«

»

Recepce

Jsou věci, které v životě zažijete, a nehodláte je opakovat. A přesně tohle byla jedna z nich. Prvně a doufám, že naposledy, jsem se ocitla na recepci. Ne, teď nemyslím recepci hotelovou, tu jsem si během svého prvního pracovního angažmá prochodila celkem dobře. Teď myslím to, čemu se obvykle říká recepce. Nebo taky večírek nebo prezentace, ale obvykle je to recepce. Odehrála se skoro před dvaceti lety v Živnobance na Příkopech v Praze. A dostala jsem se na ni skoro úplnou náhodou.

No tak ne, nebyla to úplná náhoda, spíše tak trochu shoda okolností. Při svém studiu na VOŠ jsem se zúčastnila tehdy probíhajícího projektu Junior Baťa Achievement. V podstatě šlo o založení fiktivní studentské akciovky, která udělá mezinárodní obchod s partnerskou školou v zahraničí, a pak zase vrátí peníze za akcie i s dividendami ze zisku. Že to vypadá poměrně jednoduše? Vypadalo by, kdyby to nebylo relativně brzy po revoluci, neměli jste za partnery střední školu na Floridě a internet nebyl v plenkách. Přeskočím teď všechna úskalí projektu, která by byla z dnešního pohledu lehce úsměvná, a vrátím se k meritu věci – tedy k recepci.

Konala se na závěr projektu a šlo vlastně o propojení účastníků projektu se sponzory. Tedy, snad střední školy měly nějaké sponzory, o naší škole se to v tomto projektu říci nedalo. Vlastně jsme tam byli pozváni tak nějak do počtu, jelikož tam šlo hlavně o střední školy. A vzhledem k termínu, kdy se akce konala, a několika dalším okolnostem, jsem na tu recepci nakonec jela já a moje ročníková spolužačka z Písku, se kterou jsem se vlastně moc neznala. A tak jsem se jednoho dne vypravila do Prahy oděna v minišaty z umělého červeného sametu, které jsem si na poslední chvíli šila sama (o čemž svědčilo, že vlas místo aby splýval se shora dolů, běžel v opačném gardu), luxusním vypasovaném černém sametovém saku pod zadek se zlatými knoflíky (Made in Otavan Třeboň), italských černých kotníkových lodičkách se stříbrným potiskem a zlatým zdobením (ála Tina Turner) a s černou kabelkou.

Byla asi polovina června a já si před odchodem z domu dala na cestu kávu. A jelikož jsem trochu nestíhala, celou cestu na nádraží (což jsou minimálně 3 km) jsem hnala, takže když jsem nastoupila do vlaku, bylo mi zle. Strašně zle. Dokonce tak zle, že mne to neopustilo celé odpoledne a velkou část večera. (Nikdy si nedávejte kávu, pokud pak chvátáte!) Leč vlak jsem stihla a do Prahy jsem dorazila podle plánu.

Jestli něco schází v mé DNA, tak je to vizuální paměť. Nevím, proč se tomu tak stalo, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem si pomyslela, že postavím-li se zády k Hlavnímu nádraží v Praze, je Václavské náměstí namísto šikmo vlevo na straně celkem opačné – a to šikmo vpravo. I vyrazila jsem tudy a ocitla jsem se rázem v místech mně v té době zcela neznámých. Já, která chodím po Praze systémem „tady je mi to povědomé, tudy půjdu“, jsem se namísto Na Příkopech ocitla Na Poříčí. Dodala jsem si odvahy a požádala jsem kolemjdoucí metalačku o radu. Sjela můj outfit všeříkajícím pohledem a začala mne navigovat zpátky: „…a tam uvidíte Kotvu..“ „Díky, tam už to znám.“ A vydala jsem se určeným směrem.

Má spolužačka stála na rohu Živnobanky a vyhlížela směrem k Václavskému náměstí. Čekala mne zleva a já přišla zprava. Měla béžové široké kalhoty a elegantní halenku a na rozdíl ode mne tehdy pár kilo navíc. Přiznala jsem své bloudění a ona zase, že to tam taky moc nezná. A vešly jsme dovnitř. U vchodu jsme na stole objevily visačky s našimi jmény. Připadaly jsme si spíše hloupě nežli důležitě, když jsme si je připevňovaly. Nikdo nás neznal a my jsme taky nikoho neznaly. A hlavně nezajímaly. Kolem proudili dospělí otitulovaní lidé, někdy s cizími jmény, dole v hale byly prezentace středoškolských firem a nám velmi brzy došlo, že kdybychom tam nebyly, nikdo by nás nepostrádal – nebýt tam naší vlastní vedoucí. Ta se nudila očividně stejně, ale ta musela reprezentovat. Vydaly jsme se po schodišti do vyšších pater, abychom objevily, co se kde skrývá.

V první řadě se skrýval raut. V centrální hale se zavřenými okýnky byl ten hlavní, tácy nazdobených pochoutek a paštik a pomazánek a já nevím čeho všeho. Sladké moučníky a zeleninové saláty se skrývaly na podestách schodiště. Musela jsem uznat, že stavba je to nádherná, s jemnými prvky a nádhernými malbami. Můj rozhašený žaludek však neumožňoval vychutnat si naplno pochutiny. Věděla jsem, že musím začít pomerančovým džusem – tedy pokud ho někde objevím. A tak zatímco se spolužačka pustila v zoufalství do bílého vína, já seděla vedle se sklenicí džusu a snažila se zklidnit žaludek.

Že je akce organizována Američany jsme pochopily hned, jakmile se začaly objevovat první technické nedostatky. Po předchozích zkušenostech z jejich přístupu k podnikání a toku informací už nás nemohlo nic rozházet. A tak nás nerozhodila ani video prezentace na televizi, kterou někdo zapomněl propojit s reprobednami umístěnými okolo, takže konferenciér po celou dobu stál s mikrofonem u repráku televize a tímto stylem přenášel zvuk do velkých reprobeden v hale. Rozhlédla jsem se kolem. Díky bohu bylo přítomno pár slečen, které mé vzezření trumfly, takže jsem se nemusela bát, že by se pozornost strhávala na mne. Kralovala blonďatá slečna v modrých krajkovaných pletených minišatech, která očividně uváděla pány do rozpaků tím, že pod nimi měla pouze prádlo tělové barvy.
Konečně jsem zpacifikovala svůj žaludek a šla jsem dokonat dílo tím, že jsem na schodišti ulovila nějakou tu zeleninu a fazole, zálivku a minirohlíčky a pořádně jsem se najedla. Konečně jsem ready na to víno. Moje spolužačka už měla náskok, takže ji recepce nepřišla už tak strašná. Utvořily se páry – jeden student a jeden sponzor – které hrály soutěž v házení šipkou o ceny. Věta: „Slečno, vrhněte si,“ které se dostalo již zmiňované dívce, mi uvízla v hlavě nadobro. Ani nevím, kdo byl v páru se stařičkým panem Baťou. Ani mne a ani spolužačku to zas tolik nezajímalo. Domluvily jsme se, že odtud při nejbližší příležitosti zmizíme. Věděla jsem, že kolem půl osmé by měl jet vlak. Spolužačka se v sedm rozloučila se svou známou profesorkou, která tam byla s jednou budějovickou střední školou, a vyrazily jsme na vlak.

Nebyly bychom to my, kdybychom ve své snaze nezabloudily a neocitly se tváří v tvář pražské magistrále. Snaha dostat se na nádraží byla tak úporná, že nás donutila v našem oblečení vstoupit do vozovky a za každou cenu se dostat na druhou stranu. Nějaký pán v Mercedesu německé poznávací značky měl s námi soucit a zastavil, čímž zastavil celý provoz. Poděkovaly jsme, přeskákaly svodidla (což musel být pohled pro bohy) a dorazily na nádraží poněkud krkolomnou cestou. Ke svému zděšení jsme bohužel zjistily, že vlak před deseti minutami odjel. A aby to nebylo málo, tak další jel až v půl jedné v noci, což znamenalo, že si tu recepci asi budeme muset vytrpět až do konce. A do třetice všech informací jsem zjistila, že má zpáteční jízdenka je mi k ničemu, jelikož (v té době) sice platila i druhý den, ale nastoupit na zpáteční cestu se muselo ještě téhož dne, což – posuďte sami – s prvním spojem v půl jedné v noci prostě nejde. A tak jsem si šla rovnou vyřídit novou jízdenku včetně storno poplatku.

Vrátily jsme se schlíple na recepci k vínu. Kdysi nazdobené tácy a pomazánkami byly rozvrtané a působily tak, jako by to jídlo už jednou někdo snědl. Poživatelně už vypadaly jenom moučníky a zelenina v předsálí. Objevila jsem, že po několika deci už se dá přežít i na vrcholně nudné recepci, kde nikoho neznáte a nikdo se s vámi nebaví. Dokonce mi byl po chvíli jedno i ředitel Modřanských čokoládoven, který mi tak vytrvale v otočce čučel na nohy, až málem upadl z té sesle, na které seděl. Kdybych věděla, že ho za pár let přejedou v Paříži při oslavách Silvestra, byla bych mu to určitě odpustila hned na začátku. Propíjela jsem se večerem a s úrovní alkoholu se večer zdál být snesitelnější. Recepce končila asi v deset nebo později. Na odchodu jsme se připojili k partičce ze střední i s paní profesorkou a vydáni stejnému osudu – totiž čekání na noční vlak – jsme se usadili na lavičky uprostřed Václavského náměstí. Noc byla teplá a kupodivu tam bylo velmi příjemně. Došla jsem paní profesorce do protějšího KFC pro kávu a chvíli bylo s kým si povídat. Zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo má problém se zpětnou jízdenkou. Až na to, že já ten svůj už vyřešila, zatímco ti ostatní se o něm dozvěděli až ode mne. Když jsme se dostali do nočního rychlíku, který měl jen 5 zastávek a jen pár vagónů, takže byl natřískán k prasknutí, obsadili jsme sedm míst z osmi v jednom kupé. Unaveni jsme počali usínat ihned, jak jsme se usadili.

Ve dveřích se objevil pán okolo čtyřiceti s dotazem na volné místo a vzhledem k plnosti vlaku jsme mu ho odkývli. Jediné volné místo bylo vedle mne a tak se usadil. Průvodčímu se prokázal železničářskou režíjkou. Zas jsme začali postupně usínat. Už i já, kdyby mne neprobralo, jak mne někdo lechtá po stehně. Shodila jsem mu ruku a on dělal, že o ničem neví. Za chvíli se však situace opakovala. To se omluvil, že to bylo nechtěné. Když však nastala ta samá situace potřetí, pleskla jsem ho přes ruku a vynadala mu, pouze snaha nevzbudit ostatní mne zabrzdila, abych nebyla podstatně razantnější. Prohlásila jsem, že s tímto pánem v jednom kupé nebudu a přesunula jsem se do chodbičky. Spolužačka tam pak přešla za mnou a při uvolnění vedlejšího kupé jsme se přesunuly tam a prokecaly zbytek cesty.

Už si nepamatuju, zda jsem dojela ještě původní trasou přes Veselí nad Lužnicí, anebo zda v tu dobu byly již přípoje zrušeny a jela jsem přes Budějovice. Mám však matný pocit, že jsme obě čekaly na přípoj na nádraží v Budějovicích. V každém případě, docestovala jsem až ráno a zapadla do postele. Šaty jsem později darovala charitě („Ty nám sem fakt chcete dát? Takové krásné šaty…“), sako dostala dcera kamarádky, boty jsem prochodila, kabelku vyhodila a postavu vytloustla. Ale jedno mi zbylo. Už nikdy nechci na žádnou recepci. Ani kdybych tam měla vypít sud vína. Byl to jeden z nejpromrhanější dnů, které jsem zažila. A co horšího, dodnes si ho pamatuji.

 

Václavské náměstí

Václavské náměstí

 

 

1 comment

  1. rjh

    Moc vtipný. Taky tím vlakem hodně jezdím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.