«

»

Pampeliška

Jsou věci tak prosté, že si je ani neuvědomujeme. Společně sdílený zážitek, společná radost, společně strávený čas a společnost jako taková. Člověk si to neuvědomuje, dokud jí má dostatek. Je pro něj samozřejmostí, která se prostě vyskytuje.

Vyrazila jsem – jako již několikrát – na bubenický víkend. Přesněji řečeno na víkend s bubeníky a tanečnicemi orientálních stylů. Všechny tyto víkendy mívají dva společné rysy. Za prvé se odehrávají v zapadlých místech, kde nikoho moc nerušíme, a proto se na ně dá dostat jen automobily a mnohdy ne zrovna jednoduše. Za druhé – obvykle oplývají těžší českou kuchyní, která vyhovuje jednomu z hlavních organizátorů. Pokud se smíříte s oběma atributy, jste zváni.

Nemohu však opominout ještě druhé dva rysy – tedy číslo tři a čtyři. Takže za třetí – jakmile se začne učit, zapomeňte na nějaký čas na výletění. A za čtvrté – večer se společně hraje a pije. Každý dle svého. Nebudu zastírat, že poslední vytrvalci odpadají nad ránem a pouze matně si pamatují, v kolik šli spát a jak se do té postele vlastně dostali. To je jejich problém. Hlavně, když jsou ráno zase funkční na další lekce. Tentokráte jsme k takovému pobytu přemluvili i – říkejme jí třeba – Pampeliška. Abyste pochopili, o čem budu dále psát, musím se vrátit trochu zpátky v čase.

Pampeliška je tanečnice, která tančila a tančí již mnoho let. Já o ní tvrdím, že je tak trochu (v dobrém) blázen, který neví, kdy zabrzdit. Nebo spíše byla. Znávala jsem jí jako nezadržitelnou osůbku, která si zaplatila množství tanečních workshopů, které pak leckdy nebylo možno stíhat časově ani fyzicky, takže občas nějaký z nich přepustila někomu jinému. Tímhle tempem jela svým životem až do bodu, kdy jí život ukázal, zač je toho loket. Stalo se, že byla nucena absolvovat jistou operaci, po níž měla nařízen klid. Ale to by to nebyla Pampeliška. A tak nerespektovala, co měla, a dál úpěnlivě trénovala na předvánoční taneční show, kde měla mít – prvně – svoje vlastní vystoupení. Nastaly však pooperační komplikace, které bohužel taky nerespektovala, bolesti utlumila léky a tak přesně den před onou show upadla do bezvědomí a do nemocnice ji odvezli s kompletní sepsí celého těla. V komatu strávila celý měsíc a další jeden či dva tlumena léky v navozeném spánku. Přežila, ale za cenu toho, že následovaly tvrdé měsíce a roky strávené pobytem po léčebnách, aby nepoužívané tělo opět rozhýbala a donutila ke svým funkcím. A v tom jí opět pomohla její zarputilost, tentokrát však použitá k dobrým účelům.

Sledovala jsem její pokroky, sledovala jsem i zázrak toho, jak různá mozková centra ovládají různé činnosti. A tak zatímco se dobelhala do tančírny o dvou francouzských holích, v momentě, kdy je odložila a začala tančit, vypadala jako někdo, kdo se snad jen lehce připil, ale jinak by vás ani nenapadlo, že na delší vzdálenosti používá kolečkové křeslo. Snadno se unaví, potřebuje si čas od času lehnout, ale snaží se a žije. A má svoji dobrou náladu a k mnoha věcem jiný vztah a nadhled. A pro mne je jedním z lidí, se kterými lze porovnávat zkušenosti z druhé strany.

Manžel nám Pampelišku svěřil s tím, že na ni dáme pozor a zase ji v pořádku vrátíme. A protože jsme chtěli využít toho, že budeme ubytováni mimo své domovy, rozhodlo se nás několik dorazit o den dříve, abychom využili druhého dne – než se začne bubnovat a tančit – k výletům. Tak se v ohybu řeky uprostřed lesů v místě, kde kopec nad ubytováním není nic jiného než zarostlé zbořeniště kdysi velkého středověkého hradu, a kam cesta autem vyžaduje trochu zručnosti a kvalitní brzdy, objevil vedle všech bicích a dalších nástrojů i invalidní vozík patřící k Pampelišce. Po příjemně stráveném večeru jsme ráno u snídaně začali plánovat výlet. Shodli jsme se na Bechyni – byla blízko, je krásná a je, kam se tam podívat. Pampeliška tohle sledovala s tím, že předpokládala, že ona zůstane dole u řeky uvězněná nedostupností terénu a večer se s námi a s ostatními zase shledá. Pak se ale starší ze dvou mužských účastníků, který ji také dovezl na místo, nabídl, že je ochoten ji po Bechyni vozit. Ne, že bychom to my ostatní nedokázali, ale každému, kdo zná Bechyni, je jasné, že ten úkol vyžaduje pěknou dávku mužské síly. A navíc – přece jenom se musí trochu poupravit plány výletu.

Vyrazili jsme třemi auty v počtu sedmi účastníků, z toho dva muži a pět žen. Povedlo se nám dobře zaparkovat, Pampelišku jsme usadili do vozíku a vyrazili jsme. Chvíli se ji pokoušela tlačit kamarádka, ale přece jenom – vybavila se mi věta ze hry Ivana Krause – Poker bez esa: „Obrubníky jí ještě nejdou.“ Ano, Bechyně je dlážděná, chodníky jsou úzké, historické dispozice města rozkládajícího se na skále nad řekou dávají zabrat i zdravým pěším. Starší z mužů si však vzal vozík na starost a při prostřídání jsme si i všichni mohli dát zmrzlinu. Pampeliška byla v dobré náladě, pořád dokola rozjařeně a fascinovaně říkala, jak je skvělé, že může být s partou tolika zdravých lidí normálně na výletě. Říkala jsem jí, že dělá, jako by se vůbec nemohla hnout. A proč by s námi nemohla na výlet, když se domluvíme. Když už jsme začali přemýšlet, jak s ní absolvovat prohlídku na hradě, na kterém výtahy nejsou, zatímco ona nás ubezpečovala, že na nás dole počká, byli jsme schlazeni cedulí na vratech zámku, která oznamovala, že ještě není hlavní sezóna a prohlídky jsou tedy pouze na objednávku v počtu nejméně dvaceti osob. A že toho dne budou určitě dvě prohlídky, ale až v odpoledních hodinách. No co, zbývalo tedy dát si dobrý oběd, vyběhnout na kostelní věž na náměstí, ze které je krásný pohled do všech stran, a prozkoumat okolní uličky, zda je kde co k vidění. Domluva byla pohodová, zatímco jsme se rozhlížely z věže, Pampeliška na nás mávala zespoda. Po obědě se odpojili první dva členové výpravy – mladší z mužů a jedna slečna, jelikož zajížděli ještě do Tábora.

Následovala ještě pěkně okličná procházka dolů do Zářečí. Po cestě jsme ve svahu zastavili na focení a pózování u tamní katovny. „Prosím tě, zabrzdi se, já tě dolů honit nebudu!“ říkala jsem při představě, jak se vozík najednou rozjede po té silnici dolů. „Neboj, jsem.“ No, byl by to strašný sešup. Dole jsme to vzali přes most a zastavili se v tamní keramické dílně. Pár nás něco nakoupilo (i já jsem přivezla dárek pro jednoho z Twitřanů) a domluvili jsme se, že se rozdělíme. Já se dvěma kámoškami vyrazíme pěšky kolem Lužnice mezi skály, Pampeliška a její doprovod se ještě projdou a potom se vrátí na ubytování. V tu chvíli Pampeliška navrhla, že využijí tamní posezení a na chvíli se natáhne. Podezřívala jsem ji, že to bylo i z ohleduplnosti k jejímu řidiči, protože tajně přiznala, že po cestě dolů cítila, jak mu již únavou vibrují svaly. Věděli jsme všichni, že ho potom budou asi hodně bolet ruce, a to by měl ještě bubnovat. Nedal však na sobě znát jakoukoliv únavu.

Počasí se začalo měnit a v kaňonu řeky nás chytila bouřka. Lehce promoklé jsme se vrátily plánovanou stejnou cestou zpět. Když jsme dorazily do penzionu, zjistily jsme, že jsme měly ještě štěstí – Pampeliška a její doprovod po cestě potkali kroupy. Převlékli jsme se do suchého a vrátily se ke kamarádům. Postupně přijížděli další účastníci víkendu. Vítali se a představovali, podle toho, kdo koho už znal nebo ne. „Jé, ty jsi tady taky?!“
„Jo, už od včera.“
„A co jste tu dělali?“
„Byli jsme na výletě! V Bechyni. Já taky!“
Měla radost jak malé dítě, že jsme ji nenechaly trčet v penzionu, ale vzali ji s sebou. A nám přišlo, že nafukuje bublinu, která nestojí za řeč. Bylo nám ji trochu líto, protože nás to nutilo přemýšlet, proč něco tak skoro samozřejmého, jako že ji vezmeme s sebou, když to jde, má pro ni tak obrovskou cenu. A všichni jsme byli rádi, že jsme to udělali. Protože nám to přišlo normální. Prostě, společnost milých lidí je k nezaplacení.

Bechyně - katovna

Bechyně – katovna

Původní zveřejnění na blogu 1000 věcí, které mi dělají radost

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.