Inženýr

„Prosím tě, tohle sepiš. To je třeba předat dál,“ říkal mi kamarád, zatímco se bavil nad mými tragikomickými zkušenostmi ze seznamování. „Slyšel jsem, že ženský jsou na seznamkách v pohodě, ale že nabídka chlapů je tragická.“ Paradoxně to říkal zrovna ten, kdo se na inzerát seznámil. „Neboj, mám to v plánu,“ odpověděla jsem mu a tímto to tedy začínám plnit. Nebudu tvrdit, že jsem zrovna ideál, ale doufám, že nebudete moci říci, že jsem se nesnažila.

Patřím k těm lidem, kteří kdyby si koupili trpaslíka, tak jim vyroste. Ale já si nechtěla pořídit trpaslíka. Možná jsem tím měla začít. Málokomu se povede rozbít si na svém prvním vztahu tak úhledně ústa, jako se to povedlo mně. A vlastně bych měla být vděčná, že se jednoho dne ten dotyčný nejen neobjevil, ale z ničeho nic se začal zapírat. V časech před érou mobilních telefonů to pro mne bohužel znamenalo oželet některé propriety, které si pravděpodobně ponechal jako ulovený artefakt. Mohla jsem děkovat osudu, že to tak dopadlo, jelikož v tu dobu už jsem byla chodící mátohou, které bylo všechno jedno. Takhle jsem jenom celé tři roky nechtěla muže ani vidět.

Když jsem si jednoho dne uvědomila, že už mám dostatek sil zkusit to znovu, napadlo mne zkusit to jinak. Jestliže mne moje soukromé pokusy dovedly tam, kde jsem byla, svěřím se do rukou seznamovací kanceláři. Nevím, kdo z vás pamatuje zlaté časy časopisu Ty&Já, který byl po revoluci asi prvním seriózním časopisem na téma sex a vztahy. Měl na konci formulář na seznámení, který jsem jednoho dne (nevím, zda z rozumu nebo blbosti) vyplnila a odeslala. Zařadila jsem se tím do databáze osob, které hledají vhodný protějšek.

Za určitou dobu přišel kontakt na někoho, kdo se ke mně měl hodit. Nevěděla jsem o něm nic víc, než on sám o sobě a svých požadavcích vyplnil do téhož formuláře. Byl to VŠ, jaderný inženýr a byl z blízkého města. Ano, hledáte-li v Jižních Čechách nezadaného mladého muže, dříve nebo později narazíte na někoho z Temelína. Že zaměstnanci jaderné elektrárny vykazují jisté společné znaky, které jsou obvykle těžko slučitelné se vztahem, jsem v tu dobu ještě nevěděla. Nepřipisuji to ani tak špatnému ukazateli dozimetrů, jako spíše faktu, že pro obsluhu jaderných reaktorů jsou určité nesociální parametry jistou výhodou. Za ta léta jsem relativně normálního jaderného inženýra potkala pouze jednoho a dal by se považovat za bílou vránu. A možná pouze proto, že jsem se s ním nebavila dostatečně dlouho. Je ale fakt, že jsem alespoň neviděla v seznamovacím dopise napsanou větu: „Nemám rád lidi, a proto mi vyhovuje, že jako obsluha reaktoru sedím sám,“ tak, jak ji viděla v dopise má vlastní sestra pokoušející se o totéž. Ó ano, pochopili jste správně – samostatná žena je už tak trochu rodinnou diagnózou, i když ta nejstarší z nás k tomu došla jako poslední.

Ale tohle všechno jsem tehdy ještě netušila. Bylo mi něco málo přes dvacet a v jistém smyslu jsem byla velmi naivní. I když ten termín není asi přesný. Už předtím mi jeden z mých prvních omylů stanovil diagnózu velmi přesně: „Ty nejsi ani tak naivní, ale důvěřivá.“ A měl pravdu. A tak jsem se vypravila na smluvené rande pod Černou věž. Očekával mne obrýlený mladík, lehce menší nežli já. Možná, že kdyby našel způsob, jak narovnat ty nohy do o, získal by dobrých dvacet centimetrů navíc. Ok, to, že člověk není kdovíjaký krasavec, přece nevadí. Pokud je fajn, předčí to všechny vizuální nedostatky.

V ruce držel převázanou škatuli od bot – nebo vlastně s botami, jelikož se v ní skvěly čerstvě zakoupené tenisky na budoucí výšlap. A tak jsme se prvně viděli, zkonstatovali, že oproti fotkám vypadáme mírně jinak a vyrazili na nákup mapy Rysů, kde se měl uskutečnit ten jeho výšlap. Mapové centrum je odtud nedaleko, takže to nebyla dlouhá cesta. Byla nalezena správná turistická mapa a hned v prodejně ji rozbalil a otevřel. Chvíli do ní tupě zíral, pak otevřel ústa a ozvalo se: „Ty silnice jsou všechny v údolí.“ Zarazila jsem se a totéž udělala prodavačka za nedalekým pultem. Nabrala jsem dech a pousmála se: „On je kvůli tobě nikdo na hřebeny stavět nebude.“ Věnoval mi nedůvěřivý pohled a znovu se zahloubal do mapy. Po další chvíli se ozvalo: „A všechny ty lavinový pole jdou k silnici.“ To už jsem opravdu ztuhla a přemýšlela, zda má skutečně vysokou školu. Co v tu chvíli letělo hlavou prodavačce, jsem se ani nepokoušela domýšlet. „Asi to bude tím, že lavina padá dolů.“ Obdržela jsem další nedůvěřivý pohled. Složil mapu, zaplatil ji a odešli jsme. Další stanoviště byla nedaleká čajovna. Odložili jsme boty u vchodu, usedli u jednoho ze stolečků na koberec a objednali si čaj. Seděli jsme tam asi dvě hodiny a z našeho hovoru jsem zjistila, že mám před sebou exaktního vědce, který chce všechno přesně změřit a zvážit, jinak to neexistuje. Netušila jsem, že si tuto teorii později potvrdím přímo fyzicky. Naše první rande skončilo tím, že jsme se smluvili na setkání druhé. Tentokráte na mém území. Proč jsem to nerozhodla hned? Prostě proto, že o sobě vím, že lidé, kteří mne zajímají, se mi v hlavě objevují až druhý den.

A tak jsem za pár dní zamířila na autobusové nádraží, na které měl dorazit on. Ne, zatím v hlavě nebyl, ale rande bylo domluvené. Dorazila jsem ve chvíli, kdy už autobus přijel, a tak mi kráčel v ústrety. Měl na sobě kšiltovku, větrovou bundu, tenisky a… Panebože… Netušila jsem, že něco takového vůbec existuje. Nikdy jsem to neviděla a doufám, že už v životě neuvidím. Bílé elasťáky s modrými, červenými, žlutými a zelenými puntíky asi o velikosti jednoho centimetru. Myslím ty puntíky – ne ty elasťáky. Matně se mi vybavil Axel Rose, který běhával po pódiu v čistě bílých elasťákách, a ihned jsem tu vzpomínku zahnala, jelikož v tom srovnání to bylo ještě horší… Lehce zděšeně jsem se rozhlédla po okolí s vědomím, že na to, abych zmizela, je už pozdě.

Proboha, s tímhle přece nemohu mezi lidi. Podívala jsem se na své nohy v lodičkách a vděčná faktu, že všechny moje boty jsou primárně určeny hlavně k chození, jsem navrhla procházku po okolí. Nic nenamítal, nadšeně mi vyprávěl o tom, jak právě objevil skálolezení a jak strávil tři dny na nějakém jeho kurzu. Nenapadlo mne, jaké důsledky bude mít, že jsme se vypravili do míst, kde byla relativně před nedávnem zřízena tzv. Stezka zdraví. První úskalí vybrané trasy se ukázalo ve chvíli, kdy jsme dorazili k prvnímu úkolu, který jsme měli po cestě. Bylo to značení po 100m na stařičké rozmlácené asfaltce. Trval na tom, že si tu trasu zaběhne a já mu to stopnu. Nebo ještě lépe – poběžím s ním. Obě možnosti jsem odmítla – pokud si chce běhat, tak prosím, ale stopovat mu to nebudu. O kousek dál si postěžoval nad tím, že provazový žebřík na šplh někdo kus od spodu odřízl. Kde mne však stopky už neminuly, byl překážkový běh. Dle hesla „Kdo si hraje, nezlobí“ jsem se uvolila a běh mu stopnula. Když už jsem myslela, že v klidu dojdeme do motelu na kávu (v místě, kde se dá předpokládat, že mne už nikdo nezná), objevil staletí starý rozložitý dub a jal se mne přemlouvat, abych si s ním na něj vylezla. Snažila jsem se mu vysvětlit, že v lodičkách a sukni na strom rozhodně nepolezu, i kdyby se mi nějakým zázrakem náhodou chtělo. A hlavně, že tuto potřebu nesdílím, ale má ji-li on, klidně dole počkám, ať si zaleze. V tu chvíli jsem definitivně zavrhla tu kávu v motelu. Odbočili jsme po cestě a vraceli se k městu. Už mi bylo jasné, že tenhle člověk mi v hlavě rozhodně nezůstane – anebo zůstane, ale rozhodně zcela jiným způsobem, než bych chtěla. Přesvědčená, že tohle rande bylo poslední, jsem dostala nabídku, kterou jsem se rozhodla přijmout. Ne kvůli němu, ale kvůli tomu filmu. Ano, správně, bylo to pozvání do kina. Na Návrat idiota. Ten film jsem chtěla vidět.

A tak jsem se potřetí potkala s tím zvláštním tvorem, který na mne čekal před dnes již neexistujícím kinem. Moc dobře jsem věděla, že se s ním vidím naposled, a snad právě proto jsem do toho kina šla s klidným svědomím. Jen jsem ještě netušila, jak mu to řeknu. Usadili jsme se v sále a film začal. Přestože jsem ho od té doby snad neviděla, pamatuji si ho velmi přesně a velmi silně. Vnímala jsem celou tu atmosféru a příběh a absurditu celého toho dění. Připadala jsem si stejně. Zatímco on se vedle mne královsky bavil, mně bylo úzko. Z toho, co sleduji a jak strašně přesné to je. Bylo mi to tak důvěrně známé, až mi z toho trnuly zuby. Až do chvíle, než přišla scéna, kdy všichni sedí společně u jednoho stolu, všechno to skrývané pokrytectví a onen „idiot“ je jediný, kdo to všechno ví. A není nad to mu v tuto chvíli položit onu klíčovou otázku v debatě o tom, zda lze či nelze soudit dle prvního dojmu. „Já mám o všech pouze první dojem,“ reaguje Pavel Liška ve své roli. Já moc dobře vím, že můj první dojem funguje zcela, jen jsem jeho výsledky občas tak zděšená, že se je vědomě snažím změnit, abych se po dalších zkušenostech vždy vracela k onomu prvnímu dojmu. A tak byl dotázán na jednu z přísedících dívek. To, co pak odpověděl, mi totálně vyrazilo dech. Tu větu si pamatuji dodnes: „Je zvláštní vidět někoho, v kom je všechno správné a krásné, jak se to vědomě snaží zničit proto, aby byl šťastný.“

V tu chvíli mé oči přetekly. Ano, uviděla jsem, že dělám přesně totéž a ze stejného důvodu. Snažím se naučit tolerovat vedle sebe tohle stvoření, které mne všechno jen ne přitahuje. Snažím se za každou cenu najít partnera snad jenom proto, že se to ode mne čeká. Snažím se v sobě zlomit dobře vybudované instinkty a obranné mechanismy, abych nakonec narazila na dalšího…

Zbytek filmu jsem probrečela. A brečela jsem cestou z kina i cestou přes celé město. Slzy tekly a nedaly se zastavit, nebyla jsem schopná říct jediného slova, jedinou větu. Moje schopnost konverzace se zdrcla na pokývání hlavou jako ano a zavrtění jako ne. Čekala jsem, až to přejde. „Netušil jsem, že někdo jako ty dokáže vůbec brečet.“ Podívala jsem se na něj v úžasu, zda správně slyším. Co si asi myslel – že jsem kus kamene? Můj tichý pláč trval ještě asi půl hodiny. To už jsme zvolna docházeli k nádraží. Pochopil, že bude na něm, aby mluvil. Aspoň něco pochopil. „Víš, ono je fajn, že se s tebou dá mluvit úplně o všem včetně hokeje, ale jako na ženský to není vůbec přitažlivý. A ty nejsi žádná sexbomba na to, abys to vyvážila.“ WTF?! Podívala jsem se na něj a vydolovala ze sebe první slova: „A co jsi čekal? Prsatou blondýnu?!“
„Ne.“
„Myslím, že tím je to vyřešené,“ prohlásila jsem a pokračovala v cestě k nádraží. Bylo už za rohem. Doprovodil mne až k autobusu a zatímco jsem čekala, až nastoupí ti přede mnou, najednou se zeptal: „A myslíš si, že já jsem pro ženy přitažlivý?“ Podívala jsem se dolů na jeho ksichtík za brejličkami, klečkaté hubené nohy a jeho VŠ sebevědomí a pak jsem si řekla, že mu ho přece nebudu kazit. A tak jsem řekla větu, která v tu chvíli byla asi vrcholem mé diplomacie: „Každý má jiný vkus a to je asi to, co lidstvo zachraňuje.“
„To máš asi pravdu.“

A dál jsme to neřešili. Odjela jsem domů s tím, že minimálně další rok nechci žádného chlapa ani vidět. A myslím, že jsem to tehdy i dodržela. Na seznamování musí mít člověk prostě nervy. A tak se stal prvním kamenem mých seznamovacích absurdit. A o těch dalších zase příště…