Někdy je vám smutno z toho, co vidíte kolem a někdy je vám smutno z toho, co vidíte u sebe. Snažíte se srovnávat a porovnávat a obdiv se mísí se závistí a nechápete, jak je to možné. A když se do toho hodně zamotáte, může se vám snadno stát, že pohřbíte tu poslední jiskřičku naděje, která ve vás zbývá. A když máte štěstí, něco vás navede na cestu, kudy z toho ven. Ne, nemyslím ven z problémů, ale z té zoufalé snahy pochopit, proč se to děje a proč se to děje právě vám a ne někomu jinému. A s jistou dávkou pokory, pokud se tím nenecháte uvláčet, zjistíte, že je dobře, že se to stalo právě vám a že vám to dalo možnost přijít na věci, o kterých byste předtím nepřemýšleli. Třeba jak to, že zrovna ten, kdo se k lidem chová povýšenecky, má takové nehorázné štěstí a navíc k němu třeba ještě dostatek peněz. A že ten člověk je třeba šťastný, zatímco vy šťastni nejste, i když by vám stačilo relativně míň. A to je leckdy ten kardinální omyl.
Jednoho dne jsem se takhle ocitla na dně. Ve snaze změnit svůj vlastní život jsem se po jednom srazu gymplu přihlásila znovu na další školu, protože mé pogymplovské vzdělání bylo tehdy považováno za méněcenné, jelikož jsem byla třetí experimentální ročník nového typu škol. A nastalo pro mne netušené kolečko prokousat se vůbec k tomu, abych si mohla podat přihlášku. Matrika mi odmítla potvrdit přihlášku, že nejsou oprávněni podpisovat to, že jsem si správně opsala známky z vysvědčení do přihlášky. Na škole mi to odmítla ředitelka potvrdit s tím, že potvrzují pouze právě vycházejícím studentům, což už jsem nebyla. A příslušná škola zase odmítala přijmout ověřené kopie vysvědčení. Z kruhu, o kterém se zdálo, že z něj není úniku, mne vylovila tehdejší kolegyně větou: „Zajdi na matriku tady, tady ověří všechno.“ I stalo se. A tak jsem si podala přihlášku. Leč se shodou náhod přihodilo, že zatímco jsem po přijímačkách ještě podávala odvolání a čekala na výsledek, dorazil dopis, že pro absolventy zakládajících škol původního typu mého pomaturitního studia nabízí soukromá škola bez přijímaček o něco vyšší a tehdy standardní stupeň vzdělání. Mělo to jen několik zádrhelů:
- Škola se nacházela 260km od bydliště
- Na škole bylo poměrně vysoké školné a další peníze znamenala nutnost PC s internetem (tehdy to znamenalo výdaje cca 30 tisíc Kč)
- Tři roky studia byly zhuštěny do zhruba dvanácti měsíců
A začínalo se v půlce srpna. Samozřejmě dálkově. Seděla jsem s dopisem v ruce v obýváku a se lhůtou na rozhodnutí jsem přemítala, zda nechat prchnout šanci a sázet na přijetí na odvolání v blízkosti bydliště, anebo to nechat plavat a riskovat, že nepůjdu ani na jednu. Studium blízko znamenalo pátky, studium daleko soboty. Nakonec jsem po konzultaci v rodině využila možnosti a šla jsem do toho. A uprostřed série zkoušek za první ročník (v průběhu září) dorazilo rozhodnutí, že nastupuji i na druhou. Asi nemusím předestírat, že dělat při práci dálkově dvě školy vzdálené od sebe 300km není sranda. Nu což, zkusím to – řekla jsem si a začaly logistické přesuny. Lidi, které jsme potkávali ve škole na Moravě, kteří to samé studovali v průběhu dvou let, nás považovali za blázny, neboť i slovo sebevrah vystihuje vědomou soudnou myšlenku. Blázen už ne.
Z původního cestování vlakem s přespáváním na kolejích nebo v privátu jsem se jednoho dne řízením osudu ocitla v autě s třemi IT ze stejné oblasti. A cestování na Moravu a zpět se rázem vešlo do jednoho dne. S menšími či většími obtížemi. Dva z nich časem odpadli, třetí vydržel do konce. A s tím začal můj podvědomý výplach hlavy. Dokud byly tři, filtrovala jsem jejich myšlenky celkem dobře. Jeden narcis, jeden extrémně ovlivnitelný, který mi za čtrnáct dní odcitoval moje vlastní vyřčené myšlenky, které pojal za své, a jeden lehký egoista a požitkář. Ano, zbyl ten třetí. Poslouchala jsem jeho chlapské řeči tak dlouho, že jsem se začala cítit nedostatečná. A do toho jsem ještě v půlce března skončila v práci. Jednoho dne v dubnu jsem dorazila do školy s lehkým zpožděním, zasedla do lavice a bylo na mne vychrleno, kolik musíme v květnu udělat zkoušek za třetí ročník a do kdy musíme odevzdat diplomku, abychom byli připuštěni v červnu ke státnicím. A v tu chvíli jsem pochopila, že to nezvládnu. Že to není v mých lidských silách. Udělalo se mi zle, odpotácela jsem se do kantýny, a jelikož zde nevedli alkohol, nechala jsem si udělat dvojité kafe. Čekala jsem, až moje srdce, které těsně před vstupem do školy dostalo vlastní baterii, začne zase fungovat samo. Po cestě domů se ze mne stala majitelka jedné vlastní obří deprese.
Pochybovala jsem o správnosti vlastního rozhodnutí, o smyslu vzdělání ve společnosti, která pořád ještě pracovně neuznává ženy stejně jako muže, o smyslu vzdělání pro ženu, která je svobodná a nechce tak zůstat, protože většina mužů má strach, pokud ví žena něco více než oni. Přemýšlela jsem, zda jsem schopna ze sebe udělat puťku domácí a odsunout mozek do zverimexu. Vyčlenila jsem si týden, kdy jsem si objela lidi (moje náhlá nezaměstnanost mi k tomu poskytla dostatek času a prostoru), jejichž názor se mi tehdy zdál relevantní, abych si vytřídila ten svůj. Přece jenom poslouchat po cestě od mladšího kluka, že sedmadvacetiletá žena je to samé co třicetiletý muž, a že už se asi nevdá (což se zdá se potvrdilo), člověku na sebevědomí moc nepřidá.
Když už jsem byla téměř rozhodnutá to vzdát, jela jsem do města přihlašovat stařičkou škodovku, co jsem si pořídila, a zaslechla jsem, jak Levné knihy vyhrávají soubor hitů Michala Davida. Nevyhrávalo – řvalo to nevídaně na celé okolí. A já jsem zjistila, že je těžké mít depresi, jestliže posloucháte-li Decibely lásky minimálně na 120 decibelů hlasitosti. Jestliže posloucháte písničku za písničkou prostě proto, že nemůžete odejít. To prostě technicky nejde. Máte na vybranou – zbláznit se anebo se začít usmívat.
A tak jsem šla a koupila jsem si výběr hitů. A protože měli dva, matka mi rychle koupila i ten druhý. Doma jsem to narvala do CD-romky a začala vyhrávat. A přemýšlet. Jak je možné, že někomu všechno vychází a někomu ne. A proč nejsem schopná aplikovat taková jednoduchá pravidla, když je vlastně všechny znám. A došla jsem k zajímavému poznání: Ta pravidla se dají aplikovat pouze z osoby na osobu s přibližně stejným žebříčkem hodnot. Je to vlastně velice jednoduché. Pokud si dosadím do žebříčku hodnot za všechny hodnoty od nejdůležitější po nejméně důležitou písmenka – třeba první je x, druhé y a výsledek je z – vyjde mi, že rovnice x+y=z má u každého jedince prostě zcela jiné hodnoty (matematik by řekl obor hodnot). Prostě to, co funguje u jednoho, nefunguje u jiného, protože x první osoby je třeba nějaké m,l nebo n osoby druhé. Ne, způsob, jak dojít k z je u každého jiný, i kdyby se z nakrásně shodovalo.
Aha! Takže pokud přemýšlím nad tím, jak to, že ona „jednoduchá“ pravidla někomu fungují, musím znát jeho žebříček hodnot. A jestliže je zcela odlišný od mého, tak nemá cenu se s nimi zaobírat, protože se svým žebříčkem hodnot jsem spokojená. Nepřinesla by mi kýžený výsledek, což je vlastní spokojenost. Přinesla by mi ono z – tedy jeho z, které na mém žebříčku může být až někde na samém okraji. A tak jsem sedla a začala jsem třídit, co mi kdo řekl a vyhazovat a sortovat… Až jsem vytřídila. Poslední, co mi chybělo, bylo něco, čeho se chytit, abych se mohla odrazit.
„Potřebuji najít pevný bod,“ postěžovala jsem si sestře před vstupem do divadelního sálu, když jsem šla na představení v rámci svého předplatného. „Jo, to každej,“ kontrovala mi. Z divadla si nepamatuji nic. Ale když jsem vylezla ven, měla jsem jasno. „Mám svůj pevný bod,“ pronesla jsem. „Kdes ho našla?“
„V sobě. Pokud se ukotvím ve středu dění, bude se otáčet moje okolí, ne já. Musím se spolehnout sama na sebe. Na vlastní myšlenky, hodnoty a rozhodnutí.“
A tak jsem se zařekla, že tu školu dodělám. Že nezahodím svoje vzdělání jen kvůli tomu, že mne možná nikdo nebude chtít, protože prostě nejsem technicky schopna hrát dlouhodobě tu puťku. Zkoušky jsem dodělala, všechny státnice proběhly ve druhém termínu v srpnu. A pak už jsem honila jen jednu školu.
Ale něco mne to naučilo. Naučilo mne to ptát se na vnitřní motivace lidí. Naučilo mne to, že jedna a ta samá věta může mít zcela odlišnou vypovídací hodnotu podle toho, s kým mluvíte. Třeba takové: „Dělám to nerad, protože lidi si pak myslí, že to je něco jiného…“ může značit buďto veliký mindrák a strach z toho, co si o člověku myslí ostatní, anebo naopak velmi silnou osobnost, pokud má ve svém žebříčku hodnot odpor k jakémukoliv maskování skutečnosti a matení lidí. Proto se omlouvám, přijdou-li vám moje otázky poněkud nemístné nebo snad až osočující. Já se jen snažím zjistit, co vychází z vás a co už je balastem pošramocené osobnosti. Není to nic proti vám, není to přesvědčování o mé pravdě, je to jenom proces porovnávání, chápání a hledání, co skutečně znamená to, co jste právě řekli, a co z toho je pro mne použitelného. Nemusím s tím souhlasit, ale v žádném případě vám nehodlám přetvářet žebříčky hodnot. Jsou jen vaše a máte na ně plné právo, jestliže vám fungují a přinášejí spokojenost. Já se jenom snažím uklidit svůj prostor v mozkovně. Jenom – prosím vás – neviděli jste tu někde dvě zatoulané buňky? Chybí mi obsadit sektor M153 a H16!
PS: Jo a ty cédéčka mám pořád. Sice jsem je už dlouho neslyšela, ale… Kdo ví, kdy budou zase potřeba.
Rozjímání
