Školení je vždycky příležitostí objevit nové díry v nových zákonech, dovzdělat se a taky se trochu zasmát. Jeden z našich školitelů už je na to zvyklý. Dorazit školit účetní do firmy, jejíž proměnlivou strukturu mají problém sledovat i auditoři, obnáší to, že se setkáte s partou pološílených účetních,z nichž každá účtuje jinou firmu holdingu a tím pádem i různé činnosti a navíc má i povědomí o těch ostatních. A taky třeba účtuje soukromě. A hlavně to, že už jsou částečně zvyklé domýšlet si to, co v zákonech není.
Na podobných školeních nikdy nevíte, kam vás logika zákona zavede, a tak třeba budete řešit i takové delikatesy, jako na co se vztahuje povinnost se přihlásit k DPH v zahraničí a kde se vlastně uskutečnilo zdanitelné plnění. A také jednotlivá zdanitelná plnění, které je třeba rozdělit. Vezměme si například společnost, která dělá parašutistické seskoky. Pokud se týče mezinárodní dopravy, která se dle starých zákonů určovala podle místa, kde započala, tedy na území ČR, byla by s DPH, jestliže se letělo do Rakouska, kde byl uskutečněn vlastní výskok. Ale sportovní akce zase z principu vyžadovala registraci na území našich jižních sousedů. A nedej bože, aby se jednomu neotevřel padák, protože pak vás zase čeká proúčtovat dopravu zpět v cínové rakvi. Budete se divit, ale při projednávání nuancí dokážete vymyslet takové zapeklitosti, že by zíral i nejprotřelejší právník.
A tak jsme se tentokrát sešli u příležitosti nového občanského zákoníku obohaceni o jednoho firemního právníka a jednu manažerku. S několikastránkovým bodovým obsahem jen těch nejpodstatnější změn jsme se společnými silami pustili do díla. Naše první dojmy byly celkem katastrofické. Když jsem zjistila, že mi komplet změnili názvosloví a nic na srozumitelnosti nepřidalo ani to, že se v části vrátili k původním prvorepublikovým pojmům, došlo mi, že mohu vzít svou státnici z práva a vyhodit ji z okna. Když jsem se dozvěděla, že mohu mít i nehmotnou nemovitost, dostala jsem stejnou myšlenku ohledně zdravého rozumu. Řešíte-li pojem věc na principu vinných sklepů, studny nebo žumpy podle toho, zda se plocha nad tím dá nebo nedá užívat, začnete přemýšlet, zda by vám finančák nařídil zapsat do majetku právě objevenou mrtvolu, která dle počtu zlatých zubů přesáhla zákonem stanovenou hranici pro odepisování, a v jaké odpisové skupině by se asi nacházela. A zda v případě stáří např.500 let nezapadá mezi umělecká díla. A zda je nebo není součástí právě nabytého pozemku. Jen vrozená zdvořilost vám brání se zeptat, protože víte, že svými myšlenkami byste zdrželi výklad o drahocenný čas, kterého se všem účetním krutě nedostává. Nedokážu si představit, jak bych účtovala a odepisovala stavební vykopávky. Ale prý všechno, na co není v příloze zákona v odpisových skupinách myšleno, spadá do dvojky. Tak ok.
Kdykoliv školitel odbíhá od výjimek s tím, že se budeme zabývat standardy, říkám si, že to bere špatnou trasou. Letmý pohled na právníka na opačné straně stolu mi dává za pravdu, jen těžko skrývá úsměv, v poslední době jsme toho spolu řešili až moc. Oba máme co dělat, abychom nebouchli smíchy.
„Se všemi lidmi máte jednat, jako by měli průměrné IQ.“ Tahle věta je matoucí. Už jen ze statistického hlediska odhadem aspoň třetina lidí nemá ani průměrné IQ, neřkuli, že zapomněli uvést, jaké je. Aha, ono to neznamená nic jiného, než že to případně jednoduššímu člověku musíte vysvětlit tak, aby to pochopil každej debil. To už logiku dává. Cožpak nemohou napsat něco jako: vysvětlujte přiměřeně inteligenci druhé strany?
Dobře, všechno má vždy nějaké opodstatnění. Půjdeme dále. A tentokráte fabuluje sám přednášející. „Vyjedete-li si na zájezd někam do Chorvatska a tam si pustíte pusu na špacír o tom, co děláte, a někdo se na vás obrátí o radu, vy mu nechtěně poradíte špatně, on se podle toho zachová a utrpí újmu, může vás zažalovat, protože on byl v dobré víře, že jste odborník.“
„Zapřu, všechno zapřu! Nic nevím a ničemu nerozumím. Možná vím, jak vytřít podlahu. Víc nepřiznám!“ vyletělo ze mne dřív, než jsem se stihla zastavit.
„A dobře děláte! Ale vemte si to tak: Vy si tam s ním sednete na skleničku, a po několika panácích se začnete vytahovat a plácat, co všechno víte…“ (začínám přemýšlet, jestli mluví z vlastní zkušenosti, protože mne by to ani nenapadlo, ale chápu, že chlapi to dělávají). V tu chvíli se ozývá příslušný právník: „Ale tam je podstatné to, že to bylo za úplatu. To byste musel prokázat.“ Načež se moje kolegyně vpravo usměje: „No to by stačilo…“ A ve vzduchu rozvine imaginární účtenku o délce 30cm. Všichni bouchnou smíchy! Nasazuji pravidlo z Twitteru: „Co si nepamatuju, se nestalo!“
„No, ono tam půjde ale o to, zda si to pamatuje ten druhý,“ reaguje školitel.
„Ale já jako nalitá přece nejsem svéprávná, ne? Plácám kraviny! Tomu druhému to musí dojít! Má přece vlastní rozum.“ brání se kolegyně vlevo.
„No, to jsme zase zpátky u ustanovení o průměrném IQ. Nedojde, protože je v dobré víře, že jedná s odborníkem.“
„Jak velká vlastně musí být velká ta úplata? A je tam nějaká odpovídající zodpovědnost? Třeba za úplatu za stovku mám zodpovědnost do nižší výše, než když jsem si za to vzala tři tisíce?“ přemítám nahlas.
„No, jedno pivo by se asi jako úplata nebralo. Za to tolik nedáte,“ ozývá se právník.
„Záleží jak kde,“ kontruji a mám ho v autu (tedy v rohu). Směje se. Na chvíli se zarazím a potom ze mne vypadne: „Pokud bych chtěla brát tohle ustanovení doslova, mohla bych zažalovat seznamovací kancelář o způsobenou škodu za špatný výběr partnera!“ Ozve se sborový výbuch smíchu a právník se prvně kácí na stůl. Školitel se podívá na mne a na kolegyni po mé levé ruce a odtuší: „Je zvláštní, co která řešíte. Vy ten alkohol a vy zase seznamku…“
Po sborovém vychechtání se pokračuje dál a zuřivě se snažíme udržet pozornost. Přece jenom, po několika hodinách maxisuperrychlokurzu už to začíná dělat problém. Finišujeme, probírají se přechodná ustanovení a přechody. Na konec se školitel rychle rozhlédne: „Účtujete tu někdo neziskovky?“ Všichni sborově zavrtí hlavou. Pozoruji přes stůl právníka, který velmi tiše, sotva slyšitelně, s ironií pronese: „Všechny naše společnosti jsou ziskové.“
A v tu chvíli slyším sama sebe: „Ne, my účtujeme ztrátovky.“ Dopadla poslední kapka. Právník má v očích slzy smíchu a upadá znovu na stůl. Školitel s úsměvem od ucha k uchu říká: „Hezký pojem.“ Souhlasím, podle mne by ho měli dávno zapracovat do zákonů.
Školení končí. Zase za měsíc. Zpátky v kanceláři se shodujeme na tom, že si to stejně budeme muset přečíst. Nabízím se, že po cestě na bubnování zaskočím do prodejny SEVT pro „Úzetko“ (Úplné znění). S pověřením, že mám vzít rovnou dvě a jeden Zákon o korporacích, vyrážím směr ven. V prodejně se mne prodavačka ihned zeptá: „A dodatky chcete taky?“
„Oni ho už stihli opravovat? Jo, tak mi je dejte taky dvakrát.“ Letmý pohled na dodatky vykazuje tloušťku asi jedné čtvrtiny Občanského zákoníku. Vše, co se nevešlo. No potěš, řekla bych, že verze 1.0 bude brzy novelizována… Nešlo by si počkat aspoň na XP? No nic, hlavně, když to bude vzájemně kompatibilní. Protože kompatidebilitu už znám… Důvěrně. Tak vzhůru hledat díry…A kde nejsou, tam se vyhlodají…
