Seznamování nr.2

Seznamování je proces, ze kterého bez ohledu na data, která do něj vložíte, vyjde výsledek, který jste vůbec nečekali. A vlastně ani nemohli čekat. Seznamování přes inzerát je něco jako velká neznámá systémem pokus omyl – něco jako v chemii. Naliji do kádinky substance, zatřesu s nimi, a až se zdrcnou, zjistím, co mi z toho vyšlo. Jediné, co vám dá praxe, je hrubý odhad, že to, co se skrývá za vkládanou substancí, nemusí mít při stejném pojmenování stejné vlastnosti. Prostě – není sůl jako sůl.

Pokud předpokládáte, že člověk určitého stáří, povolání nebo výšky bude mít určité vlastnosti nebo vzezření, můžete se hrubě mýlit. A kdo dosud nepochopil, tak tohle je pokračování z mých mnoha seznamovacích omylů.

Tohle rande začalo trochu jinak. Začalo telefonem. Už nevím, zda jsem zavolala já anebo on, ale vzpomínám si, jak jsem seděla v rohu obýváku u telefonu a kvákala kraviny. No, vlastně jsem kvákala, co poslouchám za muziku a takový ty další věci. Ano, naše zájmy se potkávaly, ale vlastně pouze v úletech. Anebo mi to prostě odkýval. V každém případě, domluvili jsme se na osobním setkání o pár dnů později. Místo setkání – České Budějovice.

Do začátku setkání zbývalo něco přes půl hodiny a procházela jsem obchodní dům Prior. Nějak jsem tu půlhodinu přece musela zabít. A jak se tam tak rozhlížela, míjel mne mladý muž zhruba dvoumetrové výšky s obrovskou kyticí se slunečnicemi v ruce. Nevím, co mne upoutalo dříve – zda on nebo ta kytice. Kytice byla obří a již v té době musela stát pěkných pár set korun. Navíc mne bliklo hlavou, že ta dotyčná, co jí dostane, s ní bude mít minimálně alespoň logistický problém. To, co mne projelo hlavou jako druhé, byla myšlenka, že mít dva metry ještě nemusí být výhrou. Daný mladík byl názornou ukázkou toho, čemu já říkám: „Pánbůh to myslela na metr šedesát a na poslední chvíli si to rozmyslel a natáhl.“ Ano, přesně tak ten dotyčný vypadal. A to poslední, co mi projelo hlavou, bylo, že mne čeká zhruba dvoumetrový mladý muž. Už ani ne za půl hodiny. Bylo na čase vyrazit na místo setkání.

Jakmile jsem dorazila na smluvené místo, hned mi bylo jasné, že ten „logistický problém“ bude můj. Spolu s tím „nataženým“ pánem. A protože nepatřím k lidem, kteří utíkají z boje, rozhodla jsem se alespoň zjistit, kdo a co to je. Zakotvili jsme – na jeho přání – ve sportbaru v Metropolu. A začali jsme klábosit. Dozvěděla jsem se, že je z Milevska a že je zedník. To, že byl v poslední době neopatrný, dokládal relativně čerstvý strup na holé lebce, takže jsem se nemohla zbavit dojmu, že mi poněkud připomínal Gorbačova. Ano, zapomenout se ohnout pod lešení je pravděpodobně jednou z chyb, která u něj vede k nebezpečným úrazům. Myslet si, že úraz zanechal následky, by bylo krátkozraké, jelikož podle toho, co vyprávěl, se jeho chování od dob před úrazem nijak nelišilo.

A tak jsem seděla a poslouchala. Jak žije na ubytovně a vydělává asi tak dva a půlkrát tolik, co já, což je vlastně strašně málo. K tomu ještě sází, z čehož má asi jednou takový příjem, takže se jakž takž uživí. No a aby tomu bylo dokonáno, začal mi vyprávět, jak vždycky na víkend dorazí domů, vysype mamince špinavé prádlo a zmizí na diskotéku, kde ve svých 27 letech řádí do rána, totálně se opije a v neděli s tím vypraným prádlem zase odjede na ubytovnu. Myslím, že dámám nemusím vyprávět, jaký tohle zanechává neodolatelný dojem. Poslouchala jsem to vyprávění, přerušované kolemjdoucími pány, z nichž každý druhý vypadal jak člen skalního jádra černých andělů, kteří ho zdravili slovy “ Nazdar bejku“, které zase nadšeně zdravil on nazpět, a baštila jsem svůj objednaný salát s tím, že jsem byla ráda, že mám, co dělat. V jeho společnosti mi bylo trapně. Respektive, bylo mi trapně, že tam s ním vůbec sedím. Dneska už mi to ani nepřijde, mohu sedět kdekoliv s kýmkoliv, aniž bych za něj byla odpovědná, ale tehdy jsem to trávila s maximálním sebezapřením a doufala jsem, že tam nepotkám kohokoliv, kdo mne zná.

Můj „logistický problém“ byl posazen ve sklenici a pečlivě opřen o stěnu. Za normálních okolností bych měla z té kytice mindrák – minimálně alespoň z její ceny. Čím déle jsem tam seděla, tím více mi to připadalo jako malichernost. Pokud je alespoň z poloviny pravda to, co tam navykládal, je ta kytice jen malou položkou jeho výdajů. Takže bude snazší po tom všem mu říci, že se k sobě nehodíme. Přiznám se, že tahle fáze mi dělá problém dodnes bez ohledu na pohlaví toho, koho odmítám (u dam je to alespoň vyřešeno tím, že na dámy nejsem). Ale vždycky se cítím jako viník. Dokonce jsem to už párkrát přehrála na svou totální hloupost, aby vlastně ten, kdo z toho vycouval, byl ten druhý. Tady jsem to neudělala.

Milý pán mne doprovodil až k autobusu, kde jsme se rozešli celkem v klidu. On smutný z toho, že ho nechci, já s pocitem viny snad za to, že jsem se s ním vůbec po tom telefonu bavila. V každém případě oba s další zkušeností. Od té doby vím, že dvoumetrový mladík daného věku s vlastním příjmem ještě neznamená, že ty dva metry za to stojí a že s věkem a vlastním příjmem přijde i zodpovědnost a rozum. Ale vykládejte to někomu, kdo se chová jak čtrnáctiletý puberťák v záchvatu mužnosti. To nemá cenu. Snad za těch patnáct let už dospěl. Já jsem se alespoň za tu dobu naučila nestydět se za lidi, se kterými jsem přišla. Vlastně až na jednu výjimku. Ale to zase až jindy.

Budějovické náměstí

Budějovické náměstí

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.