Vždycky jsem si myslela, že nemám paměť na vůně. Teď nemyslím jenom vůně, ale samozřejmě i smrady, prostě pachy – pokud to budeme brát obecně. Vždycky až do loňského podzimu.
Většina věcí kolem nás má svůj vlastní odér a vnímáme jej, aniž si to sami uvědomujeme. Někdo míň, někdo více a někdo špatně. Do první kategorie patří většina běžných lidí. Do poslední kategorie patří postižení rýmou a kuřáci, jejichž čichové buňky jsou přiotráveny a nosní sliznice se – pokud vím – plně obnovuje až po čtyřech týdnech nekouření. A do té prostřední patří třeba psi. A tak trochu já. Ne, nebojte se, opravdu nemám čich jako pes a díky bohu za to. Je mi těch stvoření mnohdy až líto. Když si vezmu, co leckdy cítím já, musí být ta jejich kadence smrtelná.
Nebylo to tak vždy. Pamatuji matku, která vyběhla z pokoje za rohem s hláškou: „Něco se pálí, copak to necítíte?!“ A já nikdy netušila, jak to ví, protože já necítila nic. Teprve když vzala vařečku a zalovila jí v hrnci, aby tím zabránila nejhoršímu, čímž uvolnila všechny pachy v plné kadenci, jsem ucítila, že měla pravdu. Nevím, kdy se to zvrtlo, ale postupem let jsem objevila, že i můj nos je poněkud citlivější. A bohužel, ne vše se mu zrovna líbí.
Když opomenu typické smrady jako cigaretový kouř, hnůj nebo rozkládající se brambory, jsou to bohužel zrovna vůně, které mne dohánějí k šílenství. Nevím, na jakou složku jsem vlastně citlivá, jelikož můj nos občas stráví i slabé koncentrace různých rozpouštědel a laků, ačkoliv jsem nikdy nedošla k tomu, abych si jako lakýrník v jedné z firem, kterými jsem prošla, nosila vzorky k očichávání domů. Miluji běžné kuchyňské vůně jako je česnek, čerstvě smaženou cibulku nebo čerstvé pečivo, mívala jsem ráda i vůni dřeva a lazur s včelím voskem, které se používaly v již zmiňované zakázkové výrobě. Ta práce doslova voněla – pokud nepočítám zakázku s bělením dřeva, které se zrovna dělá čpavkem. Mám ráda vůni čerstvých knih anebo asfaltu po dešti za teplého dne. V tu chvíli se stávám skrytým feťákem, a kdyby můj nos měl nožičky, vypadala bych občas jako Pinochio, který se snaží obelstít FBI.
Tvrdí se, že citlivý nos – nebo spíše přecitlivělý nos – je údajně obranným mechanismem jater po otravě. Pravděpodobně proto, abyste potenciální jed odhalili dříve. Nejsem si vědoma toho, že by má játra prošla jakoukoliv otravou, pokud se do ní nepočítá vypití zhruba litru bílého vína na rozlučkovém večírku po gymplu. Ale stalo se a člověk se s tím musí naučit žít. Vnímá svoje vlastní pachy, i jak se mění v závislosti na tom, jak se zrovna stravuje, a svým způsobem je celkem pozitivní, že o nich ví obvykle dříve, než je objeví jeho okolí. Tedy pokud nemá ve svém okolí podobně postiženého jedince. Ze tří sester unikla tomuto dědictví pouze jediná. A to je přesně ta, která používá parfémy.
Parfém je smrad číslo jedna. Doslova. Když opominu extrém, kdy se parfémem snaží někdo zakrýt pach cigaret (horší kombinací je snad už jen cigaretový pach s močí), parfém obecně je past nachystaná na můj nos. Začne to tím, že vyrazíte na ranní autobus a stoupnete si za někoho do fronty. Když se s úspěchem vyhnete hloučku komínů (jak já nazývám kuřáky), zcela spolehlivě naběhnete do něčího parfému. Málokdy je to pro mne vůně stravitelná, což jsou paradoxně většinou vůně „jedlé“ anebo čisté parfémy orientální, míchané do olejů. Většina všech ostatních parfémů je však směskou všeho možného a můj nos si rychle dešifruje onu směsku na alespoň část jejích podsložek. Obvykle to má nějaké benzenové jádro, protože množství parfémů připomíná naftalen nebo iron a podobné substance, na které jsou navázány další vůně. A sednout si vedle někoho takového v autobuse je pak pro můj nos – a tím pádem i pro mne a můj žaludek – hotový očistec.
Jeden člověk kráčející ulicí před vámi je schopný jednou cigaretou nebo parfémem zamořit celý prostor na metry daleko. Někteří lidé za sebou nechávají celé parfémové stopy, takže i po několika hodinách dokážete s přehledem zmapovat veškerý terén, ve kterém se dotyčný pohyboval.
Jestliže děláte v jedné místnosti s několika kolegyněmi, z nichž každá používá jiný parfém, je vstup do kanceláře zkouškou odvahy hlavně v momentě, kdy všechny odcházejí domů a před odchodem se navoní. Moje obvyklá otázka: „Co je to za smrad?!“ bývá zodpovězena něčím jako: „To je Versacce!“ „To je jedno, smrad jako smrad.“ Upřímně, obvykle čím známější značka, tím větší smrad. Tyto chvíle přežívám za pomoci otevřeného okna bez ohledu na venkovní a vnitřní teplotu.
Loni před vánoci jsem prvně absolvovala barvení toho, co já nazývám „nervová vlákna, jež se prodrala lebkou ven“. Netušila jsem, do čeho jdu, a to snad bylo jedinou omluvou pro to, že jsem to vůbec podstoupila. Když jsem dobíhala na poslední chvíli autobus domů, myslela jsem, že se tím smradem ze svých vlastních vlasů snad pozvracím. Paradoxně mne zachránilo, že jsem si omámená vůní čpavku sedla vedle těžké kuřačky. Když už jsem myslela, že začnu hledat pytlík, naklonila jsem se k ní a dostala plný zásah cigaretového odéru. A v tu chvíli se mi ulevilo – konečně někdo, kdo smrdí hůř než já. Další dny jsem trpěla a těšila se, až to konečně vyvane. Vzpomněla jsem si, jak když se v krámech objevila Opilka (krém na holení nohou), i já jsem došla k tomu, abych ji vyzkoušela. Ano – prvně a naposledy. Hned při první aplikaci mi došlo, že se nejedná o krém, nýbrž o příšernou čpavkem smrdící substanci, která nemá s pěnou na holení nic společného, neboť rovnou chlupy rozpouští, takže pak už člověk jenom seškrábne výsledný mix. A ani litr vůně, který se jim nějakým způsobem podařilo vměstnat do té jedné tuby, neměl šanci zastřít její skutečné složení. Pak jsem zjistila, že stejnou zkušenost měly obě mé sestry a i jim zbyl zbytek krému, jenž byl potom vyhozen do popelnice. V dnešní době, kdy je móda vonných svící, aroma lamp a všech podobných vymožeností, se člověk s citlivým nosem stává zajatcem stylu.
A tak když jsem před vánoci šla uklízet panelákovou chodbu v patře, natočila jsem do kýble vodu a otevřela a nalila do ní nový saponát, najednou jsem se zarazila. Odkud já tu vůni znám? Já vím, že ji znám! Počkat – no jasně! Modré Fa! Najednou jsem si vybavila tu dobu po revoluci, když se otevřely hranice a Fa spreje pro nás byly vrcholem vůní, a už tehdy jsem (a ne sama) tvrdila, že zrovna to modré je snad jediné, které skutečně voní. A jak jsem za půjčení šatů na rande s klukem z Rakouska spolu s těmi vrácenými šaty dostala mýdlo ve všech barvách modři tvarované do tvaru vlny, které vonělo a mylo… A bylo skvělým výdobytkem nově nabytých svobod. Někdy se mi po té době stýská. Po době, kdy člověk voněl čistotou, zabořil nos do čerstvé knihy a z vesnice do města se dalo chodit v noci po pachu v pořadí silážní jáma – rybníky – koně – bezinky – slad z pivovaru – a pekárna. A bylo mi to bližší než všechny ty kouřové a parfémové stopy…
Jaro
