Hlavní ulice
Když jsem se ráno vzbudila ještě před budíkem, Hanka byla samozřejmě už vzhůru jako správný skřivan, kterého vzbudil kos, jehož zpěv se v betonovém dvoře dokonale rozléhal. Domluvily jsme se, že do odjezdu je ještě dostatek času sběhnout se podívat do centra, než definitivně zmizíme z hotelu. A tak jsme se dole nasnídaly, pobalily, vyklidily pokoj a naše zavazadla ponechaly v hotelu. Vypravily jsme se do centra.
Švatoštěpánský dóm
Jako počátek jsme zvolily stejný bod jako v noci – stanici pod Svatoštěpánským dómem. Z podzemí této stanice je i vstup do místního muzea – které jsme však navštívit nešly. Teď si mohla Hanka vyfotit kostel za světla. Nahlédly jsme do kostela, okoukaly vyřezávanou kazatelnu a celkový ráz chrámu a s vědomím, že nemáme zase tolik času se kochat, jsme vyrazily na další cestu centrem. S mapou Vídně v mobilu jsem kontrolovala směr, kterým musíme uhnout, abychom se co nejrychleji dostaly k Hofburgu a dále kolem základních pamětihodností. Rychle jsem v hlavě vytyčila jakousi zkratkovou trasu, která by mohla být časově reálná, a systémem „nezastavujeme, máme zpoždění“ jsme postupovaly ulicemi.
Fontána
A tak jsme opravdu propluly pěší zónou a boční ulicí směr Hofburg. Ve Vídni není nic minimalistické, Hanka se točila kolem dokola jako korouhvička ve snaze to všechno vstřebat a zachytit. Směska staveb, stylů, to vše v proudu a protiproudu turistů, kteří měli na prohlídku dostatek času. Téměř proletěly Hofburg, aniž bychom měly vůbec čas nahlédnout do kostela, kde je na jednom z náhrobků asi nejkrásnější anděl (ano, chlap), kterého znám, v životní velikosti z bílého mramoru. Zastavily jsme se snad pouze nad vykopávkami z doby říše Římské, které se nacházejí na jednom z tamních náměstí.
Vykopávky u Hofburgu
Bohužel nebylo ideální počasí na focení, ale také nám – díky bohu – nepršelo. Když jsme míjely Umělecko-průmyslové muzeum (jehož návštěvu mohu vřele doporučit) s jeho pomyslným dvojčetem – protilehlým přírodovědným muzeem – Hanka zajásala, jelikož ony prostory významně souvisejí s kariérou jedné z jejích dcer. Konečně viděla, kde se to odehrálo, a zase si mohla o trochu lépe spojit jisté detaily. Prošly jsme kolem opery a pak také kolem muzea moderního umění, před kterým bohužel probíhaly stavební práce, takže jsme se pracně pokoušely vyfotit jeho sochy tak, aby to aspoň trochu bylo ke koukání.
Výhled od Hofburgu na radnici
Nakonec jsme parkem došly k novogotické radnici, před níž se v prosinci taky konají vánoční trhy. Stavba je to natolik krásná, že jí odpustíte i to, že jde v podstatě o fake. A když jsme se dostaly až sem, zbývalo přesně tak akorát času, abychom se ze stanice metra hned za radnicí přepravily zpět na hotel, vyzvedly svá zavazadla a vypravily se na nádraží na cestu domů.
Naše soukromé The Original High turné se chýlilo ke konci, na poslední štaci do Mnichova už se mnou Hanka nepojede. Na nádraží jsem si koupila k obědu ve stánku chléb s máslem, ředkvičkami a čerstvou řeřichou setou, a to, že něco takového prodávají balené jako svačinu, jsem uvítala s velkou radostí. Ve vlaku to přišlo k chuti. Před sebou jsem měla dva dny v práci, než zase vypadnu do vlaku směr Mnichov. Ale o tom zase až příště.
Malba na stanici metra Praterstrern
PS: Po návratu jsem se dočetla, že okolí stanice Praterstern obhospodařují afričtí imigranti. Neměly jsme problém, ale stanice je večer tak prázdná, až to trochu vybízí k obezřetnosti. Týden po našem pobytu na té ulici zabil migrant ženu vracející se z odpolední. Prostě máme kliku.
