«

»

Život se zdí

Již dvakrát jsem zde zvěčnila své pokusy o navázání kontaktu s opačným pohlavím prostřednictvím inzerátů a seznamek. Tak to zkusím potřetí.

Po předchozích zkušenostech jsem pro změnu odpověděla na inzerát, který vypadal jinak, a navíc mne zajímalo, co se za tím skrývá. Daný mladý muž totiž vytyčil jako kritérium, že hledá dívku, která se nebojí pavouků. A tak jsem se jednoho dne na konci října vypravila na smluvené rande přímo v Třeboni, jen kousek od mého domu. Netušila jsem, že si se mnou lehce pohraje počasí, jelikož se po týdnech již relativní zimy posléze vytáhlo s 24mi stupni celsia. Ale zatím předbíhám.

Když jsem dorazila na parkoviště, očekával mne urostlý dvoumetrový muž s velkýma očima, rovným nosem a plnými rty. Už když jsem ho viděla, jedno z prvního, co mi prolétlo hlavou, bylo: Kde má zrovna tohle stvoření problém?! Bylo mu 28 let a původně byl z Prahy. Ano, skutečně to byl on. Zeptala jsem se ho na to, kam by raději, a nakonec jsme vyrazili na malou procházku po okolí (malá je v mém případě několik km). Ze začátku to vypadalo, že se kochá – okolím a tehdy dokonce i mnou. Vlastně kromě pozdravu toho moc neřekl. To není tak špatné ve chvíli, kdy toho člověka znáte. Ale není to zrovna ideální, pokud o něm nevíte zhola nic. Po určité chvíli to začínalo být trapné. Přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně. A tak jsem se začala vyptávat – kdo je, kde bydlí, co dělá. Ano, postupně jsem se dozvěděla, že má sestru, že má strojní VŠ a že bydlí ve Volarech u hřbitova a projektuje zemědělské stroje za hranicemi. Denně dojíždí. To bylo asi tak vše, co jsem se stihla dozvědět za celých 5 km. Ne, ještě to, že podmínka byla zvolená, protože všechny předchozí, se kterými to nevyšlo, se bály pavouků. Nebyl chovatelem, jen to vyhodnotil jako spojovací prvek. Na naklepnutí, že nemluví, reagoval klasickým, že to zvládnu já. Copak mu nikdo neřekl, že většina žen přestane mluvit, když je naštvaná?

Připadala jsem si, jako když vedu výslech. Kladla jsem otázky a dostávala jsem odpovědi. Obvykle v holých větách, pokud nebyly přímo jednoslovné. Oběd v restauraci dal příležitost odpočinout nejenom nohám. Dělala jsem, že nevnímám, jak si mne prohlíží přes stůl, a v klidu jsem si vychutnala jídlo. Nevím, kdo měl ten nápad vyrazit na výlet, ale ocitla jsem se ve stříbrném Peugotu – takové malé limuzíně – a zanedlouho vystoupila na Dobré vodě v Novohradských horách. Nikdy jsem tam nebyla, a pokud si pamatuji, ani on. V kostele u pramene probíhala mše v němčině a na dveřích byl rozpis dalších mší po okolí s označením, v jakém jazyce se konají. Z parkoviště byl překrásný výhled. Zeptala jsem se, zda se mohu opřít a on souhlasil. Fajn, jelo mi hlavou, kocháme se výhledem a zdá se, že to funguje – ale jen na chemické bázi. Nevím o něm stále vlastně nic, kromě toho, že už mne prozkoumal do všech detailů, které jen mohl přes oblečení vidět.
A tak jsme se vydali po turistickém značení k rozhledně na Kraví hoře. Kdo to vlastně vedle mne jde?

Psychicky jsem nevydržela: „Co máš rád?“
„Rajčata.“ Fajn, opět jednoslovná odpověď. Co jsem se dozvěděla? Že má rád rajčata. A co ještě? Že má jako chlap na jednom z předních míst jídlo, neboť mu to pravděpodobně (pokud nemá zvrácený smysl pro humor) připadá důležité. Zdá se, že jsme při pošetilé snaze o alespoň nějakou konverzaci ztratili značení. Jelikož jsem zvyklá, rozhlédnu se v terénu a vidím ho první. Reaguje podrážděně, že jsem ho našla první já. Měl to být přece on! Macho?!!! Zazvoní alarm někde vzadu v mé hlavě. Snažím se ho uklidnit, ale ten postřeh už tam je. Nekomentuji, nerozvíjím. Jdeme dál a nyní už do kopce. Ztratili jsme značení znovu. Jsme v polovině kopce a marně se rozhlížím, kde na kamenech nebo stromu uvidím další turistickou značku. Nevidím ji. Zato vidím jeho, jak vyrazil přes obrovské kameny rovnou vzhůru. Mám sice relativně terénní boty, jenže na podpadku. Uvítala bych aspoň podanou ruku, která by mi pomohla překlenout některé úseky, ale zdá se, že maník sotva vnímá, že se za ním hrabu. Občas se ohlédne, aby mne viděl na čtyřech pachtící se na kamení. Sundala jsem svetr a nahoru jsem dorazila zcela zpocená. Přece jenom, 24 stupňů celsia a plné slunce jsem v tuto dobu nečekala. Jsem 30km od domova a jsem z něj pryč už minimálně 4 hodiny. Tohle jsem neodhadla. Přidávám se k němu nahoře u informačních cedulí. Kromě všech údajů o přírodě si přečte i fakt, že rozhledna je ocelová – montovaná – a jelikož by se dala rozkývat, nemá se s ní cloumat. Jen co vylezeme nahoru, vidím ho, jak bere za okraj zábradlí a zkouší, kolik to dá… Klidně stojím a čekám, až ho to přejde, s myšlenkou: „Klídek, je to úplně normální chlap. Dvoumetrové dítě jak z Obecní školy.“ Začínám uvažovat, co všechno jsem a nejsem schopná tolerovat. Nebezpečné znamení, protože to znamená, že vážně uvažuji o tom, že bych tomu dala šanci. Za chvíli ho mám za sebou, ruce se mi obtočí kolem pasu a slyším, jak mi říká do vlasů: „Ty máš takový zvláštní vlasy, vypadají jako mokrý…“ Začíná se ve mně ozývat sarkasticky logická stránka: „Jestli to nebude tím, že jsou zpocený…“
„Aha, to mě nenapadlo.“
„To vidím,“ říkám si a oceňuji, že ty ruce zůstávají na původním místě. Navrhuji odjezd a jsem ráda, že je přijat.

V Třeboni na parkovišti mne ukecává, ať s ním jedu do Volar. „Jak bych se asi dostala zítra ráno do práce?“
„Půjčím ti svý auto,“ říká s takovou samozřejmostí, až mne to na chvíli odzbrojí. „Ty bys mi pučil svoje auto?“ Zírám na auto v hodnotě cca ¾ milionu.
„Jo. Proč ne?“
„Když opomenu, že je drahé, že mne v podstatě neznáš a že mám celkem čerstvý řidičák, můžeš mi, prosím, říct, jak by ses v tom případě dostal do práce ty, pokud ti já odjedu s autem do Budějc?“
Zírá na mne, jako by mu teprve teď došel zcela jasný logistický problém. Reaguje takhle běžně anebo mu jen odešel mozek do kalhot? Zdá se, že pochopil, že v neděli večer tohle opravdu nevyřešíme. Domlouváme se na další rande, tentokrát v Budějovicích, já odcházím domů a on odjíždí do Volar. Mám dost času zanalyzovat, co se vlastně událo, a zítra zjistím, zda se mi mezitím neusídlil v hlavě.

Na druhé setkání přicházím akorát na smluvené místo. Stojí tam. Odpoví na pozdrav a pak se zeptá jako dvoumetrový prvňáček své učitelky: „Kam půjdem?“
„Myslela jsem, že jsme navrhli Budějovice, které znáš taky, abys tentokrát vedl ty. Nechám se vést.“
„Tak dobře,“ dodal rozpačitě a vyrazili jsme od autobusového nádraží po Lannově třídě směr centrum. Netušila jsem, kam směřuje a bylo mi to jedno. Dostala jsem nápad a rozhodla jsem se ho hned realizovat. Nehodlám strávit rande vedením jednostranného výslechu, ale přesto si ho mohu užít. Jestliže on nemluví, já vlastně nemusím taky. Uvidíme, jak se mu bude líbit jeho zrcadlo. A tak jsem už nic dalšího neřekla. Šla jsem vedle něj s úsměvem a kochala se slunečními paprsky podzimu.

Netrvalo to snad ani deset minut. Někde na úrovni Prioru se ozval, že tohle se mu teda nelíbí. Zeptala jsem se, co tím myslí. No přece to, že nemluvím. Prý už zažil mlčení ve dvou, ale to bylo příjemné. Měla jsem chuť mu říct, že evidentně ani s jednou z těch, se kterou mlčel, nezůstal (nebo ona s ním), ale přišlo mi to kruté. Tak jsem nereagovala. „Připadám si jak: Chlapečku, tak se předveď!“ pokračoval.
„Přesně tak jsem si já připadala minule.“
„A proč jsi to neřekla?!“ zeptal se překvapeně.
„Protože jsem netušila, kde je problém. Nic jsem o tobě nevěděla, nekomunikoval jsi, co jsem měla říct? Něco jsem se o tobě musela dozvědět. Nedělám nic, co bys nedělal ty sám. A vypadá to, že se ti to nelíbí. Myslela jsem, že ti bude mlčení vyhovovat.“

A tak se začal ptát. Začal se ptát na zájmy, které zajímají jeho. S každou další otázkou jsme oba zjišťovali, že toho společného je žalostné minimum. Nakonec jsme se rozešli na místě, kde jsme se sešli. Pamatuji si, že vypadal poněkud nešťastně. Asi jako by se měl rozbrečet. Dokud se chlapec nenaučí komunikovat, asi bude sám. Taky mi bylo líto, že to nevyšlo, ale co s tím. Odcházela jsem na autobus domů a po tvářích mi tekly dvě slzy.

Zanedlouho poté jsem doma třídila časopisy a vyhazovala je a padl mi zrak na nějakou poradnu. A čtu mladou ženu zoufalou ze svého manželství, kde ani po třech letech muž nekomunikuje, odpovídá jednoslovně atd… Zaujalo mne to, tak jsem četla dál. Copak jí asi psycholožka odpoví? Aha, to se dalo čekat. Že pokud ji to opravdu vadí – což jí věří – a dosud nemají děti, ať z toho vycouvá. Poslední věta zněla: „Se zdí se žít nedá.“ Ano, se zdí se opravdu žít nedá. Navíc se zdí, která je sama alergická na podobný přístup. Časopis jsem vzala a vyhodila. Sorry mami.

A celá dvoumetrová postava krásného chlapa se smrskla do čtyř slov: „Co máš rád?“
„Rajčata.“

 

Listí na zdi

Listí na zdi

 

 

 

8 comments

Skip to comment form

  1. rionka

    Smutný, ale pravdivý, ze života. Realismus. Je mi z toho trochu smutno, ale jen malinko.

  2. rjh

    Přijde mi, že z Třeboně na Dobrou vodu to musí být o dost dál než 30 kilometrů.

    1. Drakulka

      Nezjišťovala jsem to, pravděpodobně máš pravdu. 8^) Ten údaj je tam jen orientační…

      1. rjh

        Podle google map je to autem 48. Omlouvám se za hnidopišství. Normálně nic takového nedělám. Na tvém blogu mě baví reálie z Jižních Čech. Jsem z ČB, ačkoliv teď trávím většinu času v Praze.

        Jinak dozvědět se šest věcí za pět kilometrů mi nepřipadá málo. Kilometr jde člověk deset minut, takže když se téma rozvede, zdá se mi šest věcí naopak hodně.

        1. Drakulka

          Ok. Ono i těch pět kilometrů bylo asi víc, ale nehodlám to teď přeměřovat. Šli jsme to asi 2 hodiny… Pomalu. A téma se nerozvedlo. Myslím, že nejdelší věta byla ta, když říkal, proč ti pavouci. Jinak byl opravdu nemluvný – holé věty, slova.

          1. rjh

            No jo. My chlapi jsme rádi, když se vyjádříme stručně.

          2. Drakulka

            A zdá se, že tak i chápete. Anebo chápat nechceš. Taky se vyjadřuji stručně – předvedu: Do postele ano. Pro život – stál za hovno! 8^)

          3. rjh

            Ale jo, já to chápu. Jen jsem se snažil vymyslet nějaký polehčující okolnosti za každou cenu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.