«

»

Mé soukromé TOH tour – díl 1. Hamburg

 

Kdysi dávno jsem na strahovském koncertě U2 záviděla partě kluků z Malty, že se mohou přesouvat po dráze turné z koncertu na koncert, cestovat a bavit se. Letos jsem si ten sen splnila. Ne s U2, ti by mne finančně vyčerpali. S Adamem Lambertem. Mé soukromé The Original High turné…

Když si v týdnu, kdy má každý čtvereční kilometr své vlastní podnebí, usmyslíte, že vyrazíte na koncerty do zahraničí, nastává otázka: „Co pobalit na sebe?“ Samozřejmě vrstvit, ale co, když jste tlustá čtyřicátnice a váš výběr a šatník je omezen na polovinu? Abych byla upřímná – ten výlet jsem si neusmyslela až v tom týdnu, ale naplánovala o moc dříve. Co se naplánovat nedalo, bylo počasí.

A tak jsem s plnou taškou přes rameno, v botaskách a zimní bundě vyrazila na konci dubna na sever s mezipřistáním v místě, kde se ke mně připojila kámoška. Druhý den jsme vyrážely obě za hranice všedních možností s Českými drahami do světa – tedy do Hamburku. Že nejen počasí se naplánovat nedá a že německá preciznost už dávno není precizní – tak o tom nás měly přesvědčit události dalších dní.

Na nádraží v Děčíně dorazil vlak z Prahy. Hanky muž nám na poslední chvíli vrazil nadýchané skořicové šneky, které si tam koupil (a my myslely, že budou pro něj), a nastoupily jsme do vlaku. Jen jsme se trochu proběhly po perónu, jelikož jsme měly místenkované jízdenky a vagón s naším číslem byl samozřejmě na opačné straně. V kupé byl jen pohledný mladý Slovák, který byl evidentně zabrán do něčeho, co četl.

První faux pas se povedlo kámošce hned ve vlaku, kdy ve zcela samozřejmém popudu ve snaze otevřít okno vzala za úchop, aby vzápětí zjistila, že okno není otevírací, ale že se jí zato málem povedlo okno vysadit, jelikož strhla těsnící gumu. Že jde v tomto případě o způsob bezpečnostního opatření, jsme byly poučeny mladíkem v kupé. Já sama jsem dosud něco takového neviděla. Vlak měl klimatizaci a horko v něm bylo v ceně. Okno bylo opraveno v Drážďanech a kamarádka si zapsala za uši, že příště nebude dělat z vlaku kabriolet.

 

Hanka

 

Do Hamburku jsme dorazily na čas a město nás přivítalo tlakovou níží, která nad ním trénovala piruety. Přesouvat se přes město s báglem, otevřeným deštníkem a mít stále jednu volnou ruku na kontrolu mapy (v mobilu) je trochu artistické číslo, zvláště když občas tancujete mezi obsahy lidských žaludků. Při vší snaze mířit co nejkratší cestou jsme se ocitly rázem o ulici níž, která sice vedla přímo, ale udělaly jsme si zacházku asi 200m. Všechno zlé je k něčemu dobré – po cestě jsme objevily židovský hřbitov. Vlastně dva židovské hřbitovy – starý a nový v jednom – lišily se tím, že jeden měl náhrobky ploché, zatímco na druhém byly známé stojaté. Navíc některá místa vypadala, jako když v Hamburku právě probíhá archeologický průzkum. Ne, byly to jen rozkopané ulice čekající na nové semafory nebo dláždění a asfalt, avšak co bylo divné, všude byl písek. Zvláštní, většina města je vlastně na pískových naplaveninách. U nás jsem samozřejmě zvyklá na hlínu.

 

Zvonek

 

Další věcí je, že se také nesmíte nechat přejet – nejenom auty, ale i všudypřítomnými cyklisty. Pro neznalé je změť čar na té ploše, po které se chodí, občas něčím jako je technický výkres elektroinstalace. A tak jsem chvílemi netušila, zda se právě nacházím na silnici, cyklostezce nebo chodníku. A vůbec mi v tom nepomohlo to, že Německo pravděpodobně šetří bílou barvou, takže zebru v Hamburku potkáte spíše v Zoo nežli na ulici. Tam jsou přechody vyznačeny dvěma krajními přerušovanými čarami, jako by si vyznačili krajní místa na pruhy, které už ale nikdo nedodělal. U nás se takhle značí cyklopřejezdy, v Německu už i přechody. Věřím, že úspora je to značná, ale mně ulice často připomínala střihy z Burdy. Čárka, čárka, čárka, čárka – jako bych četla zběsilou morseovku.

 

Přechod

 

Ve shluku směrovek je zprvu těžké od sebe odlišit ty s názvy ulic od těch, které pouze ukazují, kudy do některých ulic. Když jsme pochopily poněkud svérázný způsob značení, byly jsme schopny doplazit se z nádraží na náš relativně nedaleký hostel. My mířily na ulici s velkým U – tedy vlastně R – Reeperbahn. Pokud vám ten název nic neříká, tak si z toho nic nedělejte, mně do nedávna taky ne. Jenom mne totiž může napadnout bezmyšlenkovitě zamluvit ubytování přímo ve čtvrti červených luceren s tím, že jde přeci o hlavní třídu a navíc skvělý výchozí bod na koncert, do přístavu i do města. Kde jinde by vlastně měla být tahle čtvrť, když ne nad přístavem?

 

 

A tak jsme se s klidem ubytovaly v Pyjama hostel, který o sobě hrdě tvrdí, že je ideálním ubytováním pro rodinu, a který trochu připomínal bludiště, ve kterém vlezete do jednoho domu a pokoj je o dva domy vedle. Výsledkem je, že o dvě patra pod vámi je pornokino. Tak ok!

 

Reeperbahn

 

Čelní pohled z okna

 

S pohledem z okna na místní náměstí s plochou a pódiem na akce a trhy pochopíte, proč je balení špuntů do uší na posteli spolu se sadou ručníků. Zapnula jsem topení s vědomím, že až se budeme v noci vracet z koncertu, bude se to hodit. Pak jsem se usadila a dala na Instagram kratičké video ukořistěné cca o 200 metrů zpět po cestě. Když jedete na něčí koncert a z repráků klubu se začne ozývat hit onoho zpěváka, tak se prostě zaseknete – nebo moje uši se zasekly – a zaposloucháte a hlavně pobavíte. „Víš, že do toho klubu ženský nesmí?“ upozornila mne kamarádka po chvilce nahrávání.

„Já taky nejdu dovnitř, jen nahrávám,“ odpověděla jsem. Dostatečně odpudivá pro mne byla už ta růžová zeď, obsah mne nezajímal a poslední, po čem toužím, je být vyvedena odněkud, kde je žena automaticky považována za tamní pracovnici, s tím, že jim kazím dobré jméno.

 

 

Vzhledem k počasí jsme vzdaly myšlenku, že bychom šly trpělivě stát frontu několik hodin předem. Za oknem pršelo a s deštníkem se do sálu nesmí. Po chvíli přemýšlení jsem usoudila, že přece jen zkusím boty na podpatku, prostě proto, abych byla vyšší a měla možnost nějakého výhledu.  A tak jsme po krátkém odpočinku vyrazily zhruba ve čtvrt na osm zpět směrem k uličce Grosse Freiheit, kde se vinula fronta k číslu 36, u kterého svítila nad ulicí velká neonová kytara. Obvykle nebývám takový ignorant, abych nezapátrala, kam to vlastně jedu na koncert, ale snad všemi těmi přesčasy za poslední měsíce v práci jsem šla zcela naslepo. Kdybych to věděla předem, možná bych se zdržela a trochu víc rozhlédla. To místo má svou poměrně slavnou historii, která mi došla teprve zpětně.

 

Fronta

 

Zařadily jsme se na konec fronty, která mohla mít v tu chvíli něco okolo 100m vícestupu. Ústila na Reeperbahn a lehce překážela kolemjdoucím, kteří se poměrně často ptali, na koho se tam taková fronta stojí. Až na jednoho, který vypadal, že má problém nejen s angličtinou, ale i němčinou, všichni po sdělení jména uznale pokývali hlavou – věděli, o koho jde. Pravděpodobně byli místní a byli si tedy vědomi toho, že abyste vystupovali zrovna tady, musíte být opravdu slavní, jelikož provozovatel sálu si vybírá, kdo tady bude a kdo ne. Ten jeden, který místní prokazatelně nebyl, nejen že měl problém porozumět, ale jak se zdálo, ani nedokázal pochopit, že lidi mohou stát frontu na někoho, kdo živě zpívá. Pán asi 5m přede mnou, který se mu to snažil vysvětlit, to vzdal. Letmo se mi vybavily země, kde něco takového skutečně moc neznají, a usoudila jsem, že onen nechápající sem pravděpodobně přišel odtamtud spolu s vlnou uprchlíků.

Fronta byla smíšená, věkový průměr mezi 35 a 40 lety a v zhruba 3 stupních Celsia a střídavém mrholení a dešti se lehce chvěla zimou. Viděla jsem mnoho deštníků, ale doufaly jsme, že tu nebudeme stát dlouho. Bohužel mylně. Vypadalo to, že v postupu vpřed nás předběhne každý slušně trénovaný šnek.

 

Grosse Freiheit u neonové kytary

 

Rozhlížela jsem se po ulici: restaurace, bar, diskotéka, hotel, další bar, další hotel. Naproti nějaké občerstvení, varieté a hele, bordel – fakt tu je. Upřímně, čekala jsem, že jich tu bude víc. Asi mne zkazila moje kdysi každodenní cesta do školy jednou budějovickou ulicí lemovaná bordely a tetovacími salóny. Nemluvě o tom, že mám pocit, že svého času bylo na česko-rakouských hranicích mnohem více podobných podniků než v celém Hamburku. Pověst téhle čtvrti je poněkud nadsazená.

 

 

Ve frontě jsem si psala s kamarádkou z Bonnu, se kterou jsme se měly sejít. Byla ve vlaku a vlak měl 70 minut zpoždění. Věděla, že předkapelu nestihne. Mohly jsme ji uklidnit, že my taky ne, jelikož jsme skoro ve třičtvrtě na devět stály venku v dešti. Ale tentokráte už kousek před vchodem. Nebo spíše před pánským striptýzem. Nemá to se sálem propojené zákulisí? Že by si Adam po koncertě rovnou odskočil vedle?

 

 

Ochranka to brala po jednom, viděla jsem, jak pánové zvedají ruce a ochranka je projíždí, zda u sebe nemají zbraň. Žena mezitím pečlivě skládala deštníky do přepravek a číslovala je nálepkami, příslušná čísla dostávali také jejich majitelé. „No ne, to jsem nikde neviděla,“ projelo mi hlavou, když jsem si vzpomněla, jak jsem v Praze před halou odkládala deštník na asfalt a kupodivu tam na mne celý koncert nakonec počkal. Ukázala jsem, co nesu a prošla jsem dovnitř. Velký teplotní rozdíl tam nebyl, ale uvnitř alespoň nepršelo. Myslím, že kdyby se o to pokoušelo, těžko by jediná kapka dopadla na podlahu. Bylo něco před devátou a po předkapele.

 

Grosse Freiheit 36

 

Klub praskal ve švech lidmi a představa, že ještě další stojí pořád venku, mne nutila rozhlédnout se s obavami o to, kam se asi tak vejdou. Sál je zhruba čtvercový, dřevěný s balkonem, lehce připomíná spíše saloon. Kapacita 1700 (podle prodaných lístků) na první pohled překračuje všechny české bezpečnostní předpisy. Kdyby vypukla panika, bylo by to zlé. Viděla jsem, že i kdybychom zakotvily vzadu, nebyly bychom příliš daleko od pódia, ale existence uličky, o jejímž účelu jsem v tu chvíli ještě nevěděla, mne ponoukla k tomu zkusit jí projít dopředu. Nakonec jsme se zastavily o mnoho metrů blíže k pódiu, i když na jeho kraji a před reprobednami.

„Jak jsme daleko? Pět, šest metrů?“ zeptala jsem se kámošky. „Ne, deset,“ odpověděla mi. Vybavil se mi v hlavě náš pětimetrový obývací pokoj a musela jsem nesouhlasit. Nakonec jsem do tvítu napsala asi 7. Naše umístění mělo další dvě nevýhody – uličkou neustále někdo proudil, protože vedla k záchodům, a taky v ní byl průvan, protože někde byly evidentně otevřené dveře. Kdo ví, třeba sloužily jako záchody kadibudky na dvoře – nemohu posoudit, nevyužila jsem je. A tak jsme zůstaly já ve svetru a Hanka v bundě.

 

 

Adam Lambert v Hamburku

 

Kamarádka ještě stíhla odeslat tvít, že pustili poslední písničku před koncertem – čerstvou spolupráci se Steevem Aokim – Can´t go home (tak čerstvou, že to byl první koncert) – a vzápětí byl internet utnut. Znám to z O2 arény z Prahy, takže mne to nepřekvapilo. Otestovala jsem i WiFi signál, čímž jsem zjistila, že dvě samostatné WiFi má pro sebe jen Adam se svým ansámblem.

 

 

Sál potemněl a ozvaly se první tóny intra. A pak se na scéně objevil Adam –  k naší radosti zase v černém oblečení. Pokud si mám vybrat mezi „skládaným origami tesaříkem“ a „Vařeným rakem“ (jak jsem si překřtila první kostýmy koncertu), jsem raději pro skládaného tesaříka. To, že i jemu byla na začátku zima, dokazovala červená bunda přes kostým. Jako Evil In The Night byl dokonalý – včetně té písně. A tak jsem psala admince v SMS: Černé hadry, červená bunda. A z druhé strany přišlo: Tak to je inovace.

 

 

Sálem se rozezněla živá hudba a vzápětí se do ní zaříznul hlas, jako by někdo proťal vzduch obrovským nožem. Být kam, možná bych v tu chvíli zcela podvědomě ucouvla. Byla jsem zcela jata scénou – muzikanty, tanečníky, světly a Adamem. Uvědomila jsem si, že jsme tak blízko, že když konečně sundal tu bundu, uviděla jsem vypracované ruce. Ale hlavně jsem fascinovaně poslouchala ten sytý čistý a průrazný hlas, který plnil sál do posledního místa. Hlas, který mi v okamžiku, kdy se prvně ozval v tak malém prostoru, málem vyrazil dech. Slyšela jsem ho už s Queen v Praze, ale to byla O2 aréna. Tady jsem měla pocit, že mikrofon slouží pouze k tomu, aby byl vždy slyšet i přes hudbu, protože jinak by ho snad ani nepotřeboval. Podvědomě jsem hledala jediný falešný tón, jedinou chybu – a nenašla. Chápala jsem lidi neznalé věci, že často živé nahrávky Adama považují za playback. Navíc když občas zpívá do svých vlastních nahrávek, takže se za ním ozývají jeho vlastní vokály. Kdybych nevěděla, že to zpívá jinak, než na desce (a to pokaždé), možná bych ho podezřívala také. Jezdím po koncertech už roky a něco takového se skutečně neslyší – ve vší úctě k Jaredovi Leto z 30 Seconds to Mars, Bonovi z U2 nebo Chesterovi z Linkin Park a mnoha dalším.

 

 

 

Okamžitě jsem pochopila, že z videí nebude nic moc, bude mi to „křapit“ a světelná show se postará o dokonalé zmatení kamery. I tak jsem měla pocit, že mám problém stíhat sledovat, co se na pódiu vlastně děje. A dokonce jsem si vůbec neuvědomila, že chybí zadní projekční obrazovky, protože by se do sálu asi nevešly. Kdyby mne na to neupozornila adminka až po koncertě, nevěděla bych to dodnes. A shodly jsme se s Hankou, že nechyběly. Adam opravdu naživo vytváří efekt toho, že přestanete vnímat spoustu okolních věcí. A nic na tom nezmění ani to, že vlastně máte nakoukané předchozí koncerty z YouTube. A tak jsem se v jednu chvíli probrala s tím, že na scéně chybí tanečnice. Otočila jsem se za sebe a říkám: „Kde je Holly?!“ Odpověď mi došla dřív, než došla Hance, která mi po počátečním „Nevím,“ dodala: „Asi bude tancovat Lucy.“

Samozřejmě, že bude tančit Lucy. Nasvícení celé scény se změnilo, z pódia pro změnu zmizel Terrance (druhý tanečník a vokalista) a ozvala se elektrická kytara. Ne, nehrál to Brian May (který je tam v originále), ale Adam Ross, který si v průběhu turné dopiloval své sólo k dokonalosti. Jako milovník rocku musím napsat, že slyšet tohle naživo je prostě božská nádhera, jako dokonalý dort, který se vám tón po tónu rozplývá v uších. Holly tančící něco mezi rebelkou a prostitutkou se trochu přetahuje o pozornost s kytaristou a člověk neví, co a koho má sledovat dřív. Když zmizel z pódia Adam i Holly, měl už kytarista pódium pro sebe. A po něm přebral sólo klávesista a s dokonalou podporou zbylých dvou muzikantů natáhli dohru natolik, že poskytli Adamovi čas se nejen převléct, ale snad si i odskočit. Zkusila jsem to nahrát – celé včetně sóla – ale byly jsme moc blízko repráků, takže to ve vypjatých pasážích „křapí“

 


Lepší záznam, ale s utnutým koncem, je zde:

 

Adam se vrátil a navázal bonusovou After Hours. Netočila jsem to, ale Hanka za mnou ano. Patří do jejích oblíbených a navíc s trochou štěstí neměla být rozkřápaná, jelikož v ní nejsou těžké basy.

 

 

Zkusila jsem natočit aspoň úryvky, abych měla co posadit na Instagram. V tuhle chvíli mi můj citlivý mikrofon v mobilu spíše překážel. Stejně jako ruce divě tančící děvy přede mnou. Když už jsem měla šanci dostat Adama někde blíž do záběru kamery, objevila se tam její ruka. V důsledku je vlastně jedno, zda překážíte tím, že držíte ve výšce mobil anebo vlají ruce.  Ten za vámi má větší šanci vidět něco přes ten mobil, protože ten je alespoň na stejném místě. Pokud tedy máte v ruce mobil a ne menší tác a ještě v pouzdru, které visí dolů, takže se zvětší na velikost prostírání. Smířila jsem se s tím, že pokud z toho vůbec něco bude, bude to jen pro mé archivní účely. Hanka za mnou měla podobný problém naruby. Tančící slečna byla tak akční a sál natolik nadupaný, že pokud se o sebe lidi neměli omlátit, docházelo k synchronizovaným řadám tanečníků. Musela se synchronizovat i ona.

To, že naše kámoška je někde v sále, jsme se dozvěděly zprostředkovaně přes SMS, jelikož se jí povedlo streamovat alespoň zvuk koncertu. Došlo tak k zajímavé situaci, kdy jsme se my v Hamburku a kamarádka na Moravě mohly rozplývat nad stejnými fórky a hlasovými a hudebními parádičkami ve stejnou dobu.

 

 

Adam zkusil svou němčinu. Kdysi strávil v Německu půl roku, ale v paměti zůstalo jenom pár slov a hlavně to, co ho zajímá. A tak to začal se základní frází: „Promiňte, mohu se Vás na něco zeptat?“ Publikum zareagovalo jako každé vděčné publikum. Načež sám sebe shodil slovy: „Jsem jako každej trapnej Američan, kterej se vytahuje s tím, že zná tři věci.“ A pak prohlásil, že když mu někdo koupí currywurst, bude to Ok. A když se z publika ozvalo anglické „Co tím myslíš?“, nebyl by to on, kdyby nezareagoval německo-anglickou frází „Ich liebe dick“. Nojo, to o něm všichni vědí, takže rozesmál. Uznávám, že oceňuji jeho smysl pro dvojsmysly a fonetické vtípky i v jiných jazycích než v angličtině. A pak si postěžoval, že se v Německu nepije tequila. A doložil to dotazem na tamní bar, po kterém chtěl něco lepšího než Tequillu Olmeca, kterou tam prokazatelně měli. Leč lepší značka už tam nebyla.

Adam se snažil blbnout, ale často jeho úlety byly lehkým šlápnutím vedle. Jako když hlásil, že když jsme tedy v Hamburku v Reeperbahn, bylo by ok, kdyby se někdo chtěl svléct, že proti tomu nic nemají. „Tedy pokud jste již za zákonnou hranicí.  Ale ta je tady asi tak sedm let?“ Ozval se rozpačitý smích a vzápětí mu asi došlo, že zakopnul nechtěně o dětskou prostituci, a lehce panicky se opravil: „Ne, v osmnácti, v osmnácti! Jo…“ A když došlo k tomu, že kdosi z publika začal vyjednávat, že sundá triko, když on ho sundá taky, ukončil rozhovor rozverným „Nein!“ A raději se uchýlil zase ke zpěvu. Aha, takhle se na něj musí, na provokatéra stydlivku!

 

 

Koncert už se chýlil ke konci. Adam byl skvělý jako obvykle, ale všimly jsme si, že nechodí tak často do svých milovaných výšek a i ozdoby ve zpěvu jsou očesané. Evidentně byl důvod, proč tomu tak je. Zpíval dobře, ale na svou vlastní jistotu – teda tak, jak to dává jen malé množství lidí. Že bylo pódium malé, bylo dokázáno v okamžiku, kdy se Adam zapomněl v choreografii a Terrance ho schválně zatlačil do bodu, kdy se vzájemné vyhýbání dalo absolvovat už jen s velkou dávkou blbnutí.

 

 

Adam si nás ještě vyzkoušel ve zpěvu a pak už přišlo na řadu představování členů kapely a tanečníků. Pokoušel se ještě vyprovokovat někoho v davu, aby vyhrnul triko, jelikož slíbil kapele, že v Hamburku uvidí bradavky. Jenže to nevěděl, že v tu chvíli vzadu kdosi z pracovníků sálu skřípe zuby, protože si zakládají na tom, že tam nikdy striptýz nebyl. Musel asi zezadu zaslechnout hlasité NE, jelikož navázal: „Aha, tak na to musíme jít, co jsou ty červené lucerny? Ok. Žádná neúcta, mám vás rád všechny!“ A uklonil se. Nakonec mu pohled do vlastního výstřihu nabídla Holly. Jak znám podmínky v zákulisí sálů a divadel, kde se převlékají všichni přede všemi a na soukromí mnoho prostoru nebývá, vsadila bych se, že to nebylo ani prvně a ani naposledy, co ji viděl.

 

V sále se rozsvítilo a začal se vyprazdňovat. Zjistila jsem, že stojíme tak 2,5 – 3m od bariéry před jevištěm, takže jsme pódium měly tak 5-6m před námi. Hanka přiznala, že vzdálenosti moc odhadovat neumí, jelikož má vadu zraku. Aha, to jsem měla vědět dřív. Slíbily jsme, že se necháme na koncertě zvěčnit s vlajkou fanklubu (kterou nám pro tyto účely zaslala adminka klubu), takže Hanka vylovila vlajku z kabelky a já odchytila první slečny po ruce s prosbou, zda by nás vyfotily. Když viděly logo fanklubu, byly překvapené, že jsme z Česka a že jsme tam jely takovou dálku. No bóže, copak ony nikdy nikam nejely? Navíc přímým spojem. Možná je to spíše udivilo ve spojení s naším věkem, jelikož jim mohlo být kolem dvaceti. Anebo žily v domnění, že je Česká republika součástí Ruské federace…

 

 

Teprve po koncertu jsem si s prvními kroky uvědomila, že moje boty na podpatku nebyly nejlepším nápadem, jelikož mají prošlápnutý vnitřek na mřížku podrážky. Tak tomu se říká blbost. Vědoma si toho, že mne nikdo do hostelu neponese, jsem se – po několika neúspěšných pokusem kontaktovat telefonicky kamarádku Claudii z Bonnu – vydala ven z klubu. Šla jsem pomalu, a kdyby v tu chvíli už asi nemrzlo, možná bych šla bosa.

 

Reeperbahn

 

Kamarádka Hanka byla tak rozjařená, že se pokusila uploadovat první video ještě venku na ulici dřív, než jsem jí v tom mohla zabránit, čímž vyčerpala svůj limit koupeného zahraničního internetu na celý výlet. Když na vyhřátém pokoji v hostelu, který měl vlastní WiFi, pochopila, že její balíček byl konečný a ne denní limit, nezbylo jí už nic jiného, než zanaříkat nad svou zbrklostí a smířit se s tím, že je bez internetu. Obnovit balíček by nebyl problém, kdyby byl tarif psaný na ni a mohla si to zařídit sama, což však nebyl.

 

 

Teprve při procházení Twitteru a toho, co posílala Claudie, jsme zjistili, že nejen, že se neustále nachází uvnitř klubu, ale že i našla pamětní fotografii z doby, kdy tam koncertovali The Beatles. Aha, tak to mne nenapadlo. No, blíže se tam rozhlédnu někdy příště – pokud tam někdy příště ještě budu. A tak jsem sedla a napsala Claudii, že už jsme na pokoji a že se tedy zkusíme spojit druhý den a poslala jsem jí svoje telefonní číslo. A pak jsme šly plné zážitků, leč vyčerpané, spát…

 

 

 

3 comments

  1. Jitka

    Teda zlato, moc pěkně napsané, hned jsem to prehltala
    Pobavila mne Hanka s tím okénkem ve vlaku 😀. Sice jsem tam nebyla, ale po tvém důkladném příběhu jsem si připadala, že jsem s vámi. Jen tak dál, budu se těšit na další poznámky z cest. Já 👏👏😘

    1. Drakulka

      No, mne to pobavilo taky. A nedávno jsem to vyprávěla v Praze kamarádovi, ten taky neznal tahle okna s těsnící gumou na vysazení. Mělas vidět, jak na to koukali ti chlapi v Drážďanech. A Hanka dělala, že o tom vůbec neví… 😂😂😂

  2. Hana

    krásně napsané, Drakul 😀 Hamburský koncert byl opravdu speciální. Měl zvláštní skoro klubovou atmosféru, lidi byli fajn, o Adamovi a kapele s tanečníky ani nemluvě. Užily jsme si to opravdu moc. O těch červených světýlkách dodávám ,že před pár desítkami let bylo na San Pauli opravdu mnohem rušněji a divočeji. Ta čtvrť se podle sdělení šífáků z české plavby opravdu zklidnila (pracovala jsem tehdy u ČSPL a Hamburg před asi 25 lety navštívila). Takže díky Drakul za pěkné vyprávění a těším se na další díl. 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.