Jedna holka z Rakovníka
vypila mi konev mlíka.
No tak jsem jí dala třešně
a řekla, ať pije ještě.
Teď se myje u rybníka.
„Prosím tě, tohle sepiš. To je třeba předat dál,“ říkal mi kamarád, zatímco se bavil nad mými tragikomickými zkušenostmi ze seznamování. „Slyšel jsem, že ženský jsou na seznamkách v pohodě, ale že nabídka chlapů je tragická.“
Polámal se mraveneček,
zbylo po něm jen pár teček.
Jednou prostě klesl
pod tím vším, co nesl.
Rozšlápl ho polní křeček.
Jeden chlápek z Borovan
ukradl si otoman,
k tomu stůl a talíř, židle,
budík, kabát, jedny vidle,
protože byl kleptoman.
Jako malou by mne nikdy nenapadlo, že se jednoho dne stanu abonentem místního divadla a budu celkem pravidelně docházet na rozličná představení. Divadlo je takovou černou skříňkou, u které nikdy nevíte, co se v ní objeví, až ji otevřete.
„Ahoj postýlko, jsem doma! Chyběla jsem ti?“ Tak asi takhle nějak se hlásím vždy, když dorazím odněkud z výletu. Ano, bez ohledu na to, jak dobře se mi kde spalo, vlastní postel je vlastní postel.
Vždycky jsem si myslela, že nemám paměť na vůně. Teď nemyslím jenom vůně, ale samozřejmě i smrady, prostě pachy – pokud to budeme brát obecně. Vždycky až do loňského podzimu.
Jsou věci tak prosté, že si je ani neuvědomujeme. Společně sdílený zážitek, společná radost, společně strávený čas a společnost jako taková. Člověk si to neuvědomuje, dokud jí má dostatek. Je pro něj samozřejmostí, která se prostě vyskytuje. Vyrazila jsem – jako již několikrát – na bubenický víkend. Přesněji řečeno na víkend s bubeníky a tanečnicemi orientálních …
„Co budeš dělat o víkendu?“ zeptala se mne moje kolegyně, jelikož věděla, že mám před sebou s jedním dnem náhradního volna čtyřdenní víkend. „Nejdřív spát a potom učit mámu zacházet s mým starým mobilem,“ odpověděla jsem po pravdě. „To aby sis vzala na příští víkend dovolenou.“
Špatný sluha, dobrý pán
ukovali spolu plán:
Aby balili líp Češky,
nemuseli chodit pěšky,
koupili si hydroplán