Žijete-li ve společné domácnosti s důchodcem, musíte si časem zvyknout na určitá specifika. Žijete-li ve společné domácnosti se dvěma důchodci, zjistíte, že i ty nejvybájenější historky z televize jsou jen slabým odvarem toho, co zažíváte doma. A nic na tom nemění fakt, že ti dva důchodci, se kterými sdílíte domácnost, jsou vaši rodiče. Má to jediný jiný odstín běžných historek o důchodcích – některé historky se naučíte předvídat prostě proto, že vychází z běžných manželských hádek, na které jste zvyklí od dětství, a časem jenom nabírají pikantní příchuť. A naučíte se, že i ta nejprostší situace se může změnit v malé dobrodružství.
Některé hádky jsou klasické:
„Já chápu, že mi chce táta pomoct, ale proč se mne ptá, když jsem to ještě nesemlela, jestli má ještě přiloupat česnek? Copak já vím, kolik ho bude potřeba?“
„Ale mami, jste oba stejní. Ty se taky ptáš v momentě, kdy máme teprve nandáno a začali jsme jíst, zda si nechceme přidat.“
„Ale to přece odhadneš, když to máš na talíři, kolik toho asi tak sníš.“
„A ty neodhadneš u vaření, kolik čeho asi tak budeš potřebovat?“
Ale vezměme třeba jeden prostý společný nákup. Poslední roky se ho neúčastním, hlavně proto, že já jsem na rozdíl od nich zaměstnaná. Při každém nákupu se zhádají o to, jakým stylem se to poskládá, což nedávno vedlo dokonce k tomu, že zatímco absolvovali svou klasickou hádku u kasy, byla matce odcizena peněženka. Její obsah byl v tu chvíli díky bohu zanedbatelný – asi pět věrnostních karet, které nebylo těžké zablokovat a předělat, průkazka do banky, která je bez občanky neplatná, a asi 140 korun. A jak znám máminu peněženku, tak pravděpodobně takových 240 účtenek od nákupů v samoobsluze a drogerii. Ale to pravé drama začíná až u nás v kuchyni.
Poté, co se obsah nákupu postupně přesune do lednice a příslušných skříní a odkládacích míst na potraviny (což je u nás asi tak půlka bytu), nastává čas hledání konkrétních položek.
„Prosím tě, kam jsi dal tu krájenou paštiku.“
„Jakou krájenou paštiku?“
„Tu, co jsme kupovali. Játrovou.“
„My jsme nekupovali játrovou paštiku.“
„Ale co povídáš, mám ji na účtence, skládal jsi jí do tašky.“
„Neskládal.“
„To chceš říct, žes jí nechal v košíku?“
„V košíku po nás nic nezbylo.“
„Nezůstala v tašce?“
„Tašky jsou prázdný.“
„Tak kam jsi ji dal?“
„Já ji nikam nedával. Říkám ti, že jsme jí nekupovali.“
„Musel jsi ji někam dát, nákup jsi uklízel ty. Vždycky to musí bejt po tvým.“
„Jak vždycky, tady jsi ho kus uklízela ty. Kam jsi jí dala, tam je.“
„Kdybych jí uklízela, tak bych se neptala.“
„Ale jo. Pamatuju si, že byla v takovým tom zeleným papíru.“
(V tuto chvíli já obvykle bouchnu smíchy a odcházím.)
„Ještě před chvílí jsi tvrdil, že jsme jí nekupovali a najednou si pamatuješ, v čem byla!“
„No, tak jsem hol zase blbej já, no! Jako vždy!“
Má matka již otce překřtila na veverku. Vždy někam něco založí a zapomene, kam a co. Pro mne zůstává záhadou, proč ho i nadále nechává uklízet věci. Tímto stylem je v našem bytě uklizeno třeba množství elektroinstalačních součástek a nábytkového kování, které by vystačily na zásobení menší prodejny typu Kovomat. Ale nepodceňujme matku, i její schopnost shromažďovat spousty věcí vede k tomu, že byt se stává neobyvatelným a pokud by existoval jakýkoliv jednodušší způsob, jak skladovat věci na stropě, určitě by už byl beze zbytku využit.
Třeba takové jogurtové kelímky. Moje záliba v jogurtech a její záliba ve shromažďování kelímků od nich je vražednou kombinací. Já sice chápu, že se v nich dobře rozpěstovávají sazeničky rajčat, ale proboha, dny, kdy bylo na zahradě 60 sazenic rajčat, jsou díky bohu pryč. Ale doby, kdy jsou u nás celé stovky kelímků, bohužel ne. Kdysi jsem je přetřídila podle tvaru a velikostí, pobalila do krabic (bylo jich celkem šest) a popsala na všech stranách tužkou (kelímky). Bohužel, udělalo to jediné. Matka nevidouc kelímky všude kolem počala hromadit nové, přestože byla upozorněna, že jsou v krabicích. A tak jsem šla a v její nepřítomnosti (což se dělá špatně, protože důchodce je neustále doma) jsem obsah tří krabic vyhodila do plastů. Matka to objevila až za tři týdny…
„Tys mi vyhodila moje věci!“
„Mami, byli to kelímky od jogurtů!“
„Ale byly to moje věci!“
„Byl to tvůj bordel!“
„Byly to moje věci! Tak já ti taky vyhodím tvoje věci.“
„Ok, mami, můžeš začít. Vyber si: mám knihy, skripta, CD a DVD, počítač a oblečení. Čím začneš?“
A hádka byla u konce. Až se mi poštěstí (zase tak za půl roku), že náhodou nebudou doma a já budu mít náladu uklízet, vyhodím další kelímky od jogurtů.
Jen se děsím jednoho – že jsem to po nich zdědila. Když mne v říjnu ve čtvrťáku na gymplu zastavil třídní, zda mi náhodou neschází jedno vysvědčení, chvíli jsem na něj nechápavě hleděla, než mi to došlo: „Neschází, ale pokud mi ho chcete dát…“ Bylo z III. A a po reparátu z němčiny mělo úžasný průměr 3,00. Založila jsem ho – tuším – do sešitu z fyziky. A pravděpodobně i s tímto sešitem po gymplu odešlo do sběru při pokusu získat doma aspoň kousek prostoru. Znovu jsem ho potřebovala teprve, když jsem se po letech (protože když jdete přímo ze střední, potvrzuje vám výsledky škola) hlásila znovu na školu. A tak jsem si nechala vystavit opis. Až na matrice jsem s hrůzou zjistila, že na vysvědčení ze III.A je napsáno IV.A. No co, matrikářka si toho nevšimla a mně to umožnilo dokazit si vzdělání ještě dalšími dvěma tituly. A koho dneska zajímá, že jsem vlastně nestudovala třeťák, zato mám dva čtvrťáky a to hned rok po sobě? Ach ta zapomnětlivost… To mi připomíná, maminka tu má někde sešity z měšťanky, myslíte, že je bude ještě hledat?
