Pro blog 1000 věcí, které mi dělají radost
Někdy je potřeba se zamyslet, aby si člověk uvědomil pravou hodnotu toho, co má. Ne, nemluvím teď o tom, na co si můžete sáhnout, i když to občas taky není k zahození. A občas si na to můžete sáhnout, i když vám to vůbec nepatří, jako třeba na strom nebo vodu.
Jako malou by mne nikdy nenapadlo, že se jednoho dne stanu abonentem místního divadla a budu celkem pravidelně docházet na rozličná představení. Divadlo je takovou černou skříňkou, u které nikdy nevíte, co se v ní objeví, až ji otevřete.
„Ahoj postýlko, jsem doma! Chyběla jsem ti?“ Tak asi takhle nějak se hlásím vždy, když dorazím odněkud z výletu. Ano, bez ohledu na to, jak dobře se mi kde spalo, vlastní postel je vlastní postel.
Jsou věci tak prosté, že si je ani neuvědomujeme. Společně sdílený zážitek, společná radost, společně strávený čas a společnost jako taková. Člověk si to neuvědomuje, dokud jí má dostatek. Je pro něj samozřejmostí, která se prostě vyskytuje. Vyrazila jsem – jako již několikrát – na bubenický víkend. Přesněji řečeno na víkend s bubeníky a tanečnicemi orientálních …
Jako malá jsem koukala pod ruce tatínkovi, když za pomoci lamp pracně fotil vytvořená PFka sestávající se z fotografií a prostřihaných A3 čtvrtek s domalovanými letopočty a lemy černou tuší.