«

»

Poznání

Někdy je potřeba se zamyslet, aby si člověk uvědomil pravou hodnotu toho, co má. Ne, nemluvím teď o tom, na co si můžete sáhnout, i když to občas taky není k zahození. A občas si na to můžete sáhnout, i když vám to vůbec nepatří, jako třeba na strom nebo vodu. Měla jsem ale na mysli něco, co si člověk uvědomuje většinou až časem a v mnohých případech až zpětně, nedej bože ve chvíli, když už to vůbec nemá. Přemýšlela jsem o tom jednoho dne, kdy mi bylo dáno se lehce vymanit ze zajetého rytmu, odejít z práce dřív (byť z důležitého důvodu) a uvolnit myšlenky. Po dlouhé době jsem si dokonce dopřála kino s výdobytkem 3D obrazu a se strpěním baštících a mlaskajících dětí a dospělých (mlaskání a křupání díky bohu brzy odeznělo). Stálo to za to, protože i ten film byl plný krásných myšlenek, možná proto, že skoro polovinu titulků tvořili Indové, což jsem u Dream Works nečekala.

Matně jsem převalovala v hlavě myšlenky, šla domů mírnou oklikou a rozhlížela se. Dívala jsem se na to, jak se město v čase mění a jak zkrásnělo, i když mi s odstupem přijde, že i za mého dětství bylo krásné, jen jsem si tu krásu uchovala nějak jinak. Tam, kde kdysi bývalo dětské hřiště a moji rodiče tvrdívali, že tam byl zámecký skleník, a jejich rodiče tam pamatovali sportovní hřiště, je dneska park. A tam, kde se za mého dětství bořily tenisové kurty, aby se ukázalo, že pod nimi jsou zbytky všebarevných střepů skla po starých sklárnách, je dneska taky park. A tam, kde se v zimě kropívalo hřiště na hokej, stojí dneska apartmány a hřiště na hokej se mrazí tam, kde bývalo asfaltové hřiště na fotbal. A hřiště na fotbal je zase tam, co bývala stará cihlářská jáma s vodou, na kterou se v zimě chodilo bruslit a okolo sáňkovat…když to člověk vezme kolem dokola, je to až absurdní.

Třeboň je město zasazené do krajiny. Nenapadá mne výstižnější věta, jelikož je tam, kde se skutečně nachází, a díky historickým velikánům a jejich nápadům se tam nacházet může. Bez ohledu na staré křivdy a utrpení, za nichž se vysoušely bažiny a budovaly stoky a rybníky, to byla právě tato vodní díla, která o povodních dělala, co mohla, dokonce co bylo nad jejich konstrukční síly, aby ochránila lidi. A byla za to náležitě oceněna a doceněna. Když jsem tak procházela městem, vzpomněla jsem si na tu předrevoluční dobu, omlácené budovy a rozbité chodníky. I když trochu přeháním, Třeboň díky památkové rezervaci vždycky vypadala o něco lépe, než bylo v republice běžné. Některá místa dokonce lépe než dnes (což je velmi smutné). Vzpomněla jsem si na zákoutí hradeb u starých lázní, kde bývala polorozbořená zeď a kam nikdo neviděl, takže se tam dalo chodit za školu. Vzpomněla jsem si na nesekaný trávník v zámeckém parku plný kopretin a pryskyřníků, kohoutků a vlčích máků, na kterém se dala natrhat nádherná kytice lučních květin, ale pouze za předpokladu, že vás nikdo nechytil, protože se na něj nesmělo vstoupit. Na trávník se vlastně vůbec nesmělo vstoupit. V zámku se nacházely jídelny i s kuchyněmi, tělocvična a internáty, parkem se chodilo denně. Pamatuji si, když jsem si jednoho dne odpoledne někdy v šesté třídě zkracovala cestu pěšinkou přes trávník mezi starým jilmem, platanem a liliovníkem, jak jsem se na ní přesně uprostřed potkala se zaměstnancem CHKO v uniformě. Zatrnulo nám oběma. Omluvně jsme se na sebe usmáli, vyhnuli se a šli svou cestou. A pamatuji, jak si paní ulomila rozkvetlou větev onoho přísně chráněného liliovníku a nesla si ji čouhající z tašky v klidu ven. U brány jí odchytil ochranář a paní ta větev stála tehdejších pětset korun československých. Liliovník nevydržel přemokření, když stál metr ve vodě o povodních, a uschnul. Stejně jako magnólie, kde jsme se fotili po nafocení maturitního tabla. Na obou místech už vyrůstají nové stromky – liliovník a magnólie.

Když jsem šla obloukem přes park u hradeb, vzpomněla jsem si, jak jsme půl roku po revoluci trávili jeden z posledních vyučovacích dní prvního ročníku čtyřletého gymnázia brigádou na odstraňování rostlinek z asfaltu. Aby byla práce a koordinace jednodušší, pojmenovali jsme si pěšinky jmény, která bychom půl roku nazpět nemohli beztrestně použít. A tak jsme měli Gotwaldovu třídu, Leninovu třídu, plac Marietty Šagiňan (ruská spisovatelka) a tak dále a tak dále… Naše třídní – ruštinářka – z nás „kvetla“. Byla stále ještě poněkud nervózní, avšak uznávala, že když se zakřičí, že je třeba kotouč na Leninovu třídu, bylo to všem jasné a byl tam okamžitě. Dneska už si málokdo vzpomene, že něco takového bylo nemyslitelné. Pamatuji si, když jsme se v roce 1992 se třídou dostali – po naší vlastní iniciativě – na týden za hranice, jak jsme cestou do Holanska zírali v Norimberku na tu pohodu pozdního odpoledne, vonící hospůdky, partičku lidí, kteří si v hradním příkopu hrají volejbal, a my jim občas hodíme míč. Na dvojici, která seděla na trávě a hrála šachy. Na dívku, která měla nataženou deku, ležela na břiše a četla si knihu. Na všechny ty dnes všední věci, které pro nás byly donedávna nemyslitelné a tak nové. Z dnešního pohledu na nás místní museli koukat jako na sbírku exotů. Vzpomněla jsem si na to docela nedávno, když jsem kráčela v Budějovicích přes park plný lidí, kde si každý dělal, co chtěl, bavil se, hrál, četl si. A najednou jsem si uvědomila tu svobodu, která visí zcela hmatatelně ve vzduchu. S takovou samozřejmostí, že už si ji nikdo ani neuvědomuje. A přišlo mi zvláštní, že jsem si ji neuvědomila ve chvíli překračování hranic, za které jsme mohli kdysi jen zbožně koukat z kopce nad nimi, ale ve chvíli tak běžné, tak samozřejmé a při něčem tak malicherném jako je čtení v parku uprostřed města.

Čím jsem starší, tím víc se dívám kolem sebe. Všímám si věcí, které se mění, všímám si lidí, kteří se mění, všímám si změn společnosti. Víc se zajímám o všechno, proč a jak a co s čím souvisí. Stávají se pro mne mnohem zajímavějšími zprvu zcela banální věci, které v širších souvislostech dokreslují tu atmosféru, ty změny. Zajímám se i o historii a proč k těm věcem došlo, protože: „Národ, který zapomene svoji historii, je odsouzen prožít si ji znovu.“ A já ji nechci znovu.

Šla jsem z kina a přemýšlela o tom, co je kde jinak a jak jinak, a co všechno už si vlastně pamatuji. A jak mne mrzí, že jsem se nenaučila dívat se kolem pořádně už jako malá. A jak jsem ráda, že jsem se to naučila relativně záhy i za tu cenu, že mne mnozí považovali a považují za podivína. A když jsem tak šla pomalu domů a shora mi na hlavu začaly dopadat první dešťové kapky, předcházela jsem dvě mladé matky s dětmi. A v tu chvíli mne překvapilo – mile – když jsem zaslechla útržek hovoru:

„Právě proto jsou ti staří lidé moudří. Vidí to dít se znovu a znovu a zase znovu, až už si to pamatují. A najednou se to chtějí učit a zajímá je to a pamatují si to. Já už mám taky chuť se znovu začít učit. Chtěla bych znát ty rostliny. Sice si něco pamatuji, měla jsem i herbář, to, co v něm bylo, znám….“ Ještě jednou jsem se ohlédla po těch dvou mladých ženách, které byly o dobrých deset, patnáct let mladší než já. A říkala jsem si, jak je dobře, že takhle uvažují. A jak je zvláštní, že takhle uvažují ve stejnou dobu, v jakou já v hlavě převracím moje myšlenky a vzpomínky. A jak se v čase mění hodnota informace. Z původního „být ve správný čas na správném místě“ na pozdější „vědět a poznat včas, co má skutečnou hodnotu.“ Poznání – nemůžete si na to sáhnout, ale přece to má nepřekonatelnou cenu. Ale psssst, jinak někdo vymyslí, jak ho zdanit…

Zámecký park

Zámecký park

Původní zveřejnění na blogu 1000 věcí, které mi dělají radost

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.