Život je otázkou volby. Málokdo si však připustí, že ten, kdo volí, často nejsme my, ale život. Člověk, který neochvějně věří tomu, že má svůj život ve svých rukou, je obvykle dříve nebo později postaven před krutou realitu. A jestliže není, může se považovat za to mizivé procento šťastlivců anebo snad mágů, kteří silou své myšlenky stvořili život k obrazu svému. Anebo snad za šílence, který uvěřil, že vše, co se mu v životě přihodilo, bylo z jeho vlastní vůle.
Sleduji život kolem sebe už dlouho. Osudy lidí, kteří si mysleli, že spasí svět, osudy lidí, kteří si mysleli, že ovlivní své děti, události, které najednou změnily vše, co do té doby dávalo smysl. A co vše se může stát na jinak celkem poklidném maloměstě, kde se skoro všichni znají, i když někdy jenom z doslechu. Co vše máte možnost vidět, slyšet a prožít, jestliže jste ochotni vidět, slyšet a prožít.
Prošla jsem základkou mimo jiné i jako členka několika sborů, díky kterým se můj svět rozšířil o něco více, než byla jen linie mých spolužáků. Do stejného sboru, stejného ročníku, ale jiné třídy chodil i… říkejme mu třeba Smíšek. Byl milý, talentovaný, příjemný a navíc hezký. Hrál na flétnu a původně chtěl být kožešník. Povídala jsem si s ním, zatímco jsme čekali v šatně na vystoupení, hrál na flétnu a trochu i na kytaru a byl platným členem sboru. Měl o rok staršího bratra, který byl všechno, jen ne to samé. Věčně mírně mimo, bez smyslu pro povinnost, bez zodpovědnosti a bohužel také bez vyšší inteligence. Tam, kde Smíšek okouzloval dívky, byl jeho bratr pojímán asi jako neškodný blázen. Proplouval základní školou stylem unášeného papíru v naději, že se na konci trefí do výstupních dveří. A jak šel čas, ztratili se mi oba z očí, jelikož se každý vydal na vlastní cestu životem.
S příchodem na střední školu jsem poznala jinou sourozeneckou dvojici. Byly to sestry, tatínek byl doktor, maminka učitelka a obě dívky byly v dobrém i zlém tvrdě poznamenány jejich výchovou. Z jedné strany byly dívky prapodivně přešlechtěné, takže v létě běžně nosily ještě zimní bundy, aby se náhodou nenastydly, vedené však k takovému egu a hrdosti na své rodiče, že se s nimi (bohužel stejně jako s jejich rodiči) nedalo vůbec bavit. V době, kdy končil socialismus a každý trochu movitější a vzdělanější člověk byl pan někdo, jsem vedle nich byla pouhým plebsem z celkem slušné a kulturně činné rodiny. A snad právě to bylo trnem v oku té starší, která se – byť v jiné třídě – ocitla v mém ročníku. Naše první srážka probíhala ve stylu – já jsem dcerou učitelky a doktora a kdo je víc. To, že tatínek byl původně učitelem její matky, snad můžeme v tuto chvíli opominout. Bohužel ne však to, že její matka měla na svědomí mnohá příkoří, která mnohdy končila až u soudu. Ano, dcera byla inteligentní a znala jazyky, jelikož díky postavení (a tak trochu úlisnosti jejích rodičů) měla možnost se v té době podívat za hranice a trávit tam každý rok několik týdnů v rodinách pacientů lázní, které neprozřetelně pozvali onoho doktora na návštěvu netušíce, že dorazí s celou rodinou na tři týdny s představou, že budou všichni živeni.
Padla sametová revoluce a poměry se změnily. S otevřením hranic a novými možnostmi její rodina ztrácela výsadní postavení a já poznenáhlu sledovala, jak se její náhled mění. Čas nás svál dohromady na stejnou brigádu, takže jsme trávily prázdniny pod věží prodejem vstupenek, pohledů a známek a občasným prováděním po městě. Zjistila jsem, že o co více dostala talentu k jazykům, o to byla ochuzena jinde, takže zatímco ona nebyla schopna spočítat tržbu za dva pohledy a dvě známky bez kalkulačky, já počítala tržby z hlavy. Najely jsme na celkem slušnou spolupráci, při které ona navíc překládala dopisy k přeshraniční spolupráci pro místní radnici. Přišel konec prázdnin a poté škola. A po roce další prázdniny. Jaké bylo mé překvapení, když mi paní v infocentru hlásila, že budeme zase spolu. Jenomže použila jiné křestní jméno. Zarazila jsem se a chvíli jsem přemýšlela, jak se jmenuje její mladší sestra. Když jsem usoudila, že ani tohle jméno nepasuje, zeptala jsem se. „Vy nevíte, že se přejmenovala? Hned jak jí bylo osmnáct.“ Byla to rána. Jak velká musela být nenávist ke své matce, po níž byla pojmenovaná, že si okamžitě nechala změnit své jméno? Ano, monogram byl stejný, ale jméno jiné. Nikdy jsem nenašla odvahu se zeptat.
A tak jsme znovu zasedly za stolek pod věží s karuselem na pohledy, se štočky vstupenek a s příruční pokladničkou na tržby. Čas od času některá odběhla pro známky na poštu, protože pohledy se známkou se přece jenom prodávají víc. A abychom se v parném létě nenudily, byly jsme obdařeny výhledem na zahrádku hotelu, po které se pohyboval mladý hezký číšník. Trvalo mi několik dní, než mi došlo, že ho znám. Byl to Smíšek, který si nakonec vybral celkem prozaičtější zaměstnání. Pravděpodobně veden svým otcem, který si s podporou zahraničních investorů pořídil na svou dobu noblesní motel a rozjížděl ho s vidinou, že jednou ho přenechá synovi. Tomu mladšímu. A tak zatímco jeho starší bratr se flákal po městě s partou feťáků a nadšeně mi vykládal o tom, jak si zajeli pro čistý hašiš do Amsterodamu, protože tady se v takové kvalitě sehnat nedá, a nakonec si z Amsterodamu nepamatuje nic, protože byl free, Smíšek pingloval po placu a jeho krásné oči se rozhlížely po náměstí. Brigáda byla příjemná a výhled také. A pak zase skončily prázdniny a naše cesty se rozešly. Ztratila jsem je z očí oba. Ona šla na školu, on – kdo ví – snad pracovat pro otce – a já dělat recepční v jednom z hotelů.
Život si začal tvořit po svém. Skončila jsem v hotelu, kde sice podmínky odporovaly zákoníku práce, ale nikdo to neřešil, jelikož (řečeno slovy tehdejšího šéfa úřadu práce): „Si na ně můžete stěžovat, ale pak se Vám může stát, že si v celých Jižních Čechách nezapracujete.“ Řízením osudu jsem nastoupila na dráhu účetní prostřednictvím rekvalifikace. Jednoho dne pozdní zimy jsem šla kolem vývěsky. Člověk to čte snad jen ze zvyku nebo ho prostě upoutá známé jméno… A já uviděla to jméno. Smíšek se vyjímal na listu formátu A4 s černým lemováním a vyvedeným křížem… Tragicky… Nechápala jsem, nevěděla jsem. Až jsem se dozvěděla. Vracel se v noci vozem – střízlivý – a ještě po cestě nabral na jedné zábavě kamaráda, že ho odveze domů. Na hrázi mezi rybníky dostal na ledu smyk a oba i s vozem skončili pod ledem. Byl to úplně stejný šok, jako když před vánoci viselo parte dívky z vedlejší třídy, která se těsně po maturitě udusila na astma. Jenom větší o to, že jeho jsem osobně znala.
Roky utíkaly a moje spolubrigádnice vystudovala školu. Nepotkávala jsem ji často, jelikož já jsem do školy dojížděla, zatímco ona bydlela na kolejích. Začínala slibně se rozvíjející kariéru a se svými rodiči komunikovala výhradně prostřednictvím mladší sestry. Dalo by se říci, že se od nich v podstatě odřízla. Ztratila jsem ji ze zřetele, až jsem se jednoho dne dozvěděla, že ji někdo potkal v bazénu. Prý neskutečně ztloustla a téměř nekomunikuje, lidé si povídali, že se zbláznila. Nechápala jsem, co se mohlo stát, co způsobilo tu náhlou změnu, že se ze samostatné a inteligentní bytosti stala tahle nesvéprávná troska. A potom jsem zjistila, že jsem něco přehlédla… Ano, přehlédla jsem tu vývěsku. Tu vývěsku, kde bylo parte její mladší sestry. Tragicky… Havárie… Sestry, která byla její nejlepší kamarádkou. Z jejíž smrti se zhroutila. A aby to mohlo být ještě horší, vzali si ji k sobě rodiče, které z duše nesnášela, takže jí dohnali do náruče závislosti na sedativech a letmého šílenství.
Bylo mi jasné, že jestliže se z toho má dostat, musí začít tím, že se zase osamostatní. Nevím, kdo jí podal tu pomocnou ruku, ale po letech jsem zaznamenala, že se pohybuje v buddhistické komunitě, která má v nedaleké vesnici své centrum. Byla jsem ráda za ni. Jenom jsem přemýšlela, jak to, že si život bere zrovna ty lepší nebo ty nevinné, namísto toho, aby sáhl do řad těch, kteří by si to zasloužili více. Dává jim snad tím čas na to, aby se polepšili? Nebo je za tím něco jiného? V každém případě tu zbyli potrestaní – rodiče. Otec dvou chlapců, který nechával růst syny jak dříví v lese, aby později jednoho zatratil a druhého cepoval k převzetí rodinné firmy. Aby mu život nechal toho prvního a podnik s majitelem, o kterém se povídá, že dře své zaměstnance z kůže. A rodiče dvou dívek, z nichž s nimi posléze komunikovala pouze ta mladší a bezstarostnější, aby je vlastně ztratily obě, jelikož přetrhali pouta, která je k sobě vážou. Byl to úmysl nebo jenom zlomyslnost? Byla to realita.
Stejná, jako ta, která doběhla sedmnáctiletou dívku až na chatě u přehrady, kam si za ní dojel kluk, se kterým si odmítla jít zatančit na diskotéce. Realita s pistolí, která jí před očima jejího bratra a jeho dívky prostřelila zezadu hlavu. Opravdu věříte, že život je takový, jaký si ho zařídíte? Není, to, co dokážete ovlivnit, jsou nakonec jen celkem nepodstatné detaily, jenom design. Ale život jako takový a vše podstatné v něm je dar. Dar, který je vám darován a který vám může být vzat. A to, co se děje, to je prostě život…
