Druhý den ráno se snídaně víceméně opakuje. Mlsně koukám na druhou stranu jídelny, kde mají Němci připravené jogurty a papriky a další věci. Nevím, kolik za nás Čedok zaplatil, ale asi to moc nebude. Snídám podobně jako včera a vyrážíme do San Marina. Je vidět z dálky a my nejsme zrovna daleko. V autobuse se dozvídáme, že vlastně funguje bez DPH, takže je levné, a že se v něm dá platit i českými korunami a že se tam dá nakoupit kožené zboží a další, někdy i v češtině. Fajn, ta informace by mi k něčemu byla o den dřív nebo možná ještě ráno u snídaně. Takhle mé české peníze zůstaly na hotelu. Protestovat nemá smysl stejně jako protestovat proti jídlu, které průvodkyně pochválila. Měli jsme tu čest, že nás osobně obsluhoval ředitel hotelu. Přece mu neřekne, že má nespokojené hosty. Vlastně, moje sestra je relativně spokojena, jen já si tímhle stylem asi brzy uženu zácpu.
Brána
Autobus se šplhá serpentinami nahoru. Nakonec zastaví na parkovišti a odtud dál si můžeme vybrat – schody anebo výtah. Tenhle pidistát není pro lidi se závratí. Má dokonce vlastní EURO, tedy vlastní rubovou stranu. A evidentně má jeho euro vyšší hodnotu než to zbylé, jelikož kompletní sadu jejich mincí můžete pořídit odhadem asi za dva až dva a půl násobek jejich hodnoty – záleží na balení. Prohlížíme si piniové šišky a koukáme, jak se postupně rozpadají, až zbude něco jako svícny. To proto se nedá tahle šiška najít…
Piniové šišky
Vstupujeme do města a obchodníci se začínají rojit. Jakmile sdělíme, že jsme Češi, polovina z nich přešaltuje do rádoby češtiny a začne nabízet své obvyklé zboží, alkohol, cukrovinky a další. Po městě se pohybují i auta – s pořádným motorem a brzdami, aby zvládla stoupající ulice.
Kostel
Obhlížíme radnici zvenku a kostel zevnitř. Je krásný, jaksi čistý a na pohledy jak dělaný. Pokračujeme dál a výš až do kamenných chodníčků po skalách. Ne, nikde tu není extra zábradlí ani nápis Pozor, výška. Pokud si neohlídáte vlastní děti, riskujete to, že si je dole můžete zamést. Dokážu si představit některé maminky sípající hrůzou. Myslím, že místní tohle neřeší, vždyť tu všichni vyrůstají a něco jako vědomí, že někam lézt nemám, jim přijde samozřejmé.
Ostroh
Opět hledám toalety a zjišťuji, že jsou tu skoro za každým rohem a zdarma. Nemám chuť jít do pevnosti a nemám chuť nakupovat kabelky a další. Zajímá mne spíše něco místního, typického a jiného a pak taky všechny ty uličky a výhledy. A taky potřebujeme přivézt něco domů. V rámci rozchodu se vracíme k radnici, kde zrovna probíhá střídání stráží. Na chvíli je vidět i do vstupní haly.
Stráž
Poté vyrážíme nakouknout do místního infocentra a pak cik cak uličkami sem a tam. Přemýšlím, jaké je to mít tady pension nebo kavárnu. Tenhle stát neuděluje azyl, sem se musíte přiženit nebo přivdat. Uvažuji, kdo by si mne tu tak asi mohl vzít, protože jak se zdá, Čechů nebo Slováků je tu relativně dost, jazyková bariéra by odpadla.
Šperky
Je tu specifická keramika a taky šperky, ale ne to, co bych zrovna chtěla. Sestra kupuje v krámku čokoládu pro známé, kteří jí hlídají morčata a zalévají kytky. Upřímně doufám, že to neprohodili. Krámek patří Slovence, která se sem přivdala. O kus dál kupujeme lanýžový olej pro matku a sestra si kupuje barevné těstoviny velikosti XXXL. Já si dole u parkoviště kupuji průvodce v Češtině. Jeden tam na mne ještě zbyl. Rozumějte knihu, ne chlapa. A pak zase nastoupit do autobusu a jedeme dál směr Urbino.
Pevnost
Po cestě poslouchám paní účetní za mnou. Koukám, že jak se včera kasala, že zachraňovala i bílého koně, tak byla natolik hloupá, že si ho nastěhovala do vlastní ložnice. A teď se diví, že ten chlap nemaká, pije a nechává se živit. No, každý svého štěstí strůjcem. Hlavně, že dceři ke svatbě dala to nejlepší, co mohla – zlaté cihly. Tuhle madam už asi nikdo nepředělá…
Debatujeme s pánem před námi. Snažíme se vyhýbat všem konkrétním datům, zato probíráme principy. Posunuly jsme se od toho, co má přednost, zda naše zákony nebo rozkazy z NATO, k tvorbě softwarů a místu na serverech. Sestra začíná chápat, proč jim ve státní správě kolabují servery. Já, že něco jako běžní lidé a praktická funkčnost systémů je těm nahoře zcela ukradeno. Snažíme se vysvětlit, že věčné uzpůsobování věcí pouze pro jisté funkce dělá jejich praktickou nefunkčnost a totální odtrženost vrchnosti od reality, a že tato fáze už je tak okatá, že si toho všímají prostí lidé. Nebo alespoň ti, kteří mají selský rozum. Zdá se, že postoj opačné strany je takový, že o tom, co se nehodí, se prostě nebude psát. To se přece dá zařídit. Ano, některé články a kauzy nám doslova do pár hodin z internetu zmizely, už jsme si taky všimly.
Chrám viděn z parkoviště
Průvodkyně vysvětluje, že Urbino leží v oblasti, která má vlastní mikroklima, takže přestože jsme relativně na jihu, v zimě je tu i docela dost sněhu. Co to pro město může znamenat, mi dochází teprve v jeho ulicích. Ale nepředbíhat. Urbino je středověké město s hradbami nacházející se na stolové hoře. Není v té oblasti jediné, ale rozhodně stojí za to. První siluetu města fotíme už z parkoviště přes vstupní bránu do města. Ve městě se toho času koná festival pouštění draků, každá čtvrť má vlastní barvu a podle toho jsou označeny ulice. Musím uznat, že to trochu usnadňuje orientaci ve městě. Stoupáme ke středu města, kde se na křižovatce dáváme vpravo ke katedrále a paláci.
Ulička s drakem
Katedrála je majestátní a dostat ji do objektivu je trochu problém, pokud nejste majitelem širokoúhlého. Couvám až do průjezdu univerzitní knihovny a fotím. O kousek dál je palác, a vedle univerzita kypící životem. Nemáme čas jít do paláce jako takového, pokud se chceme podívat po městě. Bereme to městem nahoru na opačný konec na vyhlídku. Některé pamětihodnosti jako speciální jesličky v jednom z kostelů nám jsou v tuto chvíli zapovězeny, protože je po obědě a jsou zavřeny.
Hotýlek
Míjíme úhledný hotýlek o šířce cca 3 metry a mně dochází, že pokud se zde chcete ubytovat, měli byste se podívat na Google view – teda pokud tady je. Jinak můžete být cestou k hotelu skutečně překvapeni. Při stoupání zkoumám speciální způsob dláždění, který alespoň trochu imituje schody. V cihlách je vždy po určité době řada cihel napříč, která vystupuje z dlažby zhruba o 5 cm a dělá jakousi brzdící hranu. Umožňuje to zachovat pohyb aut, ale terén je spíše pro horské kozy nežli pro lidi. Snažím se klást nohy na hranu, jinak mi brzy hrozí, že sjedu celou ulici po břiše dolů…
Dlažba s lidma
S vypětím sil se doplazím nahoru do parku. Tráva je spálená od sluníčka, ale výhled stojí za to. Konečně víme, z čeho Italové hubnou. Pohybovat se v tomhle vedru po tomhle městě stojí dost sil. Nedokážu si představit, jak to tu vypadá v zimě. Kdo chce zabrzdit v půlce ulice, pravděpodobně musí vyhodit kotvu. Využíváme rozchod a sypeme se zase dolů do centra. Po cestě v jedné z ulic potkávám vozíčkáře – ne na běžných vozících, které se pohybují u nás – ty by jim byly asi k ničemu – ale celkem logicky na elektrických. Myslím, že brzdy se tu na nich kontrolují asi tak každého půl roku.
Urbino vozíčkáři
Vracíme se k dómu a k paláci, jehož sklepy pak drze prozkoumáváme bez pořízení vstupenky. Je zvláštní, že člověk jde hlouběji a hlouběji a stále jsou nějaká okna. Jaký tvar má vlastně ta skála, na které je to postavené?
Palác
Nakonec se vydáváme zpět na středovou křižovatku a směrem, který nám byl určen, na určený kraj města – jiný, než kde jsme vystoupili – k autobusu. Odbočujeme do první restaurace vpravo a prosím o dvě americké kávy s sebou. Jsme uondané a upečené horkem a chvátáme. Paní zalije dvě kávy a dopadne to tak, že si do té svojí pinknu. Rázem je káva všude možně, leč kousek jí přece jenom zbylo. Zatímco servírka utírá bar a podlahu, sestra zápasí s míchátkem. V životě by mne nenapadlo, že v Urbinu uslyším klasickou větu: „Kdepak soudruzi z NDR asi udělali chybu.“ Servírka nechápe, z čeho máme tak zoufalý výtlem, ale chápe dobře, že míchátko se rozpustilo a přilepilo na dno kelímku. Kroutí nad tím hlavou a po chvilce zápasu přelévá kávu do druhého kelímku s novým míchátkem, které se tváří být z jiné šarže. Opouštíme kavárnu unavené a rozesmáté, ale se dvěma kávami v ruce. Míříme vzhůru k bráně. V chůzi se otáčím, a jelikož už zase úmorně stoupáme nahoru, je odtud krásný zpětný výhled. Na chvíli odstavuji kávu na první rovné a k tomu vhodné místo. Několik lidí mne vidí, jak vytahuji fotoaparát a fotím, a dělají totéž.
Urbino výhled na katedrálu
Vylézáme ven a přecházíme silnici. Sakra, jak to, když jsme na stolové hoře? Bude to tím, že tohle celé je jedna velká stavba. Výhled do kraje je odtud krásný. Ale autobus tu není. Vlezeme do prvního výtahu, ale ten končí v parkovišti. Tak znovu zase nahoru, tady se ztratíme. Druhý výtah je o patro delší a vyplivne nás v obchodním domě. Ok, najít další výtah a pokračujeme. Celkem 9 pater, 4 patra parkovišť (plus to, ze kterého startujeme), 3 patra obchoďáku. Nejníže se nachází autobusové nádraží. Tam na nás čeká náš autobus. A hurá dál – další zastávka Gradara.
Krajina
V autobusu opět poslouchám paní účetní z Prahy. Snaží se vylíčit paní za sebou, jak těžký je její život samostatné účetní. Poslední, po čem toužím, je poslouchat v autobusu o tom, co mám v práci. A upřímně, madam polovinu toho, co účtuju já, nikdy neviděla. A bude ráda, když neuvidí. Zdá se, že ani zde jí není přáno uspět. Paní za ní ji na oplátku začala vyprávět, jak jí její matka dala v dětství do dětského domova a jak ona startovala vlastními silami, aby se uživila. Mám z toho celkem škodolibou radost a nechávám je svému osudu. Snažím se rozhlížet po rozeklaných kopcích a ujíždějících svazích. Chápu, že místní půda asi není moc soudržná, ale myslím, že jí neprospívá ani to, že ji někdo zoral shora dolů namísto po vrstevnicích…. Asi sem ještě některá základní pravidla nedorazila. V jednom místě dokonce ujíždí i krajnice vozovky. Cesta, která se na mapě zdála být celkem krátkou, se klikatí a trvá hodiny. Původně byla v itineráři Gradara noční, nasvícená, ale prý bychom z ní mnoho neviděli. Možná ano. Ale jak záhy poznáme, i noční Gradara má jistě svoje kouzlo, zvláště pokud do ní zamíříte na romantickou večeři. Ale my máme ještě slunce nad hlavou a město před sebou.
Gradara letecky
Gradara je malé město, téměř městečko, zato ale středověké s hradbami a s hradem, ke kterému se váže zajímavá historická pověst o „kradmém polibku“ a vraždě, která za něj následovala v domnění nevěry. Pověst má množství variant a bylo k ní namalováno několik obrazů. Dal by se podle ní natočit celkem nudný film nebo také celkem peprné porno. Co je na ní pravdy, je ve hvězdách.
Vstupní brána
Hned za bránou je možnost vyběhnout si na hradby a kus si jich obejít. A taky si odskočit, což dělám dřív, než vylezu na ty hradby. Vítr mi krade sukni. Nu což, nikdo neuvidí, co už neviděl. Snažím se najít co nejlepší záběr na fotku a neurazit si někde hlavu. Nakonec scházíme do města a jdeme do hradu. Je to klasický středověký hrad s malovanými stropy a stěnami, žádný palác. Nevím, jak vypadají noční hrané prohlídky, možná je to zábava, ale prý jsou spíše k smíchu. Nakonec vycházíme do malého a malebného městečka a hlavně za něj. Nacházíme prostranství s venkovními restauracemi, které pomalu začínají otevírat, ale hlavně nádherným výhledem do kraje na opačné straně, než parkuje náš bus. Být tady za tmy a kochat se množstvím světel dole a atmosférou nahoře musí být celkem těžce romantický zážitek.
Kavárna
Vracíme se zpátky do města mezi pensiony, pizzerie a krámečky a v jednom z nich kupujeme místní bio fíkovo-anýzový salám balený ve fíkových listech. Chutná podobně jako turecký med. Prý tu cestu jistě vydrží bez úhony. Majitelka umí z angličtiny pouze základy, ale přesto se domluvíme. Hlavně chce prodat. Pak objevuji, že v jednom rohovém domě je udělaný stylizovaný příbytek kupce, otevřený, takže se do něj dá bezplatně nahlížet a fotit. Tak as takhle se tu žilo ve středověku.
Brána dolů
Před hospodou nad bránou stojí pumpa a u té pijí holubi. Fotím ukázkovou fotku jak do reklamního katalogu a postupně opouštíme Gradaru s vědomím, že nás zase čeká prapodivná večeře a volný večer. Po cestě v autobusu rovnou usínám, jelikož místo u okénka má rezervované sestra, takže pokoušet se přes ni cokoliv fotit je zbytečné.
Kavárna s pumpou
Ano, večeře mne nepřekvapila. Polévka tentokrát nerozmixovaná, cosi na způsob naší bramboračky, jenže bez hub. Těstoviny, které se letmo potkaly s rajčaty a možná ještě něčím. S vědomím, že poté následuje UHO (což jsem se opět nemýlila) jím raději ty těstoviny. A sladká tečka na závěr. Víno si už odpouštíme. To, co nám zde prodává za 5EUR jako víno, odpovídá něčemu, jako je naše stolní, a docházíme k názoru, že za tu cenu dostaneme jinde lepší. Venku v křesílkách je opět debatní kroužek. Zjišťujeme, že s paní účetní už se mnoho lidí nebaví. Ani se nedivím. Poté, co ve své tirádě ohledně uprchlíků a adopcí došla k názoru, že něco jako zloděj a vrah je geneticky dané a člověk si adoptuje araba a pak mu z toho vyroste ten vrah, pozbyla zbytek respektu všech soudných účastníků zájezdu. Nemluvě o mé sestře, která v tu chvíli psychicky nevydržela a ozvala se, jelikož chodila 4 roky se Syřanem. Na druhé straně od vchodu byl jiný debatní kroužek, ve kterém pán sedící před námi rozléval šnaps. Byly jsme na něj pozvané, leč jsme usoudily, že se raději půjdeme porozhlédnout po letovisku.
Kostel
Tohle letovisko je stavěné do čtvercových sektorů podél železniční trati. Příčné ulice jsou pojmenované podle rostlin a vůbec – pokud se nechcete ztratit, zapamatujte si, na které křižovatce jste vylezli z ubytování a na kterou jste se dostali hlavní obchodní třídě přechodem přes trať. Vyzbrojena fotoaparátem a mobilem jsem vypadla do ruchu čehosi, čemu se říká nadneseně noční život. Některé obchody byly ještě otevřené a zdálo se, že pokud jste něco zapomněli doma, tu se to dá za nějaký peníz koupit. Upřímně, nevím, jak bych tam třeba sehnala plavky ve své velikosti, ale řekněme, že pokud budete mít trochu štěstí a trochu bohatství, dokoupíte. Já tam třeba dokoupila sluchátka k mobilu za ta zlámaná. Prošly jsme ulicí relativně daleko, řekněme, že na hranu toho, kam měla má sestra odvahu jít. Šla bych dál, ale nechtěla jsem riskovat, že ji táhnu do míst, kde se bojí. Zajímalo mne to svítící modré V v dálce, ale nakonec jsem usoudila, že nebudu riskovat rozkol a šli jsme zase zpět. Ještě jsem si vyfotila nasvícený kostel a pak pomalu zpátky na hotel. Znalost toho, kde je obchod s potravinami, se nám zítra bude hodit.
