«

»

Účetní cykly

V účtárně – ač se to nezdá – existuje obvykle zcela pravidelný koloběh, sestávající se ze základních dvou cyklů – malého, obvykle měsíčního – a velkého – obvykle ročního. Nehodlám zde vysvětlovat zákonitosti hospodářského roku, takže si prozatím s touhle definicí musíte vystačit.

Malý cyklus má obvykle tři až čtyři základní fáze – fakturaci, mzdy, závěrky a přiznání k DPH. Tento rytmus se točí neustále dokola, jeho linie se překrývají a občas nežli dokončíte jednu, už v tom jedete znovu. Roční cyklus je všem poměrně dobře známý – jaro, léto, podzim a zima. Když tato data lehce posuneme oproti přesnému nastavení kalendářnímu, dala by se tato čtyři roční období popsat asi následovně:

  •  Konečně jsme zavřeli rok a už po mně zase chtějí kvartál!
  • Který blbec vymyslel letní prázdniny a kdo mě zastoupí na dovolené a koho zastoupím já?
  • Průšvih, hoří nám termíny, do konce roku to má být hotové!
  • Asi se zblázním, to se nedá stihnout, které přiznání dělám zrovna teď?

Ano, tato charakteristika je poněkud zjednodušená, ale ve své obecnosti platná. Pouze v momentě, kdy jste skutečně samostatná „samostatná“ účetní, si na léto odpovíte – nikdo mne nezastoupí ani v nejmenším a práce tu na mne nejenže počká, ale musím ji stihnout ve stejných termínech, jako bych si žádnou dovolenou nebrala.

Pokud – tak jako já zrovna teď – účtujete některou z holdingových společností, obvykle vám management zpestří tyto dva cykly přinejmenším tím, že vyžaduje, aby se konsolidovaná účetní závěrka sestavovala čtyřikrát do roka, tedy abyste každé čtvrtletí měli ještě něco navíc pro případ, že by vás náhodou napadlo se v práci nudit. Aha – vy asi nevíte, co je to konsolidace. V tom případě doufám, že jste si přečetli příspěvek nazvaný holding. Vrátíme se k naší super rodince a zkusíme to trochu vysvětlit.

Představte si, že matička VOGO má vlastní baráček. Je celý její, vládne si v něm, a pokud jí padá na hlavu, tak je to její hlava, na kterou padá. A padá obvykle proto, že zainvestovala svoje děti, které žijí každé svým vlastním rozmařilým životem. A tak se dohodly, že když matička půjčila 30% na jejich domek, auto, bazén, takže je ta dotyčná věc ve stejných procentech její. No a po přepočtu jsou to například 3 jednotlivé domy, čtyři třetiny domů – bohužel různých – dvě poloviny auta (z toho jeden náklaďák a jedna limuzína), třetina bazénu, dva vagóny vlaku, podíl na hracích automatech, čtyři a půl zvířete, z toho dvě slepice, jedna kráva a jeden výstavní páv, kousek bungalovu u moře a  jedna třetina tunelu na Balkáně… No, myslím, že to dál nemusím rozvádět. Prostě tohle všechno se musí podle těch procent seskládat dohromady, i když nad tím tunelem a limuzínou skřípete zuby, a spolu s tím dáváte do stejné skládačky všechny ty třetiny, čtvrtiny a další – iny, takže vám nakonec vyjde, že jste sice ropný magnát s vesnicí, ale ve skutečnosti nemáte nic víc než polovinu všech dluhů, kterými je všechen ten majetek zatížen. A to už se raději nerozepisuji o tom, že si všichni vaši potomci nějakým stylem mezi sebou dluží, hádají se a kradou. No a teď si to zkuste čtyřikrát ročně skládat do tabulek. Ó, ano – fujtajbl vespolek.

Pokud se vám sejde v jedné účtárně účetnictví několika takto vzájemně propojených firem, z nichž jedna účetní účtuje třeba i dvě nebo tři najednou, nastává teprve ten správný magořinec. Přijmete fakturu v jedné společnosti, abyste ji část přefakturovali do jiné a zase naopak, přičemž vzniká tento neustálý propletenec, který je třeba průběžně udržovat a kontrolovat, abyste v závěru roku s úžasem nezjistili, že zatímco se z jedné společnosti vyfakturovalo 5 milionů, tak druhá společnost přijala faktury pouze za tři. Tohle obvykle nezná žádná účetní účtující v účetní firmě. Tohle zažijete pouze v holdingu.

A spolu s tímhle neustálým koloběhem se následně proměňuje i fyzické vzezření účtárny. Ne, teď zrovna nemyslím zoufalé výrazy jejích zaměstnanců. Teď skutečně myslím vzhled jejích kanceláří. A tak se v pravidelných intervalech kupí štosy dokladů a faktur, které speciálně na jaře začínají nabývat skutečně obřích rozměrů. Není to tím, že by se nedaly někam založit a uklidit (pokud tedy nepřetékají všechny skříně a archiv neúpí pod metráky šanonů naditých k prasknutí). Je to tím, že kdo má ruce a nohy a hlavně ještě myslící hlavu (což je speciálně v březnu skutečným darem z nebes), dělá, co se dá, aby bylo vše řádně zadáno v systému, zkontrolováno a případně připraveno k proplacení, takže taková jednoduchá práce jako založit něco do šanonu prostě musí počkat. Obvykle vás k tomu stejně nakonec něco dotlačí, a pak si v rámci přesčasu dáte jednu blbovzdornou proceduru, jako je skládání dokladů podle čísel. No, s tou blbovzdorností bych to neměla přeceňovat, kolikrát jsem se chytila u toho, že moje IQ nestačí už ani na to, že v dokladech jedné firmy zakládám jinou, že mi souhlasí poslední čísla, ale lítají mi předtím stovky anebo míchám do sebe celé roky.

Přijdete-li do takovéhle kanceláře, získáte okamžitě dojem, že v ní sedí sbírka totálně neschopných individuí, která nejsou schopna si po sobě ani uklidit. A zatímco tato individua ve skrytu duše touží, aby si mohla odpočinout právě při tom zakládání, štosy začínají přerůstat přes hlavy – a to tentokráte doslova – a jestliže do toho (nedej bože) vytváříte kopie stovek dokladů jako podklad k nějakému šetření, není divu, že kolem toho, na jehož stole se zrovna nakupily největší hromady, začne obcházet důvěrně známá věta: „Máchale, spadne ti to!“

A jako na potvoru pravidelně do tohoto období zavítá audit, aby vám s kulatým razítkem, které nemá váhu před žádným z úřadů, dle nařízení ze zákona ukázali, kde všude jste dle jejich mínění udělali chybu. A aby toho nebylo málo, nejen, že kontrolují doklady roku předchozího, ale i prvopočátek roku již probíhajícího v naději, že objeví něco, co jste zapomněli proúčtovat zpětně. A tak zprvu původně nevinná prosba o dodání prvních patnácti z dokladů v dané číselné řadě vyvolá ve tvářích účetních lehké zděšení a jejich pohledy směřují nahodile do všech rozmístěných kopic, ve kterých by se požadované doklady mohly nacházet. Po nalezení prvních patnácti z dané řady a téměř oslavném tanečku na známky vítězství následuje prosba o prvních padesát dokladů z jiné řady… S lehkým zaúpěním se tlupa účetních znovu vrhá do štosů dokladů a začíná připomínat tlupu šimpanzů, kteří se právě pokoušejí šnorchlovat v jeskyni zalité vodou. Do vzduchu se vykřikují nalezená čísla tak dlouho, až ten, který kompletuje první padesátku, vykřikne: „Máme!“ A odněkud z poza hromady se ozve: „Uf!“

A do tohoto stavu se obvykle objevuje nějaký anděl spasitel, který si svoji roli vůbec neuvědomuje. Jeho zjevení probíhá v podobě brigádníka/ice anebo nově nastoupivšího kolegy nebo kolegyně. Vyfasuje na první pohled tu nejhnusnější a nejneúčetnější práci, kterou si vůbec dokáže představit – zakládat lejstra do šanonů. Všem je jasné, že právě on nebo ona si v tu chvíli myslí, že tam je za podřadné nemehlo, které pro jeho neznalost nepustí k žádné slušné práci. Oproti tomu kompletní osazenstvo kanceláře toužebně hledí na nově příchozího proplouvajícího člena a přeje si být na jeho místě. A všichni teskně sledují, jak všechny hromady mizí v šanonech, s vědomím, že než budou mít chvilku času, který by mohli využít k zakládání, nic na ně nezbude. A zase si neodpočinou.

A tak se po několika týdnech či měsících, kdy hromady dokumentů utěšeně narůstaly, zase stává kancelář čistší a poněkud přehlednější a na všechny je tak nějak zase vidět. Je zvláštní, že přes všechen ten binec si každý udržuje svůj systém polohopisu toho, co kde leží, který je něčím jako aplikovanou Zajícovo metodou z filmu o Básnících, nad kterou jsem vždy žasla, když jsem jako malá přišla do kanceláře svého otce, který udržujíce řádně vyrovnané kopičky na stole věděl, že to požadované lejstro je v té konkrétní kopičce asi tak dvacet čísel hluboko. Jenomže v jeho případě se nejednalo o nedostatek času k založení do šanonů, ale o prostou lenost. Myslím, že kdyby byl on zaměstnán v účtárně, podnik by asi hodně dlouho neobjevil, že se tam vůbec nachází. Jednak by se svou rychlostí nevykonával postřehnutelnou činnost, jednak by asi brzy zmizel pod nánosem dokumentů, takže by někde uprostřed koukalo ústí dýchací trubice, do které by mu v zájmu zachování jeho životních funkcí museli kolemjdoucí nalévat rum. A něco jako zákonný termín by pro něj bylo to nejsprostší slovo, které se kdy v účtárně vůbec vyslovilo.

Jakým nedopatřením se zrovna já ocitla v účtárně, dosud netuším. Když mi bylo před lety dáno kýmsi na srozuměnou, že jsem totální debil, vytiskla jsem si z Wordu písmenka NE přesně vyvedená v odstínech bílé a šedi, a šla jsem svou cedulku s nápisem samostatná účetní na chodbě u dveří doplnit na „nesamostatná účetní“. Kupodivu, ta dvě písmenka tam vydržela pouhé dva dny a to ještě ne celé. A tak hezky to tam vypadalo. Ale občas tajně sním o postu cvičené opice, která zakládá lejstra do šanonů a nepotřebuje k tomu nic jiného než základní matematickou posloupnost… Jedna, dvě, tři, čtyři, patnáct, šest, sedm, osm, devět… Jé, hele pětka! Co tady dělá?

1 comment

  1. Hana

    Milá Ivo,
    jsi prostě skvělá!!!

    Hanka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.