Víčko

Nikdy nevíte, jaká maličkost může být důležitá. Jednou jde o papírové kapesníky, podruhé o brýle, klíče nebo mobil už jsou celkem samozřejmostí, slogan o tom, že každý muž má nůž, zná snad i malé dítě. Ani zapomenuté peníze nejsou zrovna ideální variantou. Nebo třeba adresa, na kterou máte dorazit, pokud máte u ní připsané i telefonní spojení. Někdy je onou důležitou proprietou obyčejné plastové víčko – víčko od PET lahve.

Jezdíte-li na koncerty do O2 arény, pravděpodobně víte, že do haly nesmíte s vlastním jídlem a pitím. Tento požadavek je na koncertech obecný. Je úlitbou těm, kteří zaplatili neskutečné poplatky za možnost prodeje uvnitř, aby potom nehoráznými cenami převedli tyto náklady na své zákazníky – tedy na vás. Samozřejmě v případě, že si tam něco koupíte. Po posledním koncertu podezřívám vedení O2 arény v Praze ze spolčení, neboť byla natolik vyhřátá, že to muselo zvednout prodej nápojů minimálně o polovinu. Co je však typickým znakem O2 arény (i když ne jenom jí) je skutečnost, že vám při prodeji jakéhokoliv nápoje v PET lahvi seberou ihned uzávěr.

Když mne kolegyně vytáhla na koncert KISS, na který jsme sehnaly lístky na poslední chvíli až úplně pod střechu, koupily jsme si svoje pití a šly jsme se usadit. Musím uznat, že pohled z této výšky přes – tam již – velmi šikmé ochozy, kde horní hrana sedačky o řadu níže dosahuje k vašim kotníkům, ve chvíli, kdy jsou tyto ochozy ještě prázdné, vzbuzuje mírnou závrať. Napila jsem se, sáhla jsem do kapsy pro plastové víčko a vděčná standardizaci výroby jsem prohlásila: „Některé věci je fajn mít s sebou.“ Kolegyně se na mne podívala a zasmála se: „A proč je vlastně berou?“ Napila se své coly a postavila ji na podlahu. „Protože každý druhý si do pití kopne a vyleje ho a musí si dojít pro další.“ Podívala se na mne nedůvěřivě. „Jak velká je pravděpodobnost, že si do toho kopneš?“ opáčila s lehce pohrdavým nádechem. „Při koncertu? Velká. Proč myslíš, že ta podlaha tak lepí?“ Viděla jsem, že mi nevěří. Chvíli jsme seděly a bavily se, až řekla: „Jdu na záchod, hned jsem zpátky.“ Postavila se a… hop, cola se rozlévala po podlaze. Rozesmála se, rychle zachytila láhev, ale obsah v ní byl už asi třetinový. Dopila ho na jeden hlt a dodala: „A pro novou colu.“ Já do prázdné lahve obvykle točím zase vodu, stejně tak jako si kupuji vodu. A protože umyvadla mají krátké baterie, kupuji si vždy půllitrovku, protože do té se dá voda natočit všude. Navíc se hodí na cestu domů, kdy se láhev může téměř volně kutálet pod nohama, aniž by se vylila (samozřejmě se nesmí dostat pod nohy řidiči).

Upřímně, tenhle koncert mne téměř uspal a nebyla jsem sama, a nebýt toho, že časově kolidoval s mistrovstvím světa v hokeji a my hráli o první místo, možná bych ho vytěsnila z hlavy docela. Takhle bylo vidět, jak všichni na mobilech hlídají, kolik padlo gólů, až nám to, že jsme mistři světa, raději vyhlásil zpěvák KISS přímo z pódia. V tu chvíli už to stejně třetina haly věděla. Ale zato si z mnoha důvodů pamatuji jiný koncert. Muse – a nejenom proto, že se na něm odehrála následující scénka.

„Máš víčko?“ zeptala se mne kamarádka v garážích, když jsmme vyrážely k hale.
„Nemám! Průšvih.“
„No, tak to máš asi smůlu.“
„To se nějak udělá.“

Vstoupily jsme do haly a s vědomím, že strávíme celý koncert někde na ploše haly, jsem vyrazila koupit vodu. A proces byl přesně stejný jako obvykle. Kluk z obsluhy vodu otevřel a víčko hodil do nádoby na pultě.

„Mohl byste mi dát to víčko? Myslím, že jsem si tu vodu zaplatila i s obalem.“
„My to prodáváme bez víčka.“
„Takhle se mi to ale vyleje.“ Kluk pokrčil rameny: „Za to já ale nemůžu. Musíte být opatrná.“
„Proč mi nedáte to víčko?“
„Máme to tak nařízené.“
„Proč?“
„Je na to zákaz.“
„A můžu se dozvědět proč?“
„No, kdysi tu prý byl nějaký incident, lidi házeli víčka, tak to prostě zakázali.“ Hm, tak tohle si vyprávěj dítěti, ne mně. Na to teda neskočím ani náhodou.
„To je ale pitomý nařízení co? To vymyslel někdo z vedení?“ Hoch pokrčil rameny a obsluhoval dál. Nenechala jsem se. „A nemůžete udělat jednu výjimku? Slibuju, že ho nebudu po nikom házet,“ usmála jsem se.
„To nemůžu.“
„Měl byste problém?“
„Měl.“ Zjistila jsem, že došel čas na změnu strategie. „Jsou tady kamery?“
„Jo. Támhle je jedna,“ ukázal někam za mne, „a támhle je další, vidíte?“
„Hm. A myslíte, že kdybych vám to jedno víčko ukradla, že by mne někdo honil?“ Nastalo rozpačité ticho, ve kterém se kluci již s úsměvem na tváři podívali po sobě. Už jsem si představila, jak přeskakují ten pult, aby se za mnou vydali davem. Tý jo, to by byl slalom! Takovou honičku ještě asi nikdo nenatočil. „No, to asi ne…“ ozvalo se rozpačitě z poza pultu.
„Že jo? To jsem si myslela,“ usmála jsem se. „Tak teď se jako chvilku nedívejte, jo?“ a ohnula jsem se přes pult a sebrala jedno víčko. Věnovala jsem obsluze ještě jeden úsměv a pak se ztratila v davu. Kámoška se smála: „Máš?“
„Jo,“ a našroubovala jsem víčko na láhev.

Řízením osudu jsem prvně zažila, že mne nakonec nepustili s lahví v ruce na plochu, protože management kapely měl přehnaně tvrdé bezpečnostní (a buzerační) podmínky. Po letech jsem zase viděla, že zahrazují vchody ohradníky, aby si snad nikdo ani neodskočil na záchod. Láhev i s víčkem mi sebrali u vchodu na plochu. Kdybych to tušila, schovala bych ji do baťůžku. No příště. Alespoň vím, že víčko se dá i ukrást. Ale i tak, když jdu do O2 arény na koncert, mezi mé povinné vybavení prostě patří i víčko. Kdo by to před lety řekl…