«

»

Mé soukromé TOH tour – díl 3. Hamburg

 

 

Poslala jsem nějaké fotky na Twitter, najedly jsme se a vyrazily s foťáky znovu do města. Vzaly jsme to systémem „asi tak tudy, tudy jsme před dvaceti lety tak asi mohli jít“. Bylo mi to jedno, věděla jsem, že mám stažené mapy v mobilu a pokud se ztratíme, tak ho vyndám a ukáže se mi, kde jsme. Pro jistotu jsme s sebou měly i klasickou mapu, přece jenom, mám vyzkoušeno, že v mnoha případech se hodí. Přestože je po celém Hamburku jakási WiFi, nepovedlo se mi z ní odeslat nebo na ní přijmout jakákoliv data. Přitom nevyžadovala nějaké přihlášení. Jelikož jsem se na to nezeptala, její způsob fungování mi zůstal utajen. Nejdříve jsme se vydaly k místnímu nejslavnějšímu kostelu. Byl zavřený, ale kolem se nachází shluk zajímavých domů. A kupodivu – zebra! Možná bude taky památkově chráněná!

 

Kostel sv.Michaela

 

 

Některé domy vypadaly, jako by vypadly ze staré Anglie. Naproti vstupu do kostela se nalézal průchozí dům s nápisem v němčině. Louskaly jsme ho a nakonec jsme došly k tomu, že to asi byla ubytovna patřící námořní obchodní komoře nebo cechu. Však ten průchod taky vedl dolů k přístavu. My jsme mířily vlevo.

 

 

Prošly jsme hlavní třídou dolů až k univerzitní čtvrti, kde jsme se víceméně na mostě u něčeho, co vypadalo jako stará celnice, zase stočily, a šly procházet takzvaný Starý špýchar. Čtvrť plnou skladišť a kanálů. Musím uznat, že do obnovy města tečou obrovské peníze. Staré budovy se opravují, na místech, která k tomu nebyla, vyrůstají nové moderní budovy. Celé město vypadá jako obří staveniště využívající obří hromadnou slevu šíleného sklenáře.

 

Odraz nebe

 

Daly se zde napočítat doslova desítky jeřábů. Bylo skoro uměním nafotit záběr, do kterého by se mi ani jeden nepřipletl. A jak jsme se toulaly, narazily jsme třeba na restauraci (pravděpodobně i s hotelem) pod názvem Vodní zámek. Byla skutečně v cípu, který omývaly místní kanály, a z opačné strany měla schody k vodě.

 

Wasserschloss

 

Wasserschloss

 

Bylo to, jako byste se pohybovali po trochu jiných Benátkách. Kanály, semafory a zdymadla, kladky a skoby u skladišť, které vzdáleně připomínaly háky na vytahování a stěhování nábytku v průčelí budov v Amsterodamu. Některá skladiště sloužila svému účelu, z některých byly muzea, restaurace nebo třeba vysokoškolské koleje, kde u otevřeného okna kousek od mostu právě probíhal mejdan.

 

 

Celá čtvrť měla svou osobitou poklidnou atmosféru a byla jsem ráda, že jsme do ní zabloudily, protože cíleně bychom se do ní asi nedostaly. Plně chápu, proč byla čtvrť roku 2015 zařazena na soupis světového dědictví Unesco.

 

Věžičky

 

Hanka začala být nervózní. Zapadalo slunce a my jsme byly někde, kde jsme původně být neměly, a měly jsme se odtud dostat k náměstí. Podívala jsem se do mapy a zamířila k nejbližšímu mostu. Měl nábřeží lemované kovaným plotem s Neptunovými (nebo Poseidonovými) trojzubci. Vyfotila jsem si detail a pak jsme zamířily napříč.

 

Na druhé straně jsme hned zakoply o kubistický dům téměř trojúhelníkového půdorysu se zvláštními sochami v průčelí a hned naproti expresionistický dům na půdorysu velkého čtverce s nádvořím uprostřed a průchozími branami. Dům měl velmi specifickou plastickou fasádu a pamětní desku, kterou jsme si přečetly. Nikdy jsem neviděla expresionistický dům, vlastně mne do té doby nenapadlo, že se tento styl odrazil i v architektuře.

 

Chilehaus

 

Nádvoří dýchalo vlastní atmosférou, poklidem a zahrádkou restaurace. Prošly jsme naskrz a dostaly se do ulice, kde byl každý dům značen soškou nějakého cechu. Nad jedním krámkem, kde soška evidentně chyběla, vlála hrdě duhová vlajka. Hm, asi taky „cech“… Všimla jsem si, že mnoho domů zde mělo nárožní hodiny.

 

Europa pasáž

 

Slunce zapadlo. Došly jsme k nové pasáži Evropa a kochaly se jejím vzhledem. V monstrózních rozměrech vmáčknuta mezi staré domy se pnula konstrukce z betonu, skla a oceli. Obchody už byly pozavírané nebo právě zavíraly. Využily jsme místní záchody, ale zdálo se, že i místní obsluha je poněkud nervózní z další přítomné skupinky cizokrajně vyhlížejících lidí, takže jsme neměly důvod se zdržovat déle. Ano, bylo tu závětří a teplo, ale když se prošlo napříč o jeden blok dál, otevřel se před námi pohled na místní jezero Ulster.

 

 

Hanka si původně myslela, že bychom ho mohly obejít, ale nemůžete v jeden den stihnout všechno. Měly jsme jeden den mezi koncertem v Hamburku a koncertem v Berlíně.  Zvolily jsme si ho strávit v Hamburku. A pohled zkušené Třeboňačky na jezero stačil, abych pochopila, že je to plán na celé hodiny, byť by procházka byla jistě milá a krásná. Ale ve dne. V tu chvíli se ohlásila Claudie, že konečně dorazila domů. Hanka jí jako odpověď odeslala panoráma jezera, které právě udělala.

 

 

A pak jsme to vzaly nejkratší cestou – tedy pasáží – zase zpět a po trase městské dopravy jsme došly k náměstí. Ano, Hanka si pamatovala dobře, že jsou tam schody ke kanálu, ale z opačné strany. Náměstí se pyšní sloupem s plachetnicí na jejím vrcholu. Vyfotily jsme si ji obě.

 

 

A když popojdete na most, kromě výhledu na plavební komoru se vám naskytne i výhled na loubí kolem kanálu, takže rázem máte opravdu pocit, že jste v Benátkách a ne v Hamburku. Jenom nápisy a sochy zakladatelů města jsou poněkud jiné…

 

Kanál u náměstí

 

Vracely jsme se zpátky přes přístav. Trochu jsme musely improvizovat, jelikož jsme se motaly mezi zátarasy a chodníčky stavby. Časem jsme pochopily, že to hlavní, co se zde děje, je vlastně výstavba protipovodňové hráze. Masivní a přesto velmi estetické, jelikož má tvar valu, do jehož stran jsou střídavě vykusována masivní obloukovitá schodiště se stupni dost hlubokými na to, aby se na ně daly postavit lavičky. Anebo abyste se za lepšího počasí na ně posadili rovnou a kochali se třeba výhledem na přístav a všechny lodě v něm. I ty na stálo ukotvené, ve kterých je třeba restaurace, botel anebo zábavní centrum. Později jsem se dozvěděla, že autorkou toho nábřeží je Zaha Hadid.

 

Noční přístav

 

Na druhé straně řeky svítily neony, tam je skutečné zábavní centrum. Odněkud tam vede i tunel pro auta a pěší, ale my měly dost co dělat i na téhle straně řeky.  Tam, kde se val postavit nedá, byla v asfaltu rýha na konstrukci kovových protipovodňových zábran. Tahle investice se určitě vyplatí, i když si nedokážu představit s celým tím systémem kanálu, jak to lze zabezpečit na všech místech. Byla tma, zkusila jsem něco vyfotit, ale bez stativu mi to moc nešlo. Hanka v tomhle byla úspěšnější, její fotoaparát měl mnohem lepší světelnost.

 

 

 

Na hostel jsme se vrátily v jedenáct večer. Unavené, ale spokojené, vlastně i zvláštně odpočaté. A taky šťastné, že nám nakonec v podstatě nepršelo, přestože to v jednu chvíli vypadalo na pěknou bouřku. Některé domy na Reeperbahn se v noci mění na jednu velkou reklamní plochu.

 

Reeperbahn

 

Skoukly jsme novinky na Twitteru, prohodily pár tvítů, daly ještě pár fotek na internet a vděčné, že to pódium před domem pouze svítí, ale nikdo na něm nehraje, jsme šly spát.

 

Pohled z okna k tančícímu domu

 

Den na to nás čekal přesun do Berlína a další koncert. Ještěže jsme se narodily pod heslem: Vždy připraven. Bude se hodit.

 

 

Galerie Hamburg – 1.část

Galerie Hamburg – 2.část

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.