Málokdo dneska nezná tento trend moderní doby. Předplatíte si zasílání krabiček s jídlem a se ztrátou tuku obvykle také ztratíte pěkných pár tisíc. Ale co, vzhledem k tomu, že byste stejně dali minimálně polovinu za vlastní stravování, není ta investice zase tak strašná. I když mne vždycky dohání k přesvědčení, že bych mohla být úspěšným podnikatelem prostým faktem vystavět své podnikání na reklamním sloganu: „Odevzdejte mi polovinu své mzdy a já vám zaručím, že zhubnete“. Samozřejmě by to fungovalo nejlépe u těch méně majetnějších lidí. To však nemění nic na tom, že jako podnikatel bych asi byla úspěšná. Vydělávala bych balík se zcela minimálními náklady. Ale ne, to není to, o čem chci psát.
Krabičková dieta není nic nového, jenom její obsah a účel se s lety poněkud vyměnil. Každý z generace 35+ si jistě pamatuje na svačiny, které jsme si nosívali do školy v době, kdy místní svět neznal automaty na nápoje a školní bufety. Svět, kdy člověk s pětikorunou v kapse byl král, který za ni koupil 5 nanuků, aby je potom snědl se svými kamarády. Svět, který byl ve své omezenosti z dětského pohledu skoro rájem, protože ve své fantazii jste mohli být kdekoliv, pokud jste si to dovedli představit. A nebrečeli jste, že vám dochází baterky v mobilu, že máte pomalý internet a že tam, kam jedete na letní tábor, není free wifi. Naopak, čím větší zapadákov, tím lepší. A nebyly krabičky!
A do toho vstoupil fenomén obalové techniky. Nejdříve pozvolně, protože s dráty na hranicích jsme závistivě pokukovali po majitelích skleněné dvoulitrové láhve od coca-coly s nádhernou červenou nálepkou, obdivovali zelenou plastovou láhev od německé aviváže anebo obyčejnou plastovou škatulku od margarínu. Od věcí, o kterých jsme netušili, k čemu pořádně jsou, ale když měly takový obal, musely být prostě skvělé. A potom se otevřely hranice a škatulky plíživě pronikly i k nám. Jenomže generace odkojená tím, že vše se dá nějak využít a vyhodit něco takového je škoda, čímž myslím generaci mých rodičů, odmítla z této filosofie ustoupit. A nic na tom nemění fakt, že již je čtvrtstoletí po revoluci a těchto věcí je nadbytek. Má matka si zamilovala krabičky ve všech tvarech a podobách. A co hůř, s rozvojem krabičkových skladovacích systémů do lednic a mrazáků jsem nabyla dojmu, že krabičky se staly novým živočišným druhem, protože se u nás začaly množit stejnou rychlostí jako králíci. Jenže králíka si vykrmíte a upečete. Ale zkuste si vykrmit a upéct krabičku!
A tak se naše lednice proměnila v krabičkový ráj a jakékoliv hledání ve společenskou hru tetris kříženou s tajuplným ostrovem. Krabičky zcela pohltily veškerý prostor lednice tak, že zmizelo světlo! Ne, nemyslím tím, že odešla žárovka v lednici, ale to, že ani při maximálním ohybu světla prostě v lednici světlo není, protože by muselo být Houdini, aby se mu podařilo proniknout přes hradbu krabiček ven. Prostě – světlo tam někde je, ale my ho nevidíme. A tak jakákoliv cesta za hledáním pokladů v lednici začíná tím, že otevřu dveře lednice a rozsvítím světlo v koupelně, aby mi osvětlilo prostor lednice a já mohla začít… přesouvat krabičky!
„Mami, kde jsou ty ředkvičky?“
„V krabičce.“
„Jasně, ale v jakej?“
„V takovej tej štvercatej.“
„Fajn, ale v jakej?“
„No, s modrým víčkem.“ (Následuje pohled na hradbu krabiček s modrým víčkem)
„Hm, tos mi pomohla.“
„Počkej, já to jdu najít.“ (Zaskřípu zuby a nasadím milý tón)
„Já nechci, aby ses zvedala, jen je chci najít.“
„Někde tam budou, jen jestli jsem je nepřendala. Zkus se ještě podívat do krabičky od Ramy nebo od Flóry. Někde vepředu.“
Zaskřípu zuby podruhé. Nesnáším hledání a nesnáším hledání v naší lednici, kde by i doktorka Cajthamlová užasla nad dva roky prošlou hořčicí a jinými specialitami. Občas žasnu, že konzervace potravin musí být opravdu dokonalá, když se v té lednici nevyskytuje – přes prošlost různých věcí – plíseň. Postupně otevírám krabičky a nakukuji do nich. V krabičkách s modrým víčkem postupně nacházím: bramborové knedlíky domácí výroby, karbanátky, tlačenku, zbytek guláše, zbytek jíšky, dvě oloupané a nevyužité cibule a neoloupané brambory. Zavírám dveře lednice a psychicky se připravuji na další pokus. Obvykle po třetí krabičce vzdávám a jsem raději hlady.
Za půl hodiny se vracím k lednici s předsevzetím, že konečně najdu ty ředkvičky. Sakra, já přece vím, že tam někde jsou. A tak zkouším krabičky od Ramy. V první jsou škvarky, když matka cca před čtvrt rokem škvařila sádlo, aby se jím rozmasírovaly čerstvé jizvy po operacích na otcově těle. Pokus číslo dvě nachází mleté oříšky zbývající z vánočního cukroví, které budeme jíst snad ještě v září. Pokus číslo tři končí nahlédnutím do třetí škatulky od Ramy, kde ke svému úžasu skutečně nacházím… Ramu! No ne! Konečně něco, co aspoň z části dává rozum. Vzdávám to. S nálezem skutečné Ramy a s vědomostí, kde se nachází chléb (protože ten, z mně dosud neznámých důvodů, neobývá žádnou škatulku v naší lednici – což je opravdu zvláštní) končím hledání a vyrážím si udělat večeři. Chleba s Ramou a solí musí stačit, ředkvičky vzal ďas…
„Našlas ty ředkvičky?“
„Ne.“
„Vždyť tam někde musí být.“
„Já ti to věřím, ale hledat je už nebudu.“
„Jdu je najít!“ vyráží matka majestátně, protože jí došlo, že jsem právě urazila její patentní krabičkový systém. A v zápětí slyším důvěrně známé zvuky – otevření dveří lednice, rozsvícení světla v koupelně a následný hledací proces přeskládávání všech plastových ukládacích škatulek, ať k tomu originál určených anebo těch využitých od různých jiných potravin, až vítězoslavně dokráčí se škatulkou se zeleným víčkem, kterou objevila někde v pravé horní zadní části lednice. S díky beru krabičku a poslouchám, jak tam asi někdo přeskládal škatulky, protože původně byly vepředu.
Není to tak dlouho, kdy jsem byla svědkem toho, jak byla má vlastní matka lapena svým patentním krabičkovým systémem. Vyrazila do lednice hledat Flóru. A – světe div se – v první krabičce našla ředkvičky, ve druhé zákusek, který přinesla sousedka, ve třetí zbytek karbanátků, které přesunula ze škatulky s modrým víčkem. A v tu chvíli jsem zaslechla z prostoru před lednicí: „No co, tak si dám místo Flóry Ramu.“ A odkráčela do kuchyně s ředkvičkami a krabičkou skutečné Ramy. A já bouchla smíchy. Musím uznat, že ta krabičková dieta opravdu funguje. Kolikrát já jsem jenom vzdala své pátrání, abych hodila do žaludku první věc, kterou zasytím hlad, a debužírování tím skončilo. A… hm, ani vlastně nepotřebuji donáškovou službu!
