«

»

Divadelní předplatné

Jako malou by mne nikdy nenapadlo, že se jednoho dne stanu abonentem místního divadla a budu celkem pravidelně docházet na rozličná představení. Divadlo je takovou černou skříňkou, u které nikdy nevíte, co se v ní objeví, až ji otevřete. Ano, správně píšu „Co se v ní objeví“, ačkoliv byste mohli navrhnout, že při jejím otevření už to tam přeci dávno muselo být. Omyl, v divadle se to objeví teprve při otevření, protože ani herci sami netuší, co se během představení stane. A vlastně to neví ani sami diváci, jelikož občas sotva tuší, na co vůbec přišli. A pokud to vůbec tuší, občas sami žasnou, co se z toho vyvinulo.
Dostat se mezi předplatitele nebylo zrovna lehké, naše divadlo je sice krásné a staré (údajně třetí nejstarší u nás), ale je poměrně malé, navíc část předplatitelských míst mají trvale v držení lázně pro své pacienty. Když se mi to po několika letech podařilo, bylo to velmi milé, jelikož mi to přece jen umožňovalo shlédnout představení za takové peníze, které by mi v Praze neposkytovaly ani právo otevřít dveře divadla.

Za těch několik let jsem měla tu čest vidět na živo množství herců a her různých kvalit – a tím myslím jak her jako takových, tak i jejich provedení. Je zvláštní, že v člověku občas nejvíce zakoření scény a prvky, které do hry vlastně ani nepatřily. Je mi líto, že nemohu pochválit některé herce, jelikož nejsem divákem mýdlových oper, ze kterých je zná většina televizních diváků. A tak třeba mohu říci, že jsem viděla krásné ztvárnění Carmen s herci, kteří hráli v Ordinaci v růžové zahradě, avšak nejsem schopna říci jediné jméno. Ale v hlavě mi uvízla scéna, jak si Carmen v lavoru nejdříve umyla nohy a poté si teprve myla vlasy – naživo, na jevišti. A do konce představení jí zase uschnuly. Máloco popíše nespoutanost postavy tak jako tahle maličkost a docela ráda bych věděla, z čí hlavy to bylo. Nikdy bych nevěřila, že zažiju špičková zpracování některých zcela klasických her, na které by mne nikdy nenapadlo jít, a budu je schopna obrečet nebo dokonce odměnit herce potleskem ve stoje. A že budu schopna něco takového i v případě, že ta hra vypadala zcela neznámě a neškodně. O tom, co dokážou režie a herci provést se hrou, mne přesvědčilo třeba i zcela nepatetické a celkem veselé zpracování Šrámkova Stříbrného větru, na který jsem vyrážela s přesvědčením, že ho musím nějak přetrpět.

Ano, herecké koncerty některých herců mne přesvědčily, že na ně kdykoliv vyrazím znovu. Dokonce i dvojí zpracování hry Shirley Valentine prvně s paní Kronerovou (které nebylo v předplatném) a podruhé s paní Stašovou mne utvrdilo v tom, že to první bylo lepší. Zjistila jsem také, že pokud vychází divadlo na všední den, je příjemných osvěžením, zatímco připadne-li na víkend, poněkud ho narušuje. Ale pokud se vám trefí do nálady, pak ve vás zanechá zážitek, který si s sebou ponesete roky. A donutí vás přemýšlet a někdy si dokonce během představení srovnáte myšlenky na něco, co bylo důležité.

A tak jsem třeba po rodinných dohadech ohledně skladování mikrotenových sáčků v neskutečných množstvích vyrazila na nádhernou hru, ve které se Matěj Hádek snažil o totéž – vyhodit panu Zindulkovi přemíru mikrotenových sáčků. Nakonec se mu to povedlo s nabídkou, že jich zachová pár stovek a všechny ostatní vyhodí. Myslím, že popisovat záchvat smíchu, který jsme v tu chvíli já i moje sestra dostaly, je zcela zbytečné. Mimochodem, nádherná hra. Ale v paměti zůstal třeba pan Krytinář, kterého běhali herci v Hráčích od Gogola neustále chytat na rampu, neboť reflektory díky jeho vzrůstu mířili mu přímo do očí, takže několikrát málem zahučel do orchestřiště. Pamatuji dokonale tuhou Cardovu tvář v Blbci k večeři ve chvíli, kdy už všichni ostatní herci vypadli v záchvatech smíchu z rolí, diváci také slzeli smíchy a on pořád držel dokonalou nechápající tvář. Vůbec ono to vypadávání z rolí je vždycky vděčným tématem a viděla jsem ho dost, protože někteří herci se tím navzájem celkem baví.
Když se teď ale zamyslím, mezi všemi scénami, které se mi vybaví, mi úsměv vždy vyvolají dvě, které plánoval sám život. Tedy minimálně alespoň tu první.

S Martinem Dejdarem jsem viděla několik her, hlavně tedy komedií, a když opomenu jeho „model na Spartaka“, kdy stál v řecké sukénce na konferenčním stolku a předváděl své svaly pod vrstvou sádla se slovy: „Podívejte se na to břicho! Ani gram tuku!“, byla to jiná komedie, ve které si odbíhal z bytu a pak v předtočených zvukových sekvencích jakoby křičet z chodby paneláku, která rozesmála celé divadlo a to zcela neplánovaným způsobem. Když tam takhle pobíhal sem a tam, aby správně stíhal předtáčky, povedlo se mu nechtěně vyhodit si dveře z pantů. Bohužel ne však ze všech, ale pouze z těch vrchních. To způsobilo totální zkřížení oněch dveří a tím pádem i jejich definitivní neprůchodnost aspoň do přestávky v představení. Zvuk však na nikoho nepočká. Zatímco tedy vynervovaně kroužil po jevištním bytu, ozval se jeho vlastní hlas volající z chodby paneláku na svou divadelní ženu. Diváci napjatě sledovali onu scénu a čekali, jak si s tím poradí – a poradil si. V nastalém momentě jeho zoufalství z něj vypadla asi jediná možná věta, kterou mohl říci: „To já si občas sám se sebou takhle povídám.“ A byl za ni odměněn výbuchem smíchu a potleskem.

Druhá z těch mnoha scén se týkala již děkovačky. Máme ve městě dost výborných květinářů, někteří z nich si brousili své umění na vazačských soutěžích. Myslím, že kytkou, kterou dostali herci zde po představení, se klidně mohli kdekoliv pochlubit. Souborné dílo Williama Shakespeara ve dvou hodinách je samo o sobě dosti zběsilé a ulítlé představení. A Romeo a Julie formou SMS: „Milujes me? Smajlik. Tecka.“ vypovídá o všem. Po představení se opět nesly květiny. Svého času býval zvyk, že muži dostávali květiny od ženy a ženy od muže. A jelikož toto představení táhli tři herci, vyrazila dívka s kyticemi, aby je tedy předala. Nevím, zda to byl záměr onoho herce nebo jenom momentální popud, ale stalo se toto: Ve chvíli, kdy předávala onu první květinu, byla uchopena celkem pevně a políbena natolik hluboce, že neměla překvapením ani šanci se bránit. Zůstala stát tumpachová lehce vrávorajíc neschopna slova, pravděpodobně ze strachu, že ve své funkci nemůže reagovat způsobem, kterým by herce urazila. Když přistupovala k dalšímu herci, držela květinu nastavenou asi jako pyrotechnik předávající bombu, s očividným úmyslem co nejrychleji utéci při prvním náznaku jakékoliv snahy o sblížení. Matně si vybavuji, že třetí květinu snad již předával mladík. Divadlo se, bohužel, tentokráte pobavilo ani ne tak na její účet, jako spíše absurdností celé situace. A tam někde skončilo nepsané pravidlo ohledně předávání květin.

Na to vše jsem si vzpomněla a vybavila si v divadle na posledním představení tohoto půlročního předplatného. Nesmím si nechat utéct zápis na další půlrok. Přes prázdniny předplatné nefunguje, ale nemusím se bát, určitě bude divadelní festival a množství dalších akcí. Tady se pořád něco děje. Ale doufám, že v dalším předplatném bude zase něco, na co bude stát za to jít se podívat. A možná to bude něco, o čem ani nebudu vědět, že to za to stojí. Za poslední roky jsem si stejně navykla přečíst si, co je v nabídce, když si předplatné pořizuji, a pak na to klidně zapomenout a nechat se překvapit. A tak chodím do divadla s otázkou: „Copak nás asi dneska čeká? Komedie? Drama?“ A teprve v divadle zjišťuji, na co jsem vlastně přišla. A žasnu… Někdy doslova.

Divadlo J.K.Tyla v Třeboni

Divadlo J.K.Tyla v Třeboni

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.