«

»

Focení

Jako malá jsem koukala pod ruce tatínkovi, když za pomoci lamp pracně fotil vytvořená PFka sestávající se z fotografií a prostřihaných A3 čtvrtek s domalovanými letopočty a lemy černou tuší. Tehdy ještě černobíle, barva prorazila do našich fotoaparátů nejdříve na diapozitivy, tento vynález byl v tu dobu ještě poměrně drahou záležitostí. A pak jsem s ním v temné komoře zírala nad tím, jak se po kombinaci vývojka-ustalovač objevují na fotopapíru výsledná dílka, která se v závěru opatří zezadu razítkem tvůrce a půjdou na přelomu roku do světa. Věděla jsem, že mnoho mých spolužáků má své dětské fotky oražené stejným razítkem. Celý proces byl tak trochu alchymie a člověk do poslední chvíle netušil, co se vlastně vyklube na fotce, zda bude ostrá a zda se na ní nedopatřením nedostalo něco, co celou fotku pokazí. A musela jsem tolerovat, že díky vyčlenění jednoho pokoje v bytě na otcovu „fotokomoru“ jsem nucena obývat se dvěma sestrami pokoj o rozměrech 11m2.

Dosud si pamatuji, když jsem dostala k vánocům svůj vlastní fotoaparát Beirette. Jednoduchý, funkční, neautomatický a dokonce už na kinofilm. První fotky focené o zimních prázdninách byly nádherné, neskutečně ostré a dokonce bez sněhu. Začala jsem objevovat svět přes objektiv. Tahle strana foťáku mi vždycky byla bližší. Bohužel jsem záhy objevila taky limity daného přístroje a vzápětí i ty svoje. Ano, neudělala jsem s ním pořádné makro, jelikož nejbližší možné ostření bylo asi od 60cm a z těch se sedmikráska fotí fakt špatně. A fotoaparát měl jednu konstrukční vadu – spoušť na přední straně, která se bohužel nemačkala směrem k sobě, ale dolů. A tak se mi stávalo, že jsem si při focení aparát překlápěla a fotky byly tím pádem rozmazané, jelikož se z nich rázem stávaly fotografie v pohybu – ne fotografovaného objektu, ale fotoaparátu samotného. Když se jednoho dne objevil na fotkách tenký bílý proužek po délce, který signalizoval, že po nějakém pádu netěsní zadní záklopka, bylo to poslední kapkou k mému rozhodnutí pořídit si foťák digitální.

Konečně hned uvidím, co jsem vyfotila, a ne, že bude z celého filmu použitelná třetina! A tak jsem se do toho vrhla. Prozkoumala jsem recenze na internetu a vyrazila si pro svůj Panasonic DMC-FZ5 do prodejny. Pán, který si tam právě vyzvedával svoje A3 barevné fotografie ze zimních Alp, se mne pokoušel přesvědčit, že si mám koupit Canon (tělo + objektiv). Jenom to tělo stálo to, co celý můj vyhlídnutý foťáček i s náhradní baterií dohromady. Tehdy jsem odpověděla, že než já se naučím používat všechny funkce vybraného modelu, to, co mi ukazuje on, se už dávno nebude vyrábět. A na mé začátky mi to stačí. Usmál se a odvětil, že je vidět, že vím, co chci, a že v tom mám pravdu. Doma otec zkušeným pohledem obhlédl foťák a můj výběr mi schválil. Měla jsem první digitál v rodině a brzy i první digitální fotky. A tak se objevila koupající se sýkorka v louži tajícího sněhu anebo západ slunce kdekoliv, kde se mi zrovna líbil. Dokumentace chlupatých rozmazlených koulí v bedně s hoblinami anebo mámina zahradnických úspěchů, čehokoliv, co bylo záhodno zachytit pro budoucnost, se pomalu množily na harddisku počítače. Nosila jsem svůj foťák všude s sebou, jezdila s ním do práce a chodila na procházky. Člověk nikdy neví, co se kde potká.

A tak jsem třeba dorazila do práce s čerstvým úlovkem, kterého jsem si všimla po cestě. „Jé, to je nádherný, kde to je?“
„Tady na rohu.“
„Fakt?“ podivila se kolegyně, která jezdila autem. Uvědomila jsem si, že mne focení naučilo všímat si věcí a hlavně dívat se na ně z neobvyklých úhlů. Stokrát chodíte kolem zahrady a po stoprvé, když podzim barví listí, ji obejdete z opačného rohu, abyste si všimli dávno nepoužívané zarostlé branky. Objevíte odraz protějšího domu v obložení domu nebo černého kosa zpívajícího uprostřed růžové sakury. A pak se jednoho dne stane, že ten foťák zapomenete a potkáte obraz, který byste vyfotili strašně rádi, ale není čím. Prostě stojíte nad čerstvě napadlým sněhem, ve kterém jsou stovky stop ptačích nožiček a nikde jediná lidská, protože všichni ještě spí, a vám nezbude nic jiného než uchovat si ten obrázek ve vlastní paměti.

Tajemná zahrada

Tajemná zahrada

Dneska chodím s foťákem v mobilu a vím, že při nejhorším mám možnost vycvaknout daný výjev jím. Ano, ten foťák má svoje limity a některé fotky jsou z něj i při nejlepší snaze rozostřené, ale kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že budu mít foťák parametrů Jamese Bonda v takové malé placce v kapse, asi bych mu nevěřila. Jen jsem časem zpohodlněla a převážně nechávám čarovat automat. A kdyby mi chudáček mobil nezačal na Zvíkově zmatkovat, na co má vlastně ostřit, nikdy by mne ani nenapadlo nechat vyniknout odraz křížového okna na stěně, aby vznikla jedna prostá a působivá fotografie. Nejsem příznivcem různých filtrů, počítačové úpravy používám minimálně a většinou pouze ke snížení nedokonalosti fotografie způsobené mou vlastní leností nastavit clonu a další správné parametry. Některé momentky by tak stejně ani neměly možnost vzniknout.

Stal se ze mne blázen, který se všude na výletech pohybuje poslední, protože fotí, a čtyřkilometrový okruh mu může trvat i tři hodiny, protože se kochá a… fotí. A když pak dožene ostatní, ptá se: „Jak se ti líbilo to a to… To je nádhera, co?“ A jako odpověď obvykle obdrží: „Co? Kde?“

Mnoho lidí si všimne všeho teprve ve chvíli, kdy jim to ukážete. Chodí po vytyčených trasách a vlastně je neznají. Vyrazí na poznávací okruh, ale ve skutečnosti z něj viděli tak maximálně pětinu. Míjejí skvosty bez povšimnutí jenom proto, že je na ně nikdo neupozornil.

Když jsem nedávno dorazila ráno do práce, povídá mi kolegyně: „Já jedu kolem tebe, mávám na tebe a ty jdeš a rozhlížíš se a nevnímáš. Prosim tě, cos tady viděla tak zajímavého? Vždyť tu nic není!“ Podívala jsem se na ni a usmála se: „Líbily se mi mraky. Viděla jsi, jak jsou krásný? A jak skrz ně svítí slunce?“ O čerstvých lístcích na keřích a dvou rozkvetlých pampeliškách jsem raději pomlčela. Nechápala. S lehce otráveným výrazem pokračovala v práci a považovala mne asi za tichého blázna. Ještě, že mne už všichni znají a tolerují. Já jsem s úsměvem ve tváři z krásného rána došla ke svému stolu a podívala se z okna. Ano, za celou tou ošklivou čtvrtí a Budvarem se rýsuje Kleť a obrys Šumavy. Škoda, že by z toho nebyla hezká fotka. Ale pocit je z toho opravdu hezký. Ten pocit…

Židle osvícení

Židle osvícení

Původně publikováno na blogu 1000 věcí, které mně dělají radost

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.