Pojednání o Tom

Když jsem studovala slovník spisovné češtiny, zjistila jsem, že jedno heslo je v něm zvládnuto zcela nedostatečně. Musím uznat, že jeho obsažnost oceníte až s přibývajícím věkem, kdy se vaši rodiče a okolí zase vrací do dětských let. Jeho univerzálnost je tak všeobecná, až je s podivem, že dosud unikala tvůrcům slovníků. Podle mých zkušeností by stálo za to vypracovat speciální příručku, která by se zabývala jeho významem v kterémkoliv jazyku. Á, já jsem zapomněla napsat, o které heslo se jedná? No přece… no to… no přece „to“! Koukám, že už sama ho budu brzy potřebovat. Ještě, že s ním mám tak bohaté zkušenosti.

Otevřete-li Slovník spisovné češtiny na straně 451 (tedy alespoň ten, co se nachází zde – taková ta A4 bichle), naleznete na řádku jednoduchý zápis: „to v.ten“. Ok, tak se jdu podívat na ten. Ano, musím uznat, že zde už se tvůrce rozepsal o něco obsažněji. Takže si to pěkně projdeme:

1)odkazuje (s význ.identifikace, upozornění apod.) k osobě n. věci, o kt. byla n. bude řeč n. kt. se vyrozumívá ze souvislosti

2) s význ.zdůraznění

3)poukazuje k čas. úseku, o kt. jde v kontextu

4)ukazuje (oslabeně)na přítomnou (blízkou či vzdálenější) osobu n. věc

5)ve dvojici

6)v růz. spoj

7) odkazuje n. ukazuje všeobecně n.souhrnně

8)označuje neznámou skutečnost

Musím uznat, že všechna tato určení jsou dostatečně neurčitá, aby se pod ně dalo to zahrnout. Já bych řekla, že nejvýstižnější pro naše účely je kombinace bodu sedm a osm. To na sebe bere podoby dle toho, jež na něj odkazuje, je proměnlivé v čase a za určitých okolností zjistíte, že se výskyt „toho“ ve vašem okolí zvyšuje. Nejbohatší vlastníci „toho“ jsou lidé v podroušeném stavu, po podroušeném stavu a lidi postiženi postupnou ztrátou paměti. To může být hmotné i abstraktní, malé i velké, blízké i vzdálené, bývalé i budoucí. Začala jsem podezřívat to, že se v čase a prostoru mění. Je dokonce poněkud zvláštní, že pro dva a více různých lidí může to zároveň nabývat neomezeného množství podob. Začala jsem podezřívat to, že je něčím jako myslícím „amarounem“, který na sebe bere podoby dle potřeby, ale jeho výsledný tvar ještě nikdo nikdy neviděl.

To se stalo mou noční můrou. Začaly mne děsit hovory typu:

„Myslíš na to, na co já?“

„Na co?“

„No na to!“ Proboha, jak já mám vědět, na co zrovna myslí? Když můj otec řekne: „Podej mi to…“ obvykle to značí kladívko nebo šroubek nebo plastovou láhev nebo cokoliv jiného tak asi v dosahu osmí až dvanácti metrů (což záleží na omezenosti prostoru, ve kterém se zrovna nacházíme). Pokud tu samou větu vysloví má matka, obvykle se z toho vyklube nějaký kastrůlek s podezřelým obsahem, prádlo nebo něco ze sortimentu potravin. Moje nejstarší sestra slovem to označuje neuklizené věci, kočičí hračky anebo podklady k nedodělané práci jakéhokoliv logického druhu. To v podání prostřední sestry může znamená cokoliv od toaletního papíru až po neřešitelný problém. Jak já mám zrovna vědět, jakou podobu na sebe vzalo to zrovna v tomto konkrétním případě?

Problematiku slova to plně označuje jediná věta: „To bude problém.“ Jaké bude? To je problém! Už dávno a dokonce nevýslovný. Neustále přemýšlím, co to „to“ vlastně může být. Vzhledem k tomu, že se to dá předávat a podávat, nemůže „to“ být nemovitost. Navíc při představě listu vlastnictví, na kterém bych měla evidováno „to“ s rozlohou v metrech čtverečních a nedejbože spoluvlastnictvím mi nahání čirou hrůzu. Na otázku: „Máš to?“ bych raději odpovídala: „Ne.“ To víte, já náhodou někomu řeknu, že mám to, a on to bude po mně chtít. Nakonec na mne vyběhne finanční úřad za krácení daní, protože jsem to dostala a opomněla jsem odvést darovací daň. No jo, ale pak by tu navíc byla ještě otázka, na kolik si to cením. A na tu si už vůbec neodvažuji pomyslet.

Ach jo, to je prostě neřešitelný problém. Z toho by se jeden po to…

Chcíplý kůň