To byla věta, která mne děsila a děsí neustále. Od mala po mně pořád někdo chtěl, abych mu řekla své představy o mé budoucnosti. A já nikdy nevěděla odpověď. Jak mám, proboha, ve čtyřech letech vědět, čím bych tak asi měla být za nějakých dvacet, třicet let? Copak jste fakt všichni na hlavu? Nevím, zda mne děsilo víc to, že se mne na to ptají, anebo to, že všichni okolo mají celkem jasnou představu. Od holčičky, která bude určitě princeznou, přes tu, která ví, že bude zpěvačkou, až po tu, co bude herečkou nebo učitelkou. Nikdy jsem nechápala a nepochopila, proč bych se zrovna já měla omezovat na jedno jediné povolání, když mne toho baví tolik. Ano, baví, protože v ničem nevynikám, ale v dosti věcech jsem dobrá, pokud tomu věnuji svou píli.
A tak jsem sledovala svoje kamarády, spolužáky a spolustudenty, jak si postupně tvoří svou představu o svém budoucím povolání. Například spolužák, který věčně vykřikoval, že bude požárníkem, byl v průběhu základní školy překřtěn na Soptíka podle známého kresleného dráčka stejného zaměření, a jeho zrzavá hlava a pihy to jenom krásně dokreslovaly. Plížila jsem se po chodbách školy a děsila se dne, kdy jako obvykle téměř jednou ročně dorazí češtinářka se svým tématem slohové práce na téma: Co bych chtěl(a) být, až vyrostu. Jestli je podmínkou toho něčím být to, že člověk nejdříve musí vyrůst, prosím si zakrnět. V jednu chvíli se už i zdálo, že se tento osud začíná naplňovat, když jsem začala růst do šířky, ale ukázalo se, že už je bohužel trochu pozdě, protože to už jsem přerostla hranici 160cm a plíživě jsem rostla dál, tentokrát už však vyváženě všemi směry.
Otázka „Čím bys chtěla být?“ mne doběhla na konci základní školy. Proboha, nemohla bych pro jednou nebýt? Ok, tak to vezmu vylučovací metodou. Nechtěla bych být účetní, jelikož má matka věčně počítá po nocích, a nechtěla bych být zdravotní sestrou. A tak jsem vyškrtla dvě zásadní střední školy – ekonomku a zdravotku. Posadila jsem se na postel a zkoumala své neschopnosti. Hra na klavír mne nezachrání, protože klavír mi sebral volný čas, čímž se stal mým nepřítelem číslo jedna. A neexistence skutečného nadání toho byla jen důkazem, ač si říkají, co chtějí. Sólistka sboru je k ničemu, pokud její rozsah je oktáva a půl. Upřímně, vyšší tón než Dis II ze mne nevyloudíte ani v případě, že mne chytíte pod krkem. Navíc po zkušenosti, jaké to je krotit zápal plic Alpou, abych odzpívala školní akademii, jsem se rozhodla, že se nehodlám živit něčím tak krutě nestabilním jako je hlas. A poté, co moje kolena usoudila, že zkusí svými rozměry konkurovat mé hlavě, jsem pochopila, že se nebudu živit ani tělem, pokud tedy nehodlám skončit jako prostitutka. Došla jsem k hroznému výsledku: Bude mne muset uživit moje hlava nebo spíše její obsah. A tak jsem ve snaze zužitkovat alespoň nějak svou kreativitu, mamince navrhla, že bych zkusila módní návrhářství.
Matka tím nebyla nadšena. Hlavně z toho důvodu, že rodinné finance neoplývaly přebytky na úhradu školního internátu v Prostějově, kde bych navíc bez jejího dohledu mohla zvlčet. No, kdybych byla vlk, vysvětlovalo by to mnohé, ale při veškeré snaze se nedokážu proměnit, takže z toho nic nebude. Aby předvedla alespoň nějakou snahu, navštívily jsme její známou, která usoudila, že by to nebylo nic pro mne. Moje kreativní asymetrické domácí oděvy ze zbytků prostěradel byly asi moc usedlé, takže jsem v následujících letech sledovala, jak zhruba dva roky poté, co mne něco napadne, to skutečně přichází do módy. Zhruba tak do doby, kdy jsem na slovo móda zanevřela zcela a stala se tvrdě antimódním tvorem. Na restaurátorství tehdy střední nebyla, takže mi z toho všeho vyšlo jediné – prodloužit období svého rozhodování gymnáziem. I stalo se.
A tak jsem sledovala, jak se mi ve třídě postupně profilují další podobně postižené existence, takže zhruba dvě třetiny třídy budily dojem bezprizorních stvoření s jediným cílem: Nebýt ničím. Avšak když dozrál čas, musela jsem se opět rozhodovat. Lidé kolem mne se začali záhadně proměňovat. Z věčně zhýralého spolužáka se stával mikrobiolog po svém otci, ze zuřivé hráčky házené se profilovala právnička. Přemýšlela jsem, zda těch pár, co po revoluci využilo možnosti a přestoupilo studovat do Rakouska obchodní akademii v němčině, mělo štěstí anebo si zkomplikovalo život. Ve snaze zjistit, k čemu mám vlohy, jsem navštívila po vzoru své kamarádky pedagogicko-psychologickou poradnu. Ne, že by se mi potom nehodila z jiného důvodu a dodnes jsem ráda, že mi tam ukázali umění relaxace (ve své plné šíři), ale s tím, proč jsem tam přišla, mi nepomohli. Po odpoledni absolvovaném nad IQ testy a psychotesty, jsem se dozvěděla jenom to, že jsem zcela univerzálně a neobvykle stejnoměrně zaměřená do všech stran a že jsem majitelkou nadprůměrného IQ, které mi nesdělí, jelikož nejsem plnoletá. A že jsem jim strhla tabulku přecitlivělosti. Tak to vám tedy pěkně děkuju. Chopila jsem se jediné své šance. Baví mne angličtina, zkusím se v ní dovzdělat a nějak to využít. Pokud jsem se nechtěla vydat nově otevřenou cestou au-pair, zbývala pedagogická fakulta. Kdybych věděla, že v kombinaci s jakýmkoliv jazykem bych se dostala, byla by ze mne dnes asi kantorka jazyků. Jelikož jsem to nevěděla, zkusila jsem angličtinu samostatně a… neměla jsem šanci. Čekala na mne porevoluční pracovní realita, která vypadala jako území s nápisem „hit sun leones“.
Po peripetiích pracovního života jsem skončila na tehdejším pracovním úřadu a mé předsevzetí, že už nechci školu ani vidět, vzalo za své. A jelikož rekvalifikací nebylo zase tolik a společnost trpěla akutním nedostatkem účetních, bylo jasno. A když už byla rekvalifikace, proč si pak nedat na toto téma ještě další školu, že? No, nebudu zabíhat do detailů. Člověk míní, příroda mění a realita je na hony vzdálena našim představám. Tak jak si myslíte, že to dopadlo? Ó ano, ze Soptíka je právník, přestože chtěl být požárníkem (dnes už hasičem) a pravděpodobně asi hasí problémy. A ze mne, dle pravidla „Odříkaného chleba největší krajíc“ je – jak jinak než – účetní. Protože jsem ve své době postupovala prakticky. Ale nebaví mne to. Dělám to a živí mne to, protože dnes vlastně nic jiného neumím. Takže jsem zpátky u otázky: Čím bys chtěla být? Napadá mne spousta věcí od textařiny, psaní knih, přes tvorbu reklamních kampaní až po možnost být cestovatelem a dopisovatelem postřehů ze zahraničí… Ale, prosím vás, nešlo by nebýt ničím? A jestli jsem v tom jedinečná, mohla bych to zkusit jako ZOO s adopcí zvířat:
Hledám někoho, kdo by mne živil. Nebudu ho ani obtěžovat svou přítomností, stačí, když bude pravidelně posílat peníze. Chcete mne?
