Mé soukromé TOH tour – díl 5. Vídeň – den první

„Panebože, Hanka mne zabije!“ projelo mi hlavou, když na displeji kasy vyskočilo čtyřmístné číslo počínající čtyřkou. Nenapadlo mne zjišťovat, jak drahá by ta jízdenka měla být, takže jsem stála v hale vlakového nádraží v Českých Budějovicích s vyděšeným výrazem téměř neschopna slova. Chtěla jsem jen zpáteční jízdenku pro dvě z Třeboně do Vídně. A podle ceny to odpovídalo spíše soukromému aerotaxi. Věděla jsem, že se na daném úseku jen za přejetí hranic platí 50,-Kč, ale kde se vzal ten zbytek?! Přece nás jízdenka do Vídně nebude stát víc než cesta do Hamburku, odtud do Berlína a zpět?! Hlavně, že jsem vybírala ubytování tak, abychom na něj měly…

Nevím, jestli paní zalarmovala sama ta suma anebo můj výraz za sklem, ale vzápětí se ozvala: „Počkejte, mám nápad!“ A naklepala do pokladny zpáteční lístek pro dvě z Českých Velenic do Vídně. Naskočila sice také čtyřmístná suma, ale začínající jedničkou a blížící se dvěma tisícům. Jo, tak tomu bych už věřila. Takže to beru. A jízdenku z Třeboně do Velenic už není problém zaplatit.

„Čím to je?“ zeptala jsem se.
„Nevím,“ pokrčila paní pokladní rameny.
„To je jedno, jsem ráda, že jste měla tenhle nápad, jelikož mne by to nenapadlo.“
Zaplatila jsem jízdenku a ještě lehce omráčená jsem vyšla ven.

Nebylo to jediné překvapení naší cesty. Už při návratu domů mne stolní počítač překvapil tím, že nenačetl externí harddisk. Po několika pokusech byl nakonec nalezen, ale i tak jsem se zapotila. Když jsem doma vyndala mapu Vídně, zjistila jsem, že tam, co se nachází náš hotel, já mám… vlakové seřadiště… No skvělé. Podívala jsem se na datum na mapě a pochopila jsem. Byla stará skoro čtvrt století. Asi je čas na novou mapu. Kdybych se podívala dřív, koupila bych si ji v mapovém centru v Budějovicích, ale to jsem celá já. Budu se po ní muset podívat ve Vídni. Doufala jsem, že to už je poslední z překvapení tohoto výletu – tedy ne turné, ale samotného výletu do Vídně. No, skoro jsem se trefila. Skoro…

A tak když jsme se obě (včetně manžela kamarádky) přesunuly do Třeboně, nebyl problém ráno na místní zastávce koupit zpáteční do Českých Velenic a nasednout a odjet. Kamarádku jsem rovnou připravila na to, že ve Velenicích nemá cenu jít okoukávat město, jelikož se dají s trochou nadsázky popsat jako baráky kolem silnice na hranice. A nic moc na tom nezměnily ani porevoluční léta a ani léta unijní. Zato ve Velenicích jsem při přestupu hned pochopila, v čem byl háček s jízdenkou. Z Českých Velenic do Vídně jel vlak rakouských drah. V podstatě skořápka na sedačky bez úložného prostoru nad hlavou, bez stolečků, vlastně kromě sedaček téměř bez ničeho. Pardon, bylo v něm světlo, ale ne jeho zásluhou. Musely jsme svá zavazadla odložit na podlahu.

Dojely jsme na staré nádraží France Josefa a svým způsobem mi připomnělo naší „Masaryčku“. Nu což, hlavně, že jsem v místní trafice zakoupila jak mapu Vídně, tak i 24 hodinovou jízdenku na MHD, kterou jsem tak postrádala v Berlíně. Navíc za velmi přívětivou cenu 5,70 EUR. A tak jsme sestoupily dolů, abych s radostí objevila velmi přehledné a logické značení. A o chvíli později mohla ocenit dekorace vytvořené na dlaždicích na stanici Pratter Stern. Hanka neznalá Vídně moc netušila, kde se nacházíme, a jelikož jsme měly před sebou celé volné odpoledne, usoudila jsem, že bude nejlepší ho strávit jinak než stáním ve frontě na koncert. Toho už jsme si užily dost.

Po výstupu z metra jsem zhodnotila situaci – vpravo Prátr, vlevo celá nová čtvrť hotelů a kancelářských budov, některé teprve ve výstavbě, o čemž svědčily pracující jeřáby. Po pravé straně ulice se táhla řada původních činžovních domů a na obzoru na konci ulice čněla výšková budova. Vypadalo to zde moderně.

Vydaly jsme se sakurovou alejí vpřed k našemu hotelu. I ten byl samozřejmě zcela nový, moderně jednoduše zařízený a podle designu a stylu určený hlavně na krátkodobé pobyty. Jídelna ve zvýšeném přízemí připomínala zařízením opravdu téměř závodní jídelnu, výtah se svou nosností 240kg byl tak pro dva lidi s jejich kufry. I my doma v paneláku máme výtah na 320kg, z čehož jsem usoudila, že investor stavěl s omezeným rozpočtem a sázel hlavně na efektivní využití prostoru.

Kdybych si to uvědomila dříve, nebyla bych posléze překvapena vybavením nebo nevybavením pokoje. Vstoupily jsme do pokoje přibližně čtvercového tvaru, ve kterém byl samostatně vyčleněn vpravo za dveřmi pouze záchod. V podstatě přesně uprostřed se nacházel jakýsi sloupek, na kterém bylo připevněno umyvadlo se zrcadlem. Za ním vpravo se nacházelo dvoulůžko, naproti okno a vlevo háčky na oděvy – ne, skříň tu opravdu nebyla. Vpředu před sloupkem ihned za záchodem se nacházel prosklený sprchový kout, který měl neprůhledněný pouze středový pruh. Přemýšlela jsem, zda designér předpokládal, že se osoby sdílející společný pokoj opravdu dokonale intimně znají, anebo se jednalo o efekt převlékací kabinky v obchodech, kde koukají nohy (pokud ne i hlava), aby bylo vidět, že je kabinka obsazena. Nikdy předtím ani potom jsem něco takového nepotkala, takže z optimistického hlediska byl pokoj alespoň originální. Ale rozhodně nebyl určen na delší pobyt.

Zanechaly jsme zde zavazadla a vyrazily na pozdní oběd. Uvelebily jsme se o pár domů vedle na zahrádce  restaurace, které jsme si všimly cestou. Těžko specifikovat, o co se vlastně jednalo, ale nakonec jsme poobědvaly zapečený tmavý chléb s pestem a rajčaty a k tomu výborné cappuccino. A potom vyrazily pešky na obhlídku Prátru.

Většině lidí se pod pojmem Prátr vybaví zábavní centrum. Ne, že by tam nebylo, ale je jenom jednou částí onoho rozsáhlého parku, který je pro místní jednou z relaxačních zón města. Zhruba 5 km zeleně na délku v sobě skrývá také restaurace nebo různá sportoviště, takže zde běžně potkáte jak běžce, tak matky s dětmi. Samo zábavní centrum je poměrně malé, byť obsahuje mnohé adrenalinové atrakce, nad kterými se slabším náturám tají dech. Ona zábava vyžaduje v dnešní době hlavně pevný žaludek a notnou dávku odvahy anebo šílenství. Najdete tu však také luxusní restauraci nebo muzeum voskových figurín, které se poslední dobou stává standardem každého většího turistického centra.

Nad hlavou se nám honily mraky a chvílemi to vypadalo, že se strhne pěkná jarní bouřka, ale nakonec zůstalo odpoledne téměř bez deště. Bylo patnáct stupňů, takže si člověk musel dát pozor, aby se nenechal unést občasným sluncem a pak ve stínu neprochladl.

Když čas pokročil, vrátily jsme se na hotel převléknout a vyrazily jsme na koncert. Gasometer – původně staré plynojemy, které jsou dnes přestavěny na zábavní centrum se sály a obchody – se nachází na opačném konci Prátru. Ale nežli bychom tam šly pěšky, raději jsme se vydaly metrem. Počítala jsem s tím, že pokud by nám v noci metro ujelo, tu procházku si zpátky dáme právě parkem.

 

„Až vylezeme, budeme muset najít Gasometer,“ povídá Hanka ještě v metru.
„Ne, až vylezeme, musíme najít frontu. Myslím, že když najdeme frontu, najdeme i Gasometer.“ A pak se vlak zastavil a my zůstali stát v tunelu. Než nastal čas začít zjišťovat proč, vlak se zase rozjel a popojel do stanice – prostě jsme museli počkat v tunelu, dokud nevystoupí lidé z předchozího vlaku, kteří sem mířili také. Hm – zažila jsem svou první kolonu v tunelu metra.

Okamžitě po výstupu se potvrdila moje slova – nebylo problém najít Gasometer Hned ten první se tyčil přímo před námi, ale by zde pouze vstup do nákupního centra, nikde stopa po koncertním sálu. Vyšly jsme zase ven a vydaly se vpravo, abychom brzy objevily, že ani tudy cesta nevede, pokud nechceme do podzemních garáží pro zásobování. Alespoň nám to poskytlo dostatek prostoru na vyfocení celého komplexu čtyř plynojemů. Vrátily jsme se a vyrazily hledat frontu zleva – kde jsme ji posléze opravdu nalezly – nebo alespoň něco, co ji připomínalo. Pokusily jsme se nahlédnout, zda u vstupu nezahlédneme někoho z fanklubu, ale nakonec mi celý způsob organizace a vpouštění zůstal až do poslední chvíle zcela utajen. Jestliže v Hamburku fungovala přesná organizace a slušnost, v Berlíně zmatečnost a lehká arogance, tohle připomínalo lehce korigovaný chaos.

 

Panorama GasometerNeprozkoumávala jsem okolí, jen jsem vyfotila frontu a zařadila se do ní. A tak zprávy, že se kolem pokoušejí dělat něco jako chodník slávy, se ke mně dostaly až zpětně – na rozdíl od fotek z vytváření odlitku stop a otisků rukou Adama Lamberta, který se smál, že má na sobě shodou okolností své největší boty s podrážkou značně přesahující kolem dokola. Bohužel tentokrát už k nám počasí tak milé nebylo, jelikož začalo poprchávat, jakmile jsme se do fronty zařadily. Bez deštníku (protože jsme šly na koncert) jsme tak prostě musely zatnout zuby a postupně promokat.

Když jsme se konečně dostaly dovnitř, musela jsem konstatovat, že sál je poměrně malý, což ve mně evokovalo otázku, proč vlastně vpouštění trvalo tak dlouho anebo kde jsou ukryti všichni ti lidé. Bylo tam mnohem více Čechů a Slováků, než jsem čekala. Netušili o tom, že u nás existuje nějaký fanklub, a já byla zase překvapená, že vůbec Adama znají. Pravděpodobně některá rádia mají asi interní fanoušky a tak informovala i o jeho koncertním turné. Bylo tu stejně tak dost lidí z Maďarska a samozřejmě místní.

Nedraly jsme se dopředu, ale našly jsme si celkem vyhovující místo. Aspoň nám se z počátku zdálo plně vyhovující. Na pódiu byl jakýsi člověk, který pouštěl desky. To tvrzení bylo plně vystihující, jelikož nic nemixoval, nic neříkal, pouze pouštěl písně v rádiových verzích a to ještě většinou staršího data. Michal Hrdinka by proti němu byl ryze akční tvor, jelikož jsem chvílemi skoro přemýšlela, zda se alespoň hýbe. Čas od času do toho zasadil něco od Adama. Vpravo od nás stála dvojice – těžko odhadnout, zda kamarádky, sestry anebo matka s dcerou. Té mladší mohlo být tak šestnáct nebo sedmnáct. Po chvíli se mi Hanka svěřila, že ji slečna používá při svém tanci jako odrazovou trampolínu. A vzhledem k tomu, že slečny byl kus, zatímco Hanka je spíše subtilní, nebyla to zrovna nejlepší kombinace. Pokaždé, když jsme se o kousek posunuly, posunuly se za námi. Poprosila jsem ji anglicky, zda by mohla při svém tanci z toho vynechat mou kamarádku. Dostalo se nám poaučení, že když jdeme na koncert, musíme počítat s tím, že se nás někdo dotkne, a že jsme na koncertě a tady se tancuje. Zvláštní na tom bylo, že slečna evidentně přišla na koncert Adama Lamberta, ale i v rámci hraných písní tančila na vše kromě něj. Nakonec šla slečna do neskutečné hysterické vrtule a začala být agresivní, až ji její společnice musela držet, aby mi nerozbila ústa. Bylo vidět, že i jí je to trapné, ale evidentně to bylo maximum, co s ní byla schopna dělat. Jakékoliv vysvětlování bylo zbytečné, jelikož jsme prostě narazily na krávu. Později jsem se dozvěděla, že jsem nebyla jediná, kdo s ní měl konflikt, ale svou slušností jsem použila špatnou techniku. Holky před ní stály s tím, že tvrdily česky, že jí nerozumí, což ji sice taky vytáčelo k nepříčetnosti, ale nemohla nic dělat.

Přesunuly jsme se o několik metrů vlevo a zůstaly jsme tam. Znamenalo to ale, že před námi je zhruba dvoumetrový mladík a blíže k nám další sice o něco nižší, ale s mobilem s vyklápěcím pouzdrem, takže když začal natáčet, vypadalo to, jako když drží tác pod skleničky.

Intro koncertuDJ konečně skončil a všichni si oddechli. Údajně někdo z mládenců vpředu uspíšil jeho konec konstatováním, že pokud toho okamžitě nenechá, odnese ho osobně z pódia. Po pauze k úpravě pódia konečně nastoupil Adam a koncert se rozjel. Byl to už třetí koncert v řadě, takže jsme mohly porovnat akustiku sálů a tenhle z toho zrovna nejlépe nevyšel. Adam měl spíše náladu se bavit a snažil se opět navázat kontakt s publikem pomocí svých několika německých slov a vět. A měl úspěch i s tím. Něco přes metr vlevo ode mne byl kluk, který se zuřivě snažil upoutat jeho pozornost, skákal půl metru do výšky a vykřikoval jeho jméno. Chvílemi jsem měla strach, že se při svém extempore přelomí vejpůl a na někoho spadne.

Jedna z fanynek hodila pro pobavení na pódium připravenou podprsenku. Povedlo se, Adam jí názorně ukázal, že mu k ničemu není a nemá ji ani komu věnovat, jelikož je na kluky.

Pak odněkud pro změnu přiletěla papírová koule, která ale pařila tanečníkovi Terrancovi a údajně to měl být jeho obrázek. A nakonec se Adam začal bavit s klukama v předních řadách a ani by mne nepřekvapilo, kdyby z nich někoho sbalil. Na bedlivě sledujícím Twitteru se od lidí sedících u streamu ozývalo: „On se fakt baví s lidma!“ Nenahrávala jsem, ale poslala jsem pár záběrů z mobilu v průběhu koncertu, jelikož tehdy lidi ocení i rozmazanou fotku. Natočila jsem pouze proslov, jelikož to bylo jediné, u čeho v přezvučeném sále nehrozilo, že tomu nebude rozumět. Na koncertu už bylo znát, že turné se chýlí ke konci. Ne, že by Adam jakkoliv flákal zpěv, ale byl uvolněnější a utíkal ze svého vlastního itineráře vystoupení – jako třeba k tomu hovoru s klukama v předních řadách. Atmosféra byla uvolněná a koncert se povedl.

Po koncertě jsme se shromáždili s fanklubem bokem – ne všichni, někteří se zacyklili uvnitř v šatně anebo naopak pospíchali domů. Ale všichni byli rozjařeni a vyměňovali si zážitky z koncertu. Dozvídala jsem se od holek jejich incidenty s onou slečnou.

„Hele, postaraly jsme se, že ta snad nevyfotila ani jednu fotku. Posunuly jsme se před ní a kdykoliv zvedla ten mobil, tak jsem zavelela: Holky máváme! Neměla šanci přes nás cokoliv vidět.“ Musela jsem se smát. Nenapadla mne ani technika češtiny, které ona nerozuměla, a tahle pomsta mi připadala zcela dokonalá. Měla jsem s sebou druhý fanklubácký prapor, který šéfová zapomněla doma, a jelikož jsme my s Hankou byly odkázány na metro, snažila jsem se dát vědět, že pokud se tedy chceme jako parta vyfotit, budeme muset rychle, jinak jim odejdeme i s ním. Ale nikdo mne nevnímal, lidi byli plni dojmů. Když už jsem uvažovala o tom, že to vzdám a odejdeme, konečně se to povedlo zorganizovat. Heuréka, konečně jsme opravdu v klidu mohly odjet na hotel.

Fanklub po koncertu

Kupodivu nepršelo. Zauvažovaly jsme o tom, že z metra vylezeme v centru a na hotel dojdeme pěšky. Nebylo by to daleko a mohla to být celkem příjemná procházka. A taky z centra Hanka nic neviděla, ve Vídni byla poprvé. A tak jsme se něco po jedenácté večer objevily přímo pod nasvíceným chrámem Sv.Štěpána. Hanka zvedla hlavu a udělala: „Wow!“ Měla jsem z toho radost, ani já jsem ho nočně nasvícený moc neviděla. Popošly jsme kousek po téměř prázdné pěší zóně a zastavily jsme se. V tom vidíme muže se zmrzlinou v ruce. Podivily jsme se, kde ji v tuto noční hodinu sehnal, a shodly se na tom, že bychom si ji daly taky. Přitočila jsem se k němu a oslovila ho anglicky: „Promiňte, mohu se zeptat?“
„Ano, „ tvářil se zmateně a očekával kdovíjakou otázku.
„Kde jste koupil tu zmrzlinu?“ Po vteřině zmateného a následně pobaveného výrazu ukázal směrem, ze kterého přišel, s tím, že pak vpravo za rohem je cukrárna. Poděkovaly jsme a vydaly se po jeho stopách. Cukrárna byla, dokonce italská a kupodivu otevřená. Končili s půlnocí a do té zbývalo necelých dvacet minut. Obě jsme koupily zmrzlinu (Hanka mangovou a rozplývala se spolu s ní, jak je špičková) a něco k pití do našich vyprahlých žaludků. Vlastně jsme toho za den moc nesnědly. Nakonec jsme usoudily, že naše půlnoční zmrzlina byl celkem výborný nápad. Bohužel, z noční procházky nebylo nic, jelikož s ubývajícím kornoutem přibývala hustota kapek, které nám pršely na hlavu. A tak jsme zase u chrámu vběhly do metra, chytily poslední spoj na stanici Pratterstern a odtud jsme šly pěšky liduprázdnou ulicí na hotel.

Malba na stanici metra Praterstern

Vstup do galerie

Napsat komentář

Your email address will not be published.

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.