Koncert U2 Strahov 1997

Jistě už všichni víte, že mne baví muzika a jezdit na koncerty. Na dobré koncerty. A pokud si kromě hudby dokážete užít i vše, co s ní a koncerty souvisí, zvu vás na výlet zpátky v čase na můj první velký koncert. Do roku 1997, na jediný pražský koncert U2.

Původně neměl být jediný. O turné dřív s deskou Achtung Baby měli také přijet. Ale jejich požadavek zněl, že scénu osvětlují trabanty zavěšené na strop. Jelikož konstrukce tehdejší pražské haly nemohla zaručit, že by to vůbec vydržela, nemluvě o bezpečnosti diváků pod nimi, koncert se neuskutečnil. I když potom ve Vídni proběhl v open-air variantě. Bylo přece jenom krátce po revoluci a cesta na koncert do Vídně pro nás stále byla poněkud cenově nedostupná. A to dokonce i ve variantě, že bychom lístky koupily hned za hranicemi v rakouském LIBRO včetně dopravy. A tak jsme se chytili možnosti navštívit koncert v následujícím turné POP MART v Praze. A teď už tedy zpět v čase. Píše se 14. Srpna 1997.

Sedím v zadu v autě za sedadlem spolujezdce a uháníme po nové silnici z Českých Budějovic přes Písek do Prahy. Jedeme starou škodovkou, která na své poměry vlastně lítá. Je půlka srpna a den bude parný. Většina Moravy je pod vodou a s ní taky kus Slovenska a Polska a asi taky kousek Maďarska. Nás v tuhle chvíli ale zajímá to, že jsme majiteli poměrně drahých lístků na obří koncert na Strahově. Kolik tam bude lidí, se stále neví, protože lístky se ještě prodávají. Už teď je ale jasné, že to bude obří. Spousta cizinců z okolních států – a nejen z nich – nakoupila lístky, jelikož v původním plánu byla koncertů skoro polovina. Poláci doobjednali na poslední chvíli a ještě dalších pár koncertů se vmáčklo. Je to znát, turné se nahustilo a mají jen tak tak čas přestěhovat techniku. Všichni se těší na oblouk ve tvaru McDolnald, rotující obří citron, ale hlavně na světový unikát – obří obrazovku. Ne plátno, co mají Pink Floyd, ale skutečnou obrazovku. Jestli se nemýlím, tak od Philips.

Auto řídí starší bratr mé kámošky a spolužačky. Sedíme v něm 4 – já, vedle mne další kámoška a spolužačka vepředu oba sourozenci. Stále ještě nemám práci a ani se nedivím. A zatím mne to ani netrápí. Taky kdo by zaměstnal holku, která při pracovních pohovorech tvrdí, že může nastoupit hned, ale chce volno na koncert v půlce srpna. Všichni na mne hledí jako na exota a moje pokerová tvář vážně mínícího člověka je vyvádí z míry. No co, prostě je chci vidět. Dala jsem za ně majlant!

Z novin a internetu známe, co a v jakém pořadí budou hrát, v podstatě střídají dva playlisty. Jedinou neznámou je speciální píseň pro Prahu. Hrají vždycky něco, co má určitou spojitost s danou zemí. Nic mne nenapadá. Konečně po letech sledování rakouského Wurlitzeru je uvidím na živo! Před Prahou mne probírá realita. Ke své hrůze zjišťuji, že se svým stylem chození po Praze systéme pokus-omyl (tady to vypadá povědomě, asi tímhle směrem) jsem jejím největším znalcem. A ke všemu nikdo nemá mapu Prahy. Jediné, co se v autě nalézá, je automapa republiky, ve které je výtah Prahy asi tak o rozměrech 8x8cm. Úžasné.

„Až uvidíme po Pravé straně Vyšehrad, musíme začít hledat odbočku vlevo.“
„Jak vypadá Vyšehrad?“ ozvou se zároveň tři hlasy.

„Aha!“ dochází mi, že realita bude ještě zábavnější. „Dvě gotické chrámové věže nahoře na skále. A zbytky opevnění.“ Vzápětí mi je vložena do rukou ona mapa i s veškerou důvěrou. Stávám se navigátorem na zadním sedadle. Než se stihnu vzpamatovat, sjíždíme na křižovatku do Prahy na volnoběh a na tachometru je 150. „Do kterýho pruhu?“ ozve se řidič. Rychle se zmateně rozhlédnu a křičím spíše odhadem: „Vlevo!“ Udělá na poslední chvíli myšku a rázem vypadá jako domácí. Mám žaludek v krku. Navigovat tohle stvoření bude oříšek. Všechno, co o Strahově vím, je přibližná poloha na mapě a to, že je nahoře. Na kolejích jsem byla za studií mých starších sester. Ukazuji, jak vypadá Vyšehrad a pak projíždíme Smíchov.

Na Andělu se ozývám: „Tady někde by podle mapy měla být relativně velká odbočka vlevo a pak zase vpravo.“ Naivně mi hlásí názvy ulic. „Něco tak malého tu v mapě vůbec nemám.“ Nakonec za pomoci mapy a cedulí odbočujeme a po smyčce vlevo vpravo najíždíme na Plzeňskou. Řidič vidoucí rovnou silnici vyráží 140km v hodině a myslí si, že stihne včas odbočit. Rychle počítám odbočky: „Prosím tě, druhou ulici vpravo.“ Pere to dál, jako by snad chtěl na Plzeň, prosviští to a zeptá se: „Kterou?“ Ach jo, navigovat chlapa… „Už jsi to přejel. Nemohl bys zpomalit? Jsme ve městě. Až budeš moct, tak to otoč. A pak to vezmi druhou jednosměrkou vlevo.“ Dle instrukcí zpomalí na 110 a namísto druhé ulice to bere hned tou první. „Kam? Říkala jsem druhou!“ „Jo aha. Sorry.“ Ocitáme se znovu na témže místě, kde už to přejel. „Kudy teď?“ „Teď už si jeď, kudy chceš.“ Prosviští napříč a serpentiny v jednosměrce na šířku auta ho konečně donutí zpomalit. „Jedu správně?“ Už začínám mít „výtlem“. „Já nevím, ale jedeš nahoru.“ Nakonec se zdárně vyrojíme pod poslední zatáčkou Podbělohorské, ještě zatáčka a vítají nás větrací šachty z tunelu. „Jsme tady.“

„Už?!“ ozve se sborové překvapení. „Už jo.“ Parkujeme na parkovišti hned za nimi za stovku za celý koncert. Je pravé poledne. Stadion se má otevírat ve dvě. Potřebujeme prodat jeden lístek, který byl původně pro partnera, který už není. To se nám nakonec daří, přestože před stadionem neustále probíhá oficiální prodej. Lístek si kupuje kluk z Rakouska, který potřebuje ještě jeden. To už je jeho problém. Za chvíli jsme ohromeni davem, který stoupá seřazen v x-stupech podle barev trik, která mají mladíci na sobě. Před stadionem dostávají poslední pokyny. Mění se v ochranku. Nejnižší stupeň je žlutá, nejvyšší černá. Obsazují vchody a celé to začíná. Jsem ráda, že jsem ukecala zbytek a PET lahve s vodou jsme nechali v autě. Prošacovali nám batohy až po hygienické potřeby a zasekli jsme se ve vchodu. Kamiony s technikou se zdržely objížděním záplav. Je půl třetí a U2 právě zkouší. První tóny kytar nadzvedávají všechny.

Konečně se otevírají brány a všichni prchají zabírat nejlepší místa. Nejdříve vlezeme do menší ze dvou kruhových výsečí, po chvíli si to rozmýšlíme a přecházíme do větší, ve které můžeme být naproti středu velkého pódia. Při vstupu do obou zón jsme vyfasovali razítka na ruce. K čemu slouží, pochopíme později. Zabíráme plac kousek od bednění u malého předsunutého pódia. Vlevo od nás je partička kluků z Malty, která sleduje celé turné. Vpravo francouzský pár hulící marjánu. Za námi Slováci a Němci. Před námi Američané – kluk a dvě holky. Všichni tři silně obézní a nehezcí. Kousek vedle jsou Maďaři a za Slováky stojí Poláci. Složení opravdu kosmopolitní. Plocha se postupně zaplňuje. Asi tak v půl čtvrté přestávají pouštět nové lidi do „kotlíků“. Ke svému překvapení zjišťujeme, že naše razítka nás opravňují odejít a zase se vrátit, což pro nás znamená koupit si za 50,-Kč půllitr Coly, což je v podmínkách více než 30 stupňů ve stínu (kdyby tu ovšem nějaký existoval) nedocenitelné. A také dojít si na chemické WC. To je zdarma. Pak jen stačí projít špalírem žebrajících lidí, kteří by vám nejraději tu ruku snad usekli, zase dovnitř a připojit se k těm, co drží místo.

Jako další překvapení zde s přispěním své kamarádky V. (mladší z obou sourozenců) zjišťuji, že se pár metrů ode mne nachází můj příbuzný, kterého jsem nikdy neviděla. Vždycky jsem o něm jen slyšela, že neoplývá inteligencí. Jeho babička je má prateta. Tu znám dobře. Jelikož má mladík noviny s recenzemi polského koncertu a pořadím skladeb, vyrážím se zeptat, zda si je můžeme půjčit. Když je s poděkováním vracím, ptám se ho: „Prosím tě, ty jsi z Budějc?“

„Jo.“
„A máš babičku…“
„Mám,“ vpadne mi samolibě do věty.
„…která se jmenuje Jana a bydlí na ulici XY čp. to a to?“ Úsměv mu zamrzl na rtech a vytřeštil oči.
„Jak to víš?“
„Vím to. Dík, to mi stačí.“ A odcházím. Ať se v tom frajírek vykoupe. Fámy nelhaly. Za půl hodiny mu to nedá a doráží on. Evidentně mu to v hlavě vrtalo, protože přišel s ověřovací otázkou: „Ty jsi z Třeboně?“ Nakonec správně vydedukoval, kdo jsem.

Vedro stoupá a my pozorujeme, jak montují obrazovku. Vrtá nám hlavou, jak to funguje. Je světlo a obrazovka se seskládá z jakýchsi asi metrových pásů s jednotlivými body. Skrz celkovou mříž do nás praží slunce. Vždyť na tom nic neuvidíme? Některé pásy se na poslední chvíli kvůli příliš velkému poškození vyměňují. I tak na nás koukají přinejmenším stovky mrtvých pixelů. Ale ten pojem znají jenom fajnšmekři. Kluci uvázaní na lanech běhají po konstrukci jako opičky. Jsou na to najati ze Španělska. Repráky tvoří jeden veliký oranžový oblouk jako polovina M z loga McDonald. Další pár repráků stojí nahoře na plošinách za námi. Poučeni z nezdarů předchozího turné a soudu s nahluchlým fanouškem ve Francii je už nestaví dolů. Neustále v něčem napřed. Pročítám vytištěný internetový deník, který na internetu vedou zvukaři. Dostat se k němu není sranda. Nemám doma ani PC, o internetu si mohu nechat zdát. Ten je v Budějovicích jen na vysoké a v Britském centru. Některé postřehy jsou úsměvné. Jako třeba představa, že Strahov byl určen na velké vojenské přehlídky.

Je šest večer a za uličkou za námi roznášejí vodu v lahvích. Lidé se odtud nehnou, drží si místa a praží se na ploše Strahova jako vajíčka v obří pánvi. O hodinu později tahají první kolabující. Tereza Pergnerová točí reportáž pro televizní hitparádu Eso a po půl osmé jede přímý vstup do hlavních zpráv. Televize má právo natočit první 4 písně koncertu. Po osmé nastupuje předkapela z Manchesteru. Zpívá – pokud se to tak dá říct – jeden obří černoch. Nebaví. Když se zaposlouchám, zjišťuji, že dav za námi píská. Na pódiu to musí být celkem síla. „Přestaňtě myslet na ty zasraný U2, který přijdou po nás,“ ozve se z pódia. Jo, jemu se to řekne. Nakonec seřve kluka, že po něm chtěl přinést vodu (na což chlapec nereagoval) a všichni si oddechnou, když nastupuje DJ. Jeho úkolem je hlavně vyzkoušet obrazovku, takže sledujeme, jak se na ní objevují první abstraktní obrazce. Funguje, ale zatím je světlo, takže nic moc. Evropa 2 rozházela mezi lidi nafukovací míče, takže alespoň předek se baví. Konečně se setmělo.

Už se čeká jen na U2. Obrazovka tone ve tmě. A pak se to najednou všechno probírá a ožívá, objevuje se logo turné POP MART a pak se to O začíná točit… zeměkoule, znaky pro pohlaví… Hudba duní… Nakonec se uprostřed O objeví záběry z kamery. U2 nastupují a Bono je v kapuci boxera. Ale kde? Rychle koukám – vpravo lidi, vlevo lidi… Takové místo je jen jedno – ulička za námi. Rychle se otáčím a vidím už kameramana vystupovat pozpátku na malé pódium. Za ním jsou všichni členové kapely. Není slyšet vlastního slova, takže klepu kamarádkám na ramena a ukazuji do uličky. Pochopily. Koncert začíná a nám se tají dech!

Víme pořadí písniček, a tak jen sledujeme, jak to uhání vražedným tempem. U2 vytahují písně ze svých začátků a stadion si je zpívá. Slovo od slova. Lidi šílí nadšením, že je mohou vidět. Ke konci třetí písně už Bono běhá po pódiu, lehce zmateně se rozhlíží po svých spoluhráčích a krčí rameny. Nevíme, co se děje, nechápeme, co se stane. To mi dojde až později. „Proč jsme tady vlastně nehráli dřív?“ ptá se Bono a já si říkám, že by mne to taky zajímalo. Uprostřed Gone zpívá „I am not coming down“ a to down na nář řve jak na psa. Nestačím sledovat, co se děje. Užívám si akustického vystoupení Bona a  The Edge na dvě kytary, užívám si koncertu jako takového. Bono běhá v kombinéze s namalovanými svaly, The Edge s nákresem robotické ruky. Obě moje kamarádky šílí. Jedna propadla hysterickému pláči, protože miluje bubeníka. Druhá řve, že miluje kytaristu. Měla bych si zvyknout, s tou druhou mne v budoucnosti čeká ještě pěkných pár koncertů. Začínám si připadat jako jejich dozor. Mám přiblblý úsměv od ucha k uchu, zářící oči a nestačím žasnout.

Jede to strašně rychle. Ha, specialitka pro Prahu? Born to be wild? Já netušila, že je to reakce na rok 1968! Ouha. To nám nikdo ve škole neřekl! Jak jen to jde, zpíváme, skáčeme a křičíme. Najednou mi projede hlavou myšlenka, kterou bych tam nečekala: Zmatení jazyků existovalo! Jinak si nedovedu představit, jak je možné to, co právě zažívám. Kolem mne je směska různých národností a jazyků celého světa a všichni stejně nakonec zpívají ta samá slova! Úžasné! Neskutečné! Na chvíli zvednu hlavu, abych se nadechla větru z obřích větráků nad našimi hlavami, a pak se zase smiřuji se sílou davu. Euforie se násobí a než se nadějeme, koncert končí! Jak to? Kam zmizel? Hráli asi dvě hodiny a je skoro půlnoc. I ta bouřka, která se honí na pozadí a snaží se konkurovat světelnými efekty obří obrazovce a laserům, které se sbíhají v nebi, se nám zatím vyhýbá. Když zkoušeli v Americe prvně ty lasery, lidé hlásili policii výskyt ufo. Taky mám takový pocit, ale kdo je tady vlastně mimozemšťan?

Je po všem. Všichni vypadají jako po úžasném tripu, rozšířené zorničky, úsměv, počínající mix adrenalinu měnícího se v únavu. Nevěřím, co jsme zažili. Náš šofér hlásí, že byl hned pod pódiem, byl dvakrát komplet mokrý a dvakrát komplet uschnul. Jdeme ven ze stadionu přes všechny ty vyházené láhve s vodou. Takové plýtvání! Obsah dvou dvoulitrových láhví s vodou ponechaných námi v autě spolehlivě mizí v našich útrobách. Pro každého litr. Musíme počkat, až odejdou davy, jinak nemáme kudy jet. Davem se prolétají policisté na koních. Konečně chápu, k čemu ty koně u policie jsou. Vidím je prvně, stejně jako vidím prvně pokroucené lidi, opouštějící koncert, kteří všichni zapadají do stejné věkové kategorie. Mají třeba dlaně v úrovni ramen a já marně přemýšlím, jak si nandali ten batoh. Měli koncert zadarmo a teprve později mi dochází, že jsou následkem neslavného podávání speciálních vitaminových preparátů těhotným matkám o pár desítek let nazpět.

Konečně se okolí vylidňuje a tak o hodinu později můžeme vyjet. Není to tak jednoduché, náš šofér má své limity a v kombinaci se značením Prahy naše cesta připomíná slavný rozhlasový pořad Kufrování s Dominem. Po cestě neodbočíme vlevo a hle – nacházíme se na noční tiché výpadovce směr Plzeň. „Kde to jsme?!“ ozve se. „Netuším. Podle mapy tu jsou tyhle výpadovky jenom dvě. Na Plzeňské jsme dneska už byli. Tak tohle musí být Radlická. Otoč to, jedeme blbě.“ Než jsme se nadáli, nakufrovali jsme patnáct kilometrů. Ale nakonec jsme se našli. Zahřímalo a spustil se strašný liják. Ta bouřka snad věděla, že má počkat! Takový katalyzátor nashromážděné energie. Tenhle koncert snad musela slyšet celá Praha. Fakt jsme viděli U2!

Den na to koukám na záběry v televizi. První čtyři písně. Lidi šílí – od začátku. Bono běhá po pódiu, krčí rameny a zmateně vrtí hlavou. Proč? Protože když pak vidím záběry z turné z koncertu z Rotterdamu, tak tam stejně budou reagovat lidi až v samém závěru koncertu. A v internetovém deníku zvukařů se objevuje zápis: „Nikdy jsem neviděl tolik skákajících lidí!“ A popis toho, jak je po cestě na hotel chytila ta bouřka. A oni jako malí mokli a skákali do louží v dozvucích doznívající atmosféry. A jak se díval personál luxusního hotelu v centru Prahy na partu zráchaných chlapů, za kterými na naleštěné dlažbě zůstávala blátivá cestička. Úplně to vidím. Taky jsem dělala recepční. Viva la musica!

PS: Podle odhadů (přesná čísla nebyl zveřejněna) bylo na koncertě 90-95 tisíc diváků. Možná víc. Na ploše a na dlouhém ochozu (Strahov je na plochu největší stadion na světě a celou třetinu zabrali na parking kamionů a backstage). Na YouTube je video samotného začátku a pak audio celého koncertu. A dokument z turné. Jo a ten můj příbuzný dělá šéfa mojí kámošce. A jeho IQ se nezměnilo.

Kompletní audio z koncertu v Praze:

https://www.youtube.com/watch?v=PmTstknJUys

Odkazy na dokument z turné U2 From Montreal to Prague (s komentářem ve francouzštině)

Part 1     Part 2     Part 3   Part 4