«

»

Ahoj postýlko

„Ahoj postýlko, jsem doma! Chyběla jsem ti?“ Tak asi takhle nějak se hlásím vždy, když dorazím odněkud z výletu. Ano, bez ohledu na to, jak dobře se mi kde spalo, vlastní postel je vlastní postel. Člověk jí zná opravdu důvěrně, mnohdy si ji taky zařídil dle svého, koupil si rošt a na něj matraci, která vyhovuje jeho potřebám a zvyklostem. Ví, jak si do ní lehnout a jak se v ní rozvalit, je zvyklý na to, že stojí u stěny nebo naopak uprostřed místnosti, ví, že když hodí ruce za hlavu, nebouchne se o zeď… Ví taky to, jak dlouhou má peřinu a že když si ji přetáhne přes ramena, nebudou mu z ní koukat nohy, nebo není zbytečně úzká, široká, tenká nebo těžká… Pamatujete tu dobu, kdy vás babička přikryla prachovou peřinou, která se kolem vás rozsypala a pohřbila vás ve svých útrobách? A nedej bože se sesypalo všechno peří do jednoho rohu, který upadl z postele, a vás jako dítě stálo veškeré zbylé síly vrátit peřinu na postel, znovu ji roztřást a vlastnoručně se do ní zase pohřbít. Prostě vlastní postel je vždy vítaný společník – to potvrdí každý snad s výjimkou těch, kteří jsou nuceni v ní trávit čas nad rámec svého vlastního chtění.

Postel je místem, kde člověk tráví až třetinu svého života. Když opomineme tu zábavnější část, která se v ní obvykle provozuje, ale není na ni nutně vázána, je postel vskutku tím nejlepším společníkem, když je nám nejhůře. Dá se do ní ulehnout a všechno zkusit zaspat. Dá se do ní schoulit do tepla, když je nám zima. Snídaně do postele nebo kniha do postele jsou samy o sobě pojmem, se kterým si většina z nás spojuje pohodu. Vždyť vlastní postel je vlastně i výdobytkem moderní doby. Dřív se spalo na peci nebo na rohoži, na ponorkách jsou postele dokonce sdílené. Ale znáte tu pohádku o medvídcích?“ Někdo seděl na mé židličce, někdo jedl z mé mističky a někdo spí v mojí postýlce!“ To je ale vrchol drzosti obsadit někomu postel!

Postel je pro nás něčím jako pelech pro psa. I já, která jsem schopná usnout i na fošně položené na dvou kozách ze dřeva nebo na tvrdé podlaze, se ráda vracím do svoji postele. Díky svému způsobu spaní nemám na postel zas tak vysoké nároky, protože jsem se naučila spát na zádech a jak usnu, tak mne ráno najdete. Občas si ze mne dělají legraci, že spím v pozoru anebo jako v rakvi s rukama založenýma na prsou. V tom případě vlastně nepotřebuji nic moc měkký povrch. Když člověk správně srovná zadek a záda a zrelaxuje, neřeší, jestli je páteř v rovině, když se otočí na bok. Neotočí se, protože jakmile pozbude vládu nad svým tělem, až do procitnutí nenajde energii ji znovu hledat.

Přesto je postel jakýsi chrám, do kterého se vracíme, a sny, pokud jsou dobré, jsou nejlepší kulturní zážitek, na který se těšíme. Vlastně na máloco se těšíme tak moc jako na to, až se budeme moci vyspat ve vlastní posteli. Lidé se mne často ptají, kdy já vlastně spím. Odpovídám kdykoliv a kdekoliv. Najdete mne spát v autobuse cestou do práce, najdete mne spát v autobuse cestou z práce. Někdy mám pocit, že kdybych se opřela o sloup, usnu klidně i tak. Konec konců, spát s otevřenýma očima mne kdysi vidělo několik spolutáborníků a prý jsem vypadala jako mrtvola. Ani tak moc mne to nepřekvapilo, protože moje sestra říkala, že nikdy neví, kdy spím a kdy ji šmíruju. Ty časy jsou dávno pryč. Pokoj mám vlastní a mohu si v něm zaskřípat zuby anebo i zachrápat, pokud jsem zrovna nastydlá. Ale postel… Jó postel… Sice je mi líto času, který prospím, ale zato naopak ráda spím. A tak kdykoliv, kdy se odněkud vracím, těším se na ten kousek nábytku, který mne zahrne svou náručí a nechá mne uvolnit všechny ty kilogramy, které s sebou vláčím světem.

A tak bez ohledu na pohodlnost nebo vyhřívání cizích postelí jsem vždycky ráda, když zase přijedu domů a naleznu tam ty svoje necelé dva metry čtvereční, které mne uvítají celou svou existencí. Uložím se pěkně na záda, počkám, až se uvolním, pak nadzvednu zadek, narovnám záda k matraci a nožičky pěkně natáhnu. Za nějakých pět, deset minut mne nikdo nedonutí, abych se byť jenom pohnula. Kdo by se vlastně namáhal hledat všechny své údy, když je právě pozbyl. Jenom v hlavě se líně převalí hlásek těsně předtím, než umlkne také. „Ahoj postýlko, chyběla jsem ti? Ty mně moc.“

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.