«

»

Textařina

Byly prázdniny, odpoledne a já jsem seděla pod střechou cizí chaty se dvěma dalšími lidmi. V počítači před námi byly někdy i roky staré soubory plné hudby. Samplů hudby nebo i celých skladeb. Vytahovány z historie tvůrčího psaní v notách se před námi vynořovaly skryté zvukové vlny a ožívaly v netušených možnostech.

„Sakra, tyhle bubny tam nepatří,“ prohlásil sám autor a obrátil se k ploché bedýnce vpravo. Vzal za knoflík a otočil jím. Slyšela jsem, jak se mění frekvence. Za chvíli spokojeně konstatoval: „Jo, tyhle tam mají být.“ A mne došlo, že to, co je vpravo, bude asi syntezátor. A v tu chvíli jsem si konečně naplno uvědomila, že sedím v soukromém studiu pana skladatele se zpěvačkou po jeho boku. Zpěvačkou, kterou znají minimálně celé Jižní Čechy.

Ocitla jsem se tam vlastně ani nevím jak. Šlo to trochu rychle a dneska už si ani nevzpomenu, co byl ten prvotní impuls. Snad nějaké setkání ve studiu v rádiu, když jsem přišla pokecat s kamarádem zvukařem. Teda, já ho poznala ještě jako lisovače, zvukař se z něj stal až později. A pak už jsem dostala nějaká dema a poslala texty a… Najednou jsem seděla ve studiu a lovili jsme, co by se tak asi dalo. A povídali nad slovy, která už před námi ležela vytištěna na papíře. Tohle by chtělo „předmluvu“, tohle tady housle… brainstorming nápadů. Melodie má rytmus. A když mi načrtnete téma a necháte mne ponořit se do hudby, začnu psát… Jen se tak trefit do představy autora… Odjížděla jsem… nebo jsem spíše byla odvážena až za tmy s vypálenými melodiemi k volné tvorbě. Byl to všechno pop, nedodělaný, nazpívaný „svahilštinou“. Zasunuté střípky nápadů.

Uvařila jsem si čaj a založila jsem CD do CD-romky. A k tomu jsem si otevřela Word. Ok, zavřu oči a poslouchám, jednou, po druhé… píšu. Slova naskakují jako rytmický tetris a zapadají jedno do druhého, druhé do třetího a verše se skládají jako zaplněné řádky. Možná něco na chvilku přeskočím, abych se k tomu vrátila nebo to opravila. Ani si neuvědomuji, že Word mi dělá autokorekci do spisovné češtiny. Prostě píšu.

Jéje, tahle věc je fakt prdlá. No co, však to testovat nemusím, prostě mne napadlo tohle, tak to napíšu. Téma to splňuje, jenom trochu jinak, než asi bylo myšleno. Za chvíli odesílám mailem text. Teda asi tři texty. Netrvá to ani deset minut a zazvoní telefon. Na druhé straně je rozchechtaný autor, který mi říká: „Ten text je geniální, ale tohle XX asi nikdy nezazpívá!“ Musím mu dát za pravdu. Z téma domov se mi vyvinulo znechucení nad partnerem, který už jen překáží. On jako párkrát rozvedený to znal. Ale zpěvačka je slečna poněkud mondénní. Nezazpívá to. Škoda, mohla to být psina.

Mohla by nazpívat aspoň tu „bondovku“, jejíž text a frázování jsme spolu rozebíraly. Byla by fakt krásná, navíc s jejím hlasem. Tak ok, budu tvořit dál. Tohle mne baví. Tohle mne opravdu baví! Za chvíli mailem doráží mp3ka. Ano, ten nejlehčí a nejjednodušší text, zamilovaná romantická věc. Nazpívané demo. Musím uznat, že to zní krásně, ale ještě to potřebuje dodělat. Je to ale první konkrétní výsledek, který mám, a mám z něj radost!

Druhý den vyrážím s kámoškama ven. Usadíme se u hospody s diskotékou a kecáme. Přijde kluk, přisedne si a spustí pár veršíků. Snad i bez pozdravu. Všechny tři (tj.já a obě dvojčata) se na něj nechápavě díváme. Ano, ty veršíky jsou nápadité, ale co s nimi? Zase se zvedne a odchází – neohromil nás. Díváme se po sobě a snažíme se pochopit, co to mělo znamenat. Do toho mi zazvoní telefon. Pan skladatel. Odbíhám dál a domlouváme se. Vracím se rozesmátá a šťastná. „Ty si zamilovaná!“ útočí na mne kámoška. „Jo. Do textařiny.“ A teprve vyprávím, co se vlastně děje.

Stavuji se v rádiu. Zpěvačka mi podává vypálené demo a vytahuje texty: „Hele, tohle je celé spisovně, můžu si to upravit, že jo?“ Dívám se na to: „No jasně. To opravoval Word.“
-„Tý jo, tady je slov.“
„Je jich tam přesně tolik, kolik jsi jich tam nazpívala.“
„To jsem si ani neuvědomila. Můžu si z toho teda vytahat jen něco?“
„Jasně, když ti nevadí, že se budeš opakovat. Stejně je to takovej diskotékovej kolovrátek. Ale nakopávací.“
„No právě. A nikdo to nebyl schopnej otextovat! Přitom tohle je tak jednoduchý. A vlastně geniální!“
„Jsem ráda, že se ti to líbí.“
„Na tom si vylámal zuby i Oskar Petr.“
„Fakt?“
„Jo. Kolik za to chceš?“
„Kolik si za to řekne Oskar Petr?“
Zpěvačce se protáhnou rysy: „Deset tisíc. Markéta mi píše texty za tisícovku.“
„O co je můj text horší než ten jeho? Respektive když to nebyl schopen otextovat?“

Rozpačité ticho. Přijde mi zvláštní, že se v tuhle chvíli dohadujeme podle mne o tu nejhorší písničku ze všech. „Já bych hlavně chtěla, aby na tej písničce bylo, že ten text je můj. Víš co? Nebudu ti ho prodávat, dokud to nenazpíváš. Nedám z „ruky“ něco, aby to pak leželo v šuplíku. To to může ležet v mým šuplíku.“

Zdá se, že jsme uvázly na mrtvém bodě. Co je sakra divného na tom, že bych u toho ráda svoje jméno? Je to další věc, kterou si rovnám v hlavě. Snažím se rozkoukat ve světě a navíc jsem se ocitla na mně docela neznámé půdě. Vedle ní je těžké nezadělat si na mindrák. Je krásná, má talent, propracovala se a prodejem reklamy si vydělává asi pětkrát tolik než já svým vzděláním. Po dlouhé době jsem vnitřně naštvaná – ne na její úspěch, ale na vlastní neschopnost. Uvědomila jsem si to poté, co jsem s ní o patro vedle v bytě popíjela kubánský rum. Divná doba. Moje veršovánky jsou asi jediný talent, který mám. Už jsem pochopila, že jako účetní se nikdy nerozlétnu – ne, dokud se bude na účetní nahlížet tak, jak se nahlíží. Chci teda aspoň uznání. A zdá se, že je to problém. Je mi jasné, že jí v hlavě straší nádherný muzikál daný k ledu kvůli finančním nárokům manažerů autora. Ano, toho je fakt škoda.

„Můžu tě poprosit, měla bych jít zpívat Pepovi na módní přehlídku a uvažovala jsem o nějakém průvodním textu, kterej by tím provázel. Víš, on je živel, tak něco o živlech…“

„To myslíš něco jako…?“ A začala jsem sypat z rukávu myšlenky.

„Jak to děláš?! Já nadhodím téma a ty už jedeš!“

„Nevím. Prostě tak funguju. Asi jako jsem ti teď bezmyšlenkovitě zabalila knihu jako bonboniéru, ačkoliv jsi to tak nechtěla. Zato se znovu omlouvám. Prostě nad tím nepřemýšlím. Ok, hodím něco na papír a pošlu ti to, ok?“

A tak doma usedám za PC, abych něco vytvořila. Ok, živly máme čtyři. Oheň, voda, země, vzduch. A pak živel v nás. Tak to načrtnu, jo… Tohle by šlo. Zítra to tam hodím. Druhý den už jsem ve svém známém patře ve studiu.

„Jé, to je hezký. Trochu dlouhý na to, abych si to zapamatovala. Ale vezmu si to jako inspiraci. Můžu? Co za to chceš?“
„Nic. Je to tvoje. Dělej si s tím, co chceš.“
„Tak děkuju!“ pročítá to znovu a znovu a s nadšeným úsměvem kroutí hlavou. Ještě chvíli kecáme, pak se skupinka rozpadá. Dopíjím kafe a taky odcházím na autobus. Venku už je zima.

Znovu se setkáváme až na plese rádia. Jsem tu vlastně tak nějak proto, že jsem to slíbila. Kamarád zvukař má neskutečnou rýmu a sotva mluví, já stojím jako prkno v šatech, které mi začínají být malé, ale zato mne drží pohromadě jako korzet, protože mám dvě zlomená žebra. V tuto chvíli nám oběma vyhovuje, že kámoš netančí. V předsálí zakopnu o zpěvačku: „Jé, nazdar! Krásný šaty! Sluší ti to. Ale tobě to vždycky sluší!“ Nejde si jich nevšimnout, jejich střih je neotřelý a jako amatérskou švadlenu by mne nikdy nenapadl. Navíc jsou červené. Tedy převážně. „Díky. Ty jsou od Pepy.“

„No, to mne taky mohlo napadnout! To asi byly drahý, co?“
„Výměnný obchod. Mám je za to zpívání na přehlídce.“ Aha. To mne nenapadlo.
„Povedlo se to?“
„Jo. Ještě se uvidíme, jo?“
„Jasně.“

Sleduji reprezentační ples a užívám si improvizovaného spojení kapely Děda mládek ilegal band doplněné o MIG 21, kteří právě dorazili z koncertu na opačné straně města. Je zvláštní vidět ples pařit na „Železniční vlečka porazila křečka“, ale je to opravdu vrchol plesu. Jsem ráda, že jsem vydržela až do pozdních večerních hodin. Ale budu vděčná, až se dostanu do postele.

Nakonec to bylo asi naše poslední setkání. Zpěvačka se se skladatelem rozešla a zmizela z dosahu. Pan skladatel ještě chvíli lezl svou špatnou náladou zaměstnancům rádia na nervy, až nakonec licenci prodal a začal se zabývat svými koníčky, produkcí a videem. Zvukař znechucen praktikami v síti rádií odešel za ním. A mně zbylo jedno vypálené demo a pár textů, které se nikdy nenazpívali. A zpěvačka? Vždycky se někde vynořila, s kým zrovna je jsem se dozvěděla z televize, prošla pár kapel a pokud vím, vydala sólové album. V angličtině. Kdo by vlastně dneska chtěl české texty, pokud se chce prosadit v zahraničí, že?

Jen jedno mne mrzí – že nebyl čas víc pokecat, rozvést naše ezoterické hovory a dohledat jednu konkrétní událost před naším narozením, abychom mohly prověřit jednu konkrétní informaci. Možná by mi to pomohlo zcela zavřít tuhle kapitolu, ten neuskutečněný sen a jediné pojítko s hudbou ve fázi vzniku. Život je prostě takový. Papa.

 

Zenové zátiší

Zenové zátiší

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.