preludovat si na kytaru, na kterou opět nacvakl svou GoPro kameru, aby postupně zachytil od diváků až po členy kapely. Rufus s vyplazeným jazykem pobavil, Spike měl oproti hladkému oholení v Praze šedý plnovous a Brian stříbrný lak na nehtech. Ve chvíli, kdy se Adam vrátil na novou písničku Game, jsem uviděla, jak Hance vedle mne padá ten mobil opřený přímo o zábradlí. Dokonce je to na mém záznamu slyšet. Tak se to nakonec opravdu stalo… A zatímco lovila mobil na betonu, já poslouchala, jak Adam využívá svého operního zpěvu na klouzavé výšky, a říkala si, že si nedokážu představit, kdo jiný by to takhle zazpíval. Kdo by kdysi tušil, že se mu jeho operní technika vyplatí zrovna na Queen. Na šteklech, na kterých by se rozmázla každá pátá ženská, a v bundě s peřím (kterou využíval na začátku své kariéry) se pohyboval s přehledem a pohotovostí, až mne napadlo, zda se posledních 14 dní po svém dočasném londýnském apartmá neprocházel v „botičkách“ s prodejním názvem Freddie, aby natrénoval.

Nové provedení Killer Queen nemá chybu. Opět jsem sledovala dění na pódiu tak „bedlivě“, že jsem nezaznamenala, kdy se objevil trůn s pohárem a vlastně ani kdy zmizel. Sáhnul si pro lulku zapasovanou v ornamentálním límci trůnu a rozjel svou kreaci ve stylu luxusní pařížské prostitutky s klasickým konečným uctíváním Briana, které porušil pouze jednou – v Detroitu. A po tradičním poděkování publiku, že ho bere a nechává zpívat Queen, následovala skvělá I Want To Break Free, se kterou si tleskal celý stadion.

Somebody To love už zpívali všichni. Uprostřed si tak dlouho hrál s „Can anybody find me“, že po poslední improvizaci odňal od úst imaginární cigaretu, aby ji stejně virtuálně típnul a zahodil, až se jsme se rozesmáli. To gesto jako by bylo ztělesněním věty „Tohle doma určitě nezkoušejte, ale já to dávám levou zadní.“ Uvědomila jsem si, že ten hlas skutečně nešetří. Jenom zasvěcení měli šanci si všimnout, že dřív si víc výletil v improvizacích do výšek (což se ale často nelíbilo některým skalním fanouškům Queen) a že občas přerušil dech, kde to nebylo potřeba, což jsem já připisovala spíše improvizaci ve frázování, jako by neustále zkoušel, zda ta písnička lze zazpívat ještě jinak, nežli jakýmkoliv hlasovým problémům.  Publikum bylo od začátku natěšené a bylo to znát. Lidi tleskali, zpívali, někteří i tančili.

Adam odešel do zákulisí a nastoupil Brian se selfie tyčí a tím 3D výmyslem, který je na ní na konci. Bylo znát, že si přece jen z němčiny pamatuje víc než Adam, kdysi přece Queen bydleli v Mnichově dva roky. V kombinaci němčiny a angličtiny komunikoval se stadionem a publikum vděčné za jakýkoliv pokus o němčinu ochotně a nadšeně spolupracovalo. Do Love OF My Life jsem se zapojila i já, takže pokud si někdo poslechne mou nahrávku, tak se předem omlouvám. Ale je fakt, že mne Queen po letech otevírání úst se sluchátky na uších vrátili k tomu, že jsem si zase začala zase nahlas zpívat – tedy bez sluchátek. Na konci písničky se začal Brian shánět po elektrické kytaře. Tu mu s úklonou přinesl Roger, kterému se pak zase uklonil Brian a jemu zase znovu Roger. Ta scéna vypadala komicky jak takoví ti dřevění panáčci a nebyla jsem jediná, koho rozesmála. Pojmenovala jsem si ji „klanění králů“. A pak už spustil Roger „These are the days of our lives“. Tu písničku jsem měla ráda, už když tehdy sestra přinesla domů Innuendo. Bílý přebal s kreslenými s žonglujícím šaškem – jejich labutí píseň. Kdo jiný by ji měl zpívat nežli Roger?

Někde v půlce koncertu se za námi objevil Hanky muž. Oči rozzářené, úsměv od ucha k uchu. Celou dobu stál nahoře a sledoval koncert odtud. Koncert, který se mu evidentně líbil. Proběhla bitva bubeníků – otce a syna Taylorových – a lidé ocenili lesem tleskajících rukou oba dva. A když pak dorazil Adam zpívat s Rodgerem Under Pressure, byl už stadion v docela slušném varu. Vzhledem k tomu, že už ani jeden z tvůrců téhle písně není naživu, objevil se na velké obrazovce portrét nedávno zesnulého Davia Bowieho.

Adam si ještě trochu hlasově Elvisovsky zablbnul ve snaze vytvořit oslí můstek na Crazy Little Thing Called Love, než předal mikrofon Brianovi, který se tázal lidí, jak se Adam líbí. Myslím, že nemusel. Na rozdíl od loňské Prahy, kde někteří před koncertem vypadali poněkud skepticky, protože bez skutečné reklamy moc netušili, do čeho jdou, tady bylo vidět, že lidi jsou už dávno v obraze a moc dobře ví, na co přišli. A přesně takovou odezvu také dali.

Zdálo se, že silnější blonďák dostal konkurenci ve vysokém hnědovlasém mladém muži sportovního vzezření, který pravděpodobně opit pivem usoudil, že je další hlavní hvězdou večera, začal pobíhat sem a tam a tančit a (nevím proč) roztleskávat již tleskající lidi. Možná by nám tolik nevadil, kdyby neusoudil, že zvládne vícero ochozů najednou, takže neustále prolézal oním zábradlím tam a zpět mezi nejdražší žlutou zónou a naší zelenou. Když to dělal asi podesáté, začala jsem vážně uvažovat nad tím, zda ho kopnu do zadku anebo mu nastavím nohu. Hanka později prohlásila, že myslela, zda do zadku anebo do rozkroku. Odvětila jsem, že v jeho neustálém předklonu při prolézání zábradlí by se mi tam těžko trefovalo.

A pak už koncert prostě svištěl. Don´t Stop Me Now dostala lidi do varu, na Another One Bites The Dust spodek stadionu už tančil. Improvizace před I Want It All byla krátká a s láskou jsem vzpomínala na tu nádheru, co byla v Praze. Who Wants To Live Forever byla nádherná jako vždy, jen mne mrzelo, že na konci už nechodí hlasem nahoru tak, jako to zpíval na festivalu v Las Vegas 2013. Přesto ten hlas zalézal dolů po páteři jako mráz.

A pak přišlo Brianovo sólo. Bylo kratší, než bývalo kdysi, první pasáž vykazovala spíše přehlídku stereoefektů, které se dají vykouzlit na kytaru. Pak už se ozvaly tóny Last Horizon. Pátrala jsem, zda se ozve nějaký odkaz na místo koncertu – to, co mi chybělo v Praze, ale nechybělo třeba při One Voice v Ostravě. A dočkala jsem se. Když se pomalu začalo ozývat stoupavé „pá pa pá pa padadýdadá“, ještě jsem netušila, dokud se to samé neozvalo zase klesající. A pak už jsem si skoro v duchu zpívala s ním: „Papá padýdatýrapá padýdatýrapá padýdatýrapá padýda papa padadýra papa padadýra pá“. No jasně, jsme kousek od Salzburku, takže Malá noční hudba od Mozarta. Otočila jsem se s úsměvem na Hanku, ale ta zjevně nezaregistrovala. Nechávala odpočinout ruku a nenatáčela. Ale zdálo se, že někteří na stadionu zaregistrovali, protože se ozvala reakce.

A pak už zase nastoupil Adam a Rufus za bubny řezal Tie Your Mother Down, zatímco Roger vedle něj s tamburínou v ruce obsluhoval další perkuse. V jednu chvíli jsem málem bouchla smíchy, když do pečlivého záběru na Briana s Rodgerem v zákrytu vběhnul Adam tak dokonale, že byl přes celé velké Q je jeho rozkrok. To, co mne rozesmálo, byla až panická reakce kameramana, který tak rychle couval s kamerou a zvedla jí, aby měl Adama od pasu nahoru, až se obraz klepal do všech stran. A pak poslední věc před přídavkem – Bohemian Rhapsody. V klasické, na duet upravené verzi. Všechno jelo podle plánu, až jsem zaznamenala, že na konci, kde se opět střídá Freddie s Adamem, odzpíval Freddie a Adam stál a jakoby zapomněl, že má zpívat. Zpíval stadion a Adam se probral, rychle dal ten verš, až jsem si říkala, ještěže umí frázovat, že se vešel. Nevím, zasnil se, zapomněl? Nevypadalo to jako úmysl, asi se ztratil ve své fanouškovské náladě.

Všichni odešli z pódia, světla pohasla a namísto obrazů na obrazovkách naskočil znak Queen. Já i Hanka jsme věděly, že čekáme na přídavek. Její muž za ní byl nervózní, zda se ještě objeví. Evidentně neměl dost. Bavili jsme se o světelné show, o laserech a tak.

Kapela se vrátila a celý stadion na nohou kvitoval Radio GaGa a pozoroval, jak v průběhu písně zaplouvá Adam pod pódium, aby se pozdravil s fanoušky. Známé projekce filmu Metropolis z klipu, krásný pohled na tleskající lidi. Ve We Will Rock You začal Adam zpívat do Brianovy kytary, což byl pro Briana pokyn, že má zmlknout. Lidi zpívali a tleskali. A pak We Are The Champions nakonec. Ve druhé sloce při slovech „přinesli jste mi slávu, bohatství a všechno, co k tomu patří“ drknul do koruny na hlavě, jako by ji chtěl pošoupnout zpět na stranu, na znamení, že i tohle považuje za další z toho, co přišlo s tím. Koncert skončil ve změti zlatinek a kompletního řevu. Nikdo nevypadal, že by litoval, že dorazil, spíše jako by klidně přivítali třeba dalších deset písní. Sledovala jsem, jak Roger zahodil paličky do publika s vědomím, že tohle už je opravdu konec. Hanky muž se na nás obrátil s širokým úsměvem a řekl: „Tak tohle se vám holky povedlo.“ I on by bral další písně…

Stadion po koncertě

Za chvíli se rozsvítil stadion, aby se při odchodu nikdo nepřerazil o kabely nebo ty dva velké reflektory na ochozech, které se musely obejít, a v tu chvíli jsem si vzpomněla, že bychom měly udělat památeční foto s vlajkou klubu. Pak jsem si při odchodu vyfotila jeden ten reflektor s poetickým názvem Lancelot.

Reflektor Lancelot

A pak už jen následovala cesta zpět k autu, chvilka na to hodit něco do žaludku a pak jsme nasedli a vyrazili zpět. Při nájezdu na most jsme se ještě otáčeli na rozsvíceném náměstí s krásným mariánským sloupem a hurá pryč. To nejlepší jsme viděli. V autě jsme si odváželi příjemný pocit ze skvělého koncertu a konzultovali jsme to, na co nebyl prostor v jeho průběhu. Než jsem se doma dostala do postele, už jsem viděla, jak Hanka nahrává videa na YouTube. Nezmar. Musím si zapamatovat, že jí nesmím osekat chapadélka, jinak se mi namnoží…

PS: Moje videa spíše odpovídají pojmu „barevná hudba“ a vzdáleně připomínají Rorschachův test, ale mají celkem dobrý zvuk a je to kompletní koncert. Pokud by si někdo chtěl poslechnout, odkaz ZDE. Jednotlivá videa jsou neveřejná, ale playlist je veřejný.