«

»

Mé soukromé TOH tour – díl 2. Hamburg

 

 

Druhého dne ráno poprchávalo. Protáhly jsme se chodbami a schodišti do společné jídelny a zasedly ke snídani. Jen jsem si musela nechat poradit s obsluhou presovače, ale jelikož hostel obhospodařuje parta milých lidí, tak jsem nakonec zvítězila i nad ním. Pak jsem si ke své hrůze uvědomila, že jsem zapomněla zase po koncertě zapnout hlasitost na mobilu, takže jsem hned prvním pohledem zjistila, že jsem zmeškala telefonát od Claudie. Bála jsem se, že když se nám nedovolala, odjela zpět do Bonnu, ale když jsem jí zavolala, rychle jsme se smluvily na půl jedenáctou před hostelem. Uvítaly jsme, že přestalo pršet. Venku bylo relativně větrno a chladno. A Claudie měla zpoždění. Znovu se rozpršelo a my jsme se schovaly pod stříšku přilehlé kavárny, abychom nebyly mokré jako myši. Nakonec se dostavila, omluvila se za bloudění v metru a zapadly jsme zpátky nahoru a posadily se ke stolu v jídelně.

Konverzace se odehrávala v angličtině. Claudie se zaradovala, že může mluvit normálně a ne po-ma-lu-a-sro-zu-mi-tel-ně, jako když učí. Okamžitě odhalila mou britskou výslovnost a předvedla několik druhů angličtiny. Jelikož má i nějaké příbuzenstvo v UK, má k angličtině teoreticky mnohem blíž než já. Nemluvě o tom, že je jazykový talent, což jsem zjistila později.

Byla ráda, že jsme na ni vůbec čekaly. Přišlo mi to směšné vzhledem k tomu, že to přece bylo domluvené a navíc pokud někomu něco slíbím, tak to snad splním. Zdálo se, že tato pravidla asi obecně neplatí anebo neplatí tam. Prý z nás vyzařuje dobrota. No nevím, k nakousnutí už dávno nejsem. A taky nejsem zvyklá přijímat lichotky, takže mne tím přiváděla do rozpaků. Nechápaly jsme to ani já ani Hanka.

 

 

Objednala nám 3 čaje a bavily jsme se o včerejším koncertu. Vysvětlovala nám historii sálu a povídala také její postřehy ohledně reakcí někoho z personálu na Adamovy včerejší pokusy o vtípky. To od ní jsem se dozvěděla o těch výhradách. Sledovala koncert zezadu, nemělo cenu se cpát dopředu a čtvercový půdorys sálu zaručoval, že nikdo nebude daleko. Říkala jsem jí svou domněnku, že tam bylo příliš lidí na tak malý sál a že by mohl nastat velký problém, kdyby se tam něco stalo. Dozvěděla jsem se, že si všimla, že celý sál, byť dřevěný, má v hlavní ploše nějaký nehořlavý nástřik.

 

 

Podivila jsem se nad zpožděním jejího vlaku, ale vypadalo to, že ji sice naštvalo, ale nepřekvapilo. Někde ztratila nebo jí spíše někdo odcizil obálku se vstupenkami na koncerty, takže zrušila všechny rezervace včetně dopravy. Jelikož se jejímu synovi dopoledne v den beznadějně vyprodaného koncertu povedlo sehnat volný lístek, který někdo z nějakého důvodu prodával, během hodiny pobalila a dovalila se na vlakové nádraží, aby zjistila, že vlak má zpoždění. To celkem naštve. To ještě netušila, že si zaplatila ke vstupenkám, o které přišla, i pojištění, které sice prodávají, ale je jí k ničemu, jelikož koupila lístky po internetu. Taky zajímavé…

 

Plovoucí doky

 

Dohadovaly jsme se, že v rámci výletu po Hamburku vyrazíme na projížďku lodí po přístavu. Claudie už měla i letáčky a lovila v nich, které rejdařství dělá jaké projížďky v jakých řečech a po kterých částech přístavu. Domlouvaly jsme se, že zkusíme tu nejdelší, pokud nebude odliv. Ano, technicky je to sice ještě Labe, ale znáte to… Metr sem, metr tam… málokdo by tohle ještě hádal na řeku. Zatímco si došla na záchod, zaplatila jsem ty čaje (měla jsem pocit, že bych v Českých Budějovicích za ně dala víc). Když to Claudie zjistila, vypadala, že jsem jí radost neudělala.

 

Tančící dům

 

Vyrazily jsme směrem dolů k přístavu. Ukazovala nám na místní „tančící dům“ hned vlevo. Upřímně, pokud tohle má být tančící dům, tak se pravděpodobně tvůrce inspiroval někým, kdo se přelomil v rámci pokusu o netradiční disko. Ale spolu s hvězdou na místním chodníku (fakt!) jsme se dozvěděli, že v tom hotelu bydlel nebo snad ještě bydlí velmi kontroverzní německý zpěvák a umělec, který se zařekl, že si nikdy nepořídí vlastní byt či dům. A bydlí tam ještě s partou dalších umělců. Prý i jeho představení jsou spíše velkou show nežli jeho vlastním koncertem.

 

Hvězda

Bismark

 

Po cestě dolů jsme procházeli parkem pod místním mostem vedoucím do přístavu. Vlevo na kamenném náspu na nás shlížela socha Bismarka. Konstatovala jsem, že vypadá jako Lenin, jen o 30kg tlustší. V Claudii se ozval místní patriotismus a podotkla, že tohle je ale Bismark! Pod mostem tábořili běženci. Kdybych neměla s sebou Claudii, tak bych tu scénu vyfotila – ten kontrast Bismarka a běženců. Ale jelikož jsem z Twitteru věděla, že Claudie je poněkud sluníčkářská, nechtěla jsem do ní rýt. Poslední, co jsem potřebovala, bylo, abych se hádala s někým, koho vidím osobně prvně v životě a nic mi neprovedl. O to víc mne překvapilo, když si sama povzdechla: „Uprchlíci. S těmi je tu problém.“ A prošli jsme kolem, aniž bychom si jich nějak všímali. Zdá se, že zima a jaro a vlastní profese vyškolili Claudii ke změně některých svých názorů. Taky je má z první ruky.

 

Nábřeží

 

Dole v přístavu jsem nechala vše na ní. Byla na domácí půdě, a jak se zdálo, Claudie ráda vyřizuje a zařizuje a přináší jí to pocit uspokojení. Rychle jsme se dozvěděly, že je odliv, takže výběr tras moc nemáme. Koupily jsme (se slevou) 3 lístky na projížďku v němčině a měly to tak akorát, abychom se stihly nalodit na příslušnou loď. Pán u můstku postřehl, že jsme se dohadovaly v angličtině, a hlásil: „Ale já nemám anglického audioprůvodce!“ Usmála jsem se a odpověděla v angličtině: „Tohle je náš anglický audioprůvodce.“ A ukázala na Claudii. Oba se zasmáli a nalodily jsme se. Nejdřív jsme šly nahoru, ale bylo pořád ještě chladno a větrno, byť zrovna přestalo pršet. A tak jsme se uchýlily do vnitřku kryté části. A nakonec si daly kávu. Tentokrát jsem ponechala platbu na Claudii. Jednak si to vymínila a jednak tahle byla jistě drahá.

 

Nákladní loď

 

Claudie se pokoušela překládat, co ví, ale místy se omlouvala, že ta slovíčka nezná ani v němčině. Šlo přece jenom o odborné názvosloví v loďařství. Základní věci jako váha nebo délka nebo počty kontejnerů a dní jsem rozuměla i v němčině. Pán hlásil, odkud loď je a kolik lidí ji zhruba obsluhuje, jak dlouho trvá loď zabrzdit anebo naopak nastartovat a rozjet. Hlásil, které slavné lodě se opravovaly v tamních plovoucích docích. Hanky muž tam kdysi půl roku pracoval, ona v jiných loděnicích dělala, něco o tom tedy taky ví. Nakonec se počasí vyčasilo a vylezly jsme nahoru, abychom měly možnost pořádně vše nafotit.

 

Hanka s Claudií

 

Viděly jsme, pokud byla voda při posledních povodních, nově postavené kancelářské budovy přístavu anebo zcela nově vznikající univerzitní čtvrť, které kralovala ještě nedostavěná budova koncertní síně, kterou jsme si překřtily na Střep. Budova je to skutečně majestátní. Mohlo nám být útěchou, že její stavba se taky prodražila asi na trojnásobek se zpožděním několika let.

 

Labská filharmonie

 

Střídala jsem v ruce fotoaparát a mobil, abych ulovila fotografie a abych některé mohla rovnou poslat na Twitter. Nakonec jsme se zase před budovou rybího trhu vylodily bohatší o nějaké zážitky a fotografie lodí, parníku nebo pobřeží v našich fotoaparátech. (Vstupy do galerií fotek jsou na konci)

 

 

 

Věděly jsme, že moc času už nemáme. Claudie nám v místním infocentru nafasovala nějaké mapky a vydaly jsme se zase nahoru. Vyfotila jsem si místní fontánu udělanou z varny a postupně jsme zase prošly mezi prosklenými budovami k našemu hostelu. Míjely jsme i výškovou budovu, jejíž ústřední vnitřní železobetonové sloupy byly do tvaru velkého X, které pak ve tmě zářilo. Musela jsem uznat, že Hamburg je architektonicky velmi zajímavý, fotila jsem si po cestě určité prvky a nápady.  Později se do něj – už jen s Hankou – vydáme. Teď jsme však šly zpět do hostelu. Jednak se ještě trochu zahřát a jednak aby Claudie mohla aspoň trochu nabít svůj mobil. A tak jsme na chvíli zakotvily na našem pokoji.

 

Architektura

 

Nabízela jsem jí, ať se mnou jde na koncert v Mnichově, měla jsem lístek navíc a k tomu ještě zaplacené ubytování ve dvoulůžkovém pokoji na celý další víkend, které mi zbylo po fanynce, která to na poslední chvíli odřekla.  A po ní další dvě, které se na to ptaly. Nedalo se to stornovat a sama jsem tam být nechtěla (byť bych to vydržela). Claudie to nechtěla přijmout ani zadarmo. Byla jsem z toho nešťastná. Nakonec jsme se domluvily.  Když Claudie odcházela zase na metro a na vlak, raději jsem ji uličkami a úzkými schodišti doprovodila až k recepci, odkud trefila sama. Otočila se a sdělila mi, že jsem strašně dobrý člověk. Bylo mi to trochu trapné, znala mne jenom pár hodin.

 

 

Vrátila jsem se na pokoj a daly jsme si s Hankou siestu. Claudie stihla vlak, aby nám později poreferovala, že má pro změnu 70 minut zpoždění. A pak mi znovu odmítla ten Mnichov. Napsala jsem jí, ať mi to nedělá, že budu šťastná za to, že tam se mnou někdo bude. A tak nakonec přišlo definitivní ano.

 

Strážci

 

Galerie Hamburg – 1. část

Galerie Hamburg – 2. část

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.