«

»

Kafe

Správný účetní doklad má být zmazaný od kafe. Tohle heslo vyznávám, a proto čas od času nějaký nese tytéž stopy. Jen je tam poslední dobou nedělám já, ale moje kolegyně nebo šéfová, která při rozjímání nad podstatou onoho dokladu neopatrně namočí jeho roh do mé kávy. Musím také s politováním konstatovat, že kam se nedostane káva, dorazí voda. Tedy ještě před tou kávou.

Praxe mne naučila používat skleničky s těžkým dnem a stavět pití do k tomu vyhrazených sektorů. PET lahev na vodu je litrová, jakákoliv větší je již nestabilní a snadno padá. Ale přes všechna bezpečnostní opatření se občas vyskytne situace, která by vás nenapadla, ani kdyby po vás chtěli scénář k nějakému filmu. Většinou v ní figuruje kousek nešikovnosti, kousek nepředvídatelného a velká spousta náhod. Náhod, které jako by schválně nahrávali tomu, aby se to stalo.

Když jsem před lety nastoupila do současné práce, po relativně brzké době se mi objevila na stole rok stará osmimilionová faktura. Měla čtyři strany a projektový manažer, který ji přebíral, ji jaksi zapomněl odevzdat do účtárny. A protože nikdo tehdy neměl čas rozpočítávat čtyři stránky sjetin materiálu na zakázky, byla jsem to já – benjamínek – který se toho ujal.

Když byla práce hotová, schválně jsem ji založila až na dno celého štosu, aby už nedošla žádné další úhony. A pokračovala jsem zdárně dál v práci. Po obědě jsem si uvařila kávu a postavila chladnoucí nápoj na stůl. V zápětí dorazila šéfová a ptala se po faktuře. Zalovila jsem do štosu a podala ji. Překontrolovala data a odložila ji nahoru.  A aby byl zákon schválnosti dokonán, obrátila jsem se pro svou kávu, abych se napila. Varuji vás – nikdy nepijte kávu, pokud jste se předtím zapomněli nadechnout. Nevyplácí se to. Poté, co vystřídáte několik variant podob počínaje vyděšeným vodníkem a konče něčím, co připomíná ježíka před explozí, předvedete takový postřikovač, že by se za něj nemusel stydět ani Béda Trávníček. V té rychlosti máte šanci udělat jediné – otočit se tam, kde způsobíte nejmenší škodu. To se ale dělá špatně na místě, kdy jste obloženi fakturami a za sebou máte bílou zeď natolik blízko, že i ze židle od stolu se vstává po prostém otočení, protože v podstatě není kam se odsunout.

Výsledkem celé operace bylo, že převážná část stolu pokrytá doklady byla impregnovaná čerstvou kávou. Jelikož se tak stalo v půlce srpna v místnosti, kde střecha pod oknem vytvářela originál smažící pánev made of pozinkovaný vlnitý plech, nejlepší a nejrozumnější řešení bylo vrchní doklady polít čistou vodou a položit je na slunce uschnout. Byla jsem vděčná, že se dnes již netiskne na inkoustových tiskárnách, jejichž barvy se po styku s vodou rozpouštějí. Měla bych strach, že by se mi roztekly nuly a ona osmimilionová faktura by mohla být ještě o něco dražší. Výsledkem celé operace byly poněkud zkrabacené lehce béžové doklady, avšak se všemi zákonem uvedenými náležitostmi. Ještěže mají pracovníci FÚ pochopení, protože kdyby někdo dal do zákona, že daňový doklad nesmí být znečištěn kávou, mnohdy by se musela vyházet poměrně značná část účetnictví.  Asi jako po povodních, po kterých rozesílaly úřady dotazníky k vyplnění, komu co uplavalo. Nechat si uplavat účetnictví z nezavřeného roku je noční můra, protože vyměřování tzv. „na pomůcky“ prováděné pracovníky FÚ většinou vede k tomu, že vám vyměří daně asi tak za půl kraje. Kdysi jsem sledovala z okna, s jakou rozkoší vyhazovali brigádníci jedné nejmenované firmy po povodních celé šanony mzdových listů, kterým nebylo vůbec nic, jejichž archivace ze zákona trvá 30 let, jenom proto, aby získali kus volného prostoru.

Káva v kanceláři se stává časovanou bombou, o které nevíte, kdy a jak zaútočí. V jedné z předchozích firem jsem zažila scénku, kterou si budu ještě dlouho pamatovat, a nikdy se u ní nepřestanu usmívat. Bylo opět parné léto a v tu dobu dokonce relativní volno. Nacházely – ano já a kolegyně – jsme se v jedné z kanceláří kancelářské budovy pro více firem. Časem si v takové budově vytvoříte vazby napříč firmami a některé z těchto vazeb přetrvávají i poté, co se firmy přestěhují nebo rozpadnou. I já jsem měla takové vazby. A tak jsem jednoho dne zvedla telefon a zavolala známému, ať dorazí po obědě na kávu. Těšila jsem se, že se dozvím, co je nového ve školství z pohledu účetního, ale na poslední chvíli dorazila SMS se sdělením, že bohužel nemůže. Ok, sice škoda, ale jdeme si uvařit kávu bez něj. A tak se na mém stole objevil tzv.turek, zatímco kolegyně si udělala kávu rozpustnou. Děláte-li v kanceláři, snadno se vám stane, že při práci na to kafe trochu pozapomenete, takže stihne i lehce vystydnout. Myslím, že asi to jí v tomto případě zachránilo.

Než se kolegyně dostala ke své kávě, proběhlo několik telefonických hovorů ohledně žní a obchodu, takže když se pro ni otočila, měla káva už celkem příjemně nadpokojovou teplotu. Lehkým posunem pravé ruky došlo k překlopení kávy a… ne, přestože se vylila prvotně na stůl, doklady zůstaly ušetřeny, protože se na něm v tu chvíli žádné nenacházely. Zato měla káva dostatečně volný prostor k tomu, aby přes hranu stolu stekla kolegyni do klína. A ona zcela bezděčně a bezmyšlenkovitě udělala první věc, která ji napadla – stiskla stehna, aby ta káva neprotekla dolů. Zírala jsem na ni, jak tam v tom původně bílém tričku a světlých lila kalhotech sedí naproti mně, a čekala jsem, co vlastně hodlá udělat s tou kávou v klíně. Jak dlouho tam chce takhle sedět? Slije ji zase zpět do skleničky? Koukaly jsme na sebe a obě se překvapeně smály. Tváře jí růžověly studem, až nakonec došla k názoru, že jí stejně nezbývá nic jiného, než ty nohy rozevřít a nechat kávu odtéct. I stalo se.

Nyní však vyvstala myšlenka, co s nastalou situací. Bod číslo jedna byl jasný. „Sundej to ze sebe,“ řekla jsem jí. Svlékla se do prádla a já jsem uchopila ono tričko a kalhoty a vyrazila z kanceláře. Hned za zdí za mými zády se totiž nacházely dámské toalety. Když jsem procházela kolem věšáku, na kterém viselo sáčko od toho kostýmku, musela jsem konstatovat, že ta fialová je opravdu jiná… Namočila jsem kalhoty i s tričkem do umyvadla, do kyblíku jsem natočila vodu a donesla jí kolegyni na vydrhnutí čalouněné židle. Pak nastala druhá část plánu – zabezpečit vyprání a usušení šatstva. Seběhla jsem tedy o patro níže, kde se nacházela recepce, a vděčná skutečnosti, že v ní pracuje paní, která bydlí hned ve vedlejším domě, jsem se jala vysvětlovat nastalý problém. Když jsem jí vylíčila, co se stalo, sice se velmi smála, ale byla vstřícná. Slíbila, že dojde domů pro kolíky na prádlo, a já jsem zase slíbila jí, že jí počkám u recepce, zatímco ona bude pryč. A tak zatímco se nahoře v umyvadle odmáčely kalhoty s tričkem, já hlídala recepci a kolegyně o patro výš v kanceláři pouze v prádle drhla čalouněnou židli. Paní recepční se po slabé čtvrthodince vrátila s úsměvem na tváři a asi deseti kolíky na prádlo. Šňůry se nacházely hned za domem, stačilo přejít parkoviště k nejbližšímu paneláku. Vyběhla jsem zpátky do patra a zamířila rovnou na toalety. Prádlo v umyvadle mezitím pustilo všechnu kávu, takže vypadalo, že neutrpí žádné větší úhony. Protože jsem neměla prací prášek, vyprala jsem šaty jen s trochou mýdla na ruce. Prvotní účel to splnilo – měly zpět svou barvu, jenom vůně jaksi zůstala kávová. A tak po lehkém vyždímání (víc jsem si netroufala, aby nedošlo k nevratnému pomačkání – žehličku jsem přece jenom neměla) jsem vyrazila pověsit oba kusy ven na šňůry. Věděla jsem, že z okna kanceláře bude výhled na obojí.

Když jsem se vrátila do kanceláře, naskytl se mi pohled na kolegyni, kterak v krajkové podprsence a původně bílých kalhotkách sedí na židli a přemýšlí, do čeho se obléct. Každý správný muž by nad tím výhledem zaplesal, ale vědomí, že kdykoliv může dorazit šéf nebo někdo další, brzdilo můj záchvat smíchu a vracelo mne do reprezentační reality. „A co to sako?“ zeptala jsem se s pohledem na jediný nedotčený kus šatstva visící na věšáku.

„Židle je pořád mokrá a navíc – já ho nedopnu.“ Usoudila jsem, že to dává smysl. Ale přece nemohu nechat sedět kolegyni s figurou dobře stavěné věstonické venuše s mírami tak asi 100 – 60 – 100 v kanceláři v prádle? Co kdyby někdo přišel? Zapátrala jsem ve skříni a vytáhla svou rezervní mikinu, kdyby mi byla zima. Vděčně do ní vklouzla. Když nebude vstávat od stolu a nikdo jí nepřijde z boku, tak nikdo nezjistí, že není dooblečená. Musely jsme se obě pořád smát absurditě té situace. „A teď si představ, kdyby ten Míra to kafe neodvolal.“ Zrudla a vykoktala ze sebe: „No, tak to teda nevim.“

Asi tak za dvě hodiny jsem usoudila, že kalhoty i tričko jsou dostatečně suché (díky bohu za vedro) a sňala jsem je ze šňůry, abych je vrátila kolegyni.  Ta je vděčně uchopila, vystrčila hlavu ze dveří a s vědomím, že nikde nikoho nevidí, se s ručníkem ve druhé ruce vyřítila ven z kanceláře na toalety hned vedle. Po chvíli se vrátila oblečená do trička a kalhot a podávala mi mikinu se slovy: „Mýt se v umyvadle teda nic moc. Ještě, že ta podprsenka to nechytila. Nevím, co bych jinak dělala.“ V tom jsem jí musela dát za pravdu. Mokrý ručník položila na topení a vedle hodila přeprané kalhotky. „Jsem musela na ostro.“

Ten den jsem odcházela domů opravdu vysmátá. Uchopila jsem telefon a zavolala známému: „O moc jsi přišel, když jsi nedorazil. Mohl jsi vidět kolegyni v prádle!“
„To si děláš srandu! Tak tomu se říká smůla!“

Myslela jsem, že tím je tato epizoda uzavřena, ale když jsem druhý den přišla do práce, zjistila jsem, že celá anabáze měla ještě pikantní dohru. Kolegyně nosila malinkou kabelku – takovou větší příruční kapsu. Líp by se to asi kvalifikovat nedalo. Byla v ní peněženka, jeden balíček kapesníků a klíče. A byla plná. Když pro ni předchozího dne odpoledne přijel snoubenec, musela do ní nacpat ještě ty vyprané kalhotky. Jenže ouha – kabelka byla malá a nafouknout se nedala. A tak zvítězila hrubá síla a kalhotky byly napěchovány do neexistujícího prostoru. Jenže zdá se, že v takových případech má život smysl pro humor. Když kráčela parkovištěm k autu, rozhodla se kabelka, že má kalhotek dost, a vyplivla je přímo před snoubencem ven. Každá žena, která se někdy pokoušela vysvětlit chlapovi, proč má kalhotky v kabelce a ne na sobě, pochopí, co nutně muselo následovat. Myslím, že jen ten pohled stál za to. Ne, nevěřil jí tu anabázi. Avšak v půlce přesvědčování, když už se kabina vozu dostatečně naplnila vůní kávy, povídá: „Já tady čuchám kafe.“
„No, vždyť ti říkám, že jsem jim celá zlitá. A ty mi to nevěříš. Tak já už nevím, jak to chceš slyšet.“

Musím přiznat, že jsem se bavila ještě po zbytek onoho dne. Nikdy by mne nenapadlo, co se může stát a hlavně, jakou to může mít dohru. Mně se osvědčilo mít ve skříni náhradní šaty… A kolegyně pochopila, že občas je potřeba větší kabelka. Ale stejně – nejdůležitější je zachovat zdravý rozum a smysl pro humor. A mít trochu toho štěstí – třeba že nikdo nepřišel. Heuréka!

Tak mne tak napadá – nedáte si kafe?

Káva z Jamaiky

Káva z Jamaiky

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.