Dříve nebo později dojde v životě většiny žen k tomu, že si pořizují podprsenku. Důvody k tomu mohou být rozdílné, ale povětšinou jsme v jisté době dohnány okolnostmi do míst, která by měla oplývat výběrem spodního – v tomto případě spíše svrchního – prádla. Nemyslím teď zcela první nákup, ale prostě obecně jakýkoliv nákup. A tak i já jsem se po dlouhé době odhodlávání vypravila na další dobrodružnou cestu za tímto „výdobytkem“ moderní doby. Upřímně, uznávám sice, že od dob korzetů je to jistý pokrok vpřed, ale uznejte – který muž by testoval sílu svých žeber a možnosti nádechu opásán popruhem na gumu? Není nejjednodušší vybrat vhodně padnoucí kus tohoto prádla tak, aby splňoval všechny základní kritéria, která na něj máte – tj.velikost, pohodlnost, funkčnost a estetiku. Celkem ráda bych se i obešla bez něj, ale nehodlám se na ulicích stávat názornou pomůckou pro výuku fyzikálního vlnění v praxi.
Po předchozích zkušenostech jsem byla již mírně skeptická. No, mírně více. Vzpomněla jsem si, jak jsem před lety vyrazila na nákup podprsenky v domnění, že zhruba tak vím, jaké mám číslo. V prodejně jsem si nadsadila a pípla číslo o velikost víc podle největšího kusu, které jsem vlastnila. Když jsem se posléze potupně vracela pro prádlo o další dvě velikosti větší, došlo mi, že to bude pravděpodobně následek nakupování (byť dobře padnoucího) prádla u našich vietnamských spoluobčanů. Moje strategie zakoupení push-up podprsenky a vyhození vyndavatelných vycpávek (prostě proto, že mi ten střih sedí) mne nepřipravila na to, že ve skutečnosti vyhazuji právě ta zhruba dvě čísla, která tvoří ony vycpávky. Aha – to mi došlo až v tom krámě. A proč jsem se dostala do onoho obchodu? Prostě proto, že postupem výroby byly ony vyndavatelné vycpávky nahrazeny plátěnými nebo silikonovými, které se už vyndat nedají.
Když jsem procházela standardní prodejny, kde jsem na sebe dříve mohla tuto součást oděvu bez problémů sehnat, zjistila jsem, že jsem asi zase povyrostla, a to, že zatím mám ještě nějaké prádlo, do kterého se jakžtakž vejdu, je asi důsledkem jeho vytažení v průběhu nošení. Po několila bezúspěšných pokusech jsem dorazila do práce se skleslou náladou, že mám problém s koupí tak základního kusu, jako je podprsenka. „Neexistuje. Vím o krámě, kde jí určitě koupíš,“ prohlásila kolegyně a nasměrovala mne do jednoho z dalších obchodů.
A tak jsem se vyzbrojena doprovodem vypravila po práci na místo, které mi bylo doporučeno. Vplula jsem do jednoho z komplexů, které tak bytostně nesnáším – do nákupního centra. Takové město ve městě. Našla jsem kýžený krámek se spodním prádlem a milou paní majitelku. Zatímco si uklízela zboží po předchozí zákaznici, rozhlížela jsem se v obchodě. Mezi mnohými jsem zavadila i o jednu bílou podprsenku, která mi padla do oka. Vsunula jsem do ní ruku a ke svému úžasu objevila, že vrstva silikonu je v ní tak vysoká, že na vlastní vnady zbývají sotva dva centimetry místa. „Koukám, že do tohohle už člověk nepotřebuje ani prsa.“
„Tu si kupuju já,“ pípnul s úsměvem můj doprovod.
„Aha.“ Teprve teď jsem si všimla ceny a posléze i značky – Wonderbra. Konečně vím, jak vypadají jejich podprsenky. A konečně chápu, proč v nedávné kampani použili i androidně vypadající australský mužský model chorvatského původu jménem Andrej Pejic, který to se svou přeměnou posléze dotáhl až do finiše. Tohle skutečně dokáže vykouzlit prsa každému. Jen to není pro mne. Možná by bylo tak v době, kdy mi bylo čtrnáct…
„Jaké máte přání?“ obrátila se na mne paní prodavačka.
„Potřebovala bych podprsenku asi tak XY, kosticovou, vyztuženou, bílou a černou. Jo a nesmí mít široká ramínka, protože mne pak tlačí na jizvu od kardiostimulátoru.“
„Aha. Tak to bude problém. Podíváme se.“
Ano, její výraz hned v první chvíli dokazoval, že to opravdu bude problém. Jak velký, to jsme v tuto chvíli ještě nevěděli ani jedna. Vylovila první kusy a já je hned prošla. S odvahou jsem vyrazila asi tak dva vyzkoušet. Ne, ne a ne… Nesedí… Tyhle střihy mi prostě nesedí…
„Mohu se podívat? Aha, tak tohle ne. Zkusíme…“ a vytratila se pro další… Asi tak po půl hodině můj doprovod pochopil, že trávit čas uvnitř této prodejny je jeho čirou ztrátou, a oznámil mi, že se půjde podívat po centru. „Samozřejmě,“ kontrovala jsem. „Tady to bude chvíli trvat.“
Asi tak po osmém vyzkoušeném kusu jsem počala propadat panice. Nebýt tam s doprovodem, asi bych dávnou utekla s přesvědčením, že ty staré podprsenky to prostě nějak ještě musejí dát, byť mi jsou prokazatelně malé. Ach jo. Prodavačka nosila další a další a její pult začal vykazovat znaky překrabicování. Bezděčně se mi vybavila scéna z prvního dílu Harryho Pottera, když si kupoval svoji hůlku. Myslím tu z knihy, ne z filmu, kde pan Olivander chodil a nosil a nosil a na pultě se vršily krabičky, a čím více nosil, tím větší radost a nadšení ho uchvacovalo, protože pan Potter byl opravdu náročný zákazník. Pult začal vypadat podobně. Měla jsem však dojem, že paní prodavačka stejné nadšení nesdílí. Docházela jsem k poznání, že její snaha je už podporována jenom profesionální ctí najít ve svém krámku alespoň jeden kus, který přece bude splňovat tak jednoduché zadání a navíc bude sedět.
Za určitý čas jsem zaznamenala, že se můj doprovod vrátil. Na slepo se ozval, zda se stále nacházím v kabince, a já jsem po pravdě odpověděla, že ano. Konečně jsme objevily kus, který seděl! Fakt! Nikde se nic neotevíralo, nepřetékalo, neplandalo… A kupodivu to dokonce splňovalo zadání. Mám! Chtělo se mi přímo zajásat – až do té chvíle, kdy jsem se podívala na cenu. Podívala jsem se do peněženky a poté na svou relativně novou platební kartu. Dneska ji evidentně budu nucena použít. S dojmem Pyrhova vítězství jsem se počala oblékat zpět do vlastních svršků.
„Dobrý den, co si přejete?“ ozvalo se z útrob obchodu a v odpovědi zazněl hlas nějaké paní: „Chtěla bych podprsenku asi tak XY nejradši bílou…“ Dál jsem ani poslouchat nemusela. Stačilo mi slyšet tu velikost a moje první myšlenka byla: Paní prodavačka má dneska černý den. Vylezla jsem z kabinky, zatímco paní vedle mne už zkoušela. Paní prodavačka uklízela všechny ty krabice z pultu.
„Vezmete si jí?“
„Bohužel ano. Jednu bílou a jednu černou. Musím uznat, že tolik, co stojí jedna, jsem kdysi platila celý korzet. Ani to ne. Budu si muset zvyknout.“
„Já vím, no. Ale zase Vám vydrží, uvidíte.“ Můj doprovod se podíval na cenu a z reakce jsem zaznamenala, že se opravdu nezdá malá.
„Za tuhle cenu by se to mělo nosit navrch,“ konstatovala jsem.
„No, to skoro jo.“ Ztišila jsem hlas a povídám: „Ani Vám to nezávidím, s paní budete mít taky problém.“
„No, nebude to lehké. Ale my jsme nakonec taky našly.“
„Tak by mne zajímalo, jestli chlapi taky takhle řeší něco při nákupu prádla.“
„Ty zase řeší jiné věci.“
Obě jsme se na ni podívaly. „No třeba, jestli v tom zase dobře vyniknou a tak.“
„Aha,“ usmály jsme se.
„Poslední dobou se mi tu množí dotazy na pánská tanga.“ Já i můj doprovod jsme protáhly obličeje a paní prodavačka, která pravděpodobně zastávala stejný názor, rychle pohrdlivě dodala: „Nebojte, já tu tohle zboží taky nevedu.“ Usmály jsme se a opustily krámek. Já s igelitkou se dvěma krabicemi a chudší o víc než tři a půl tisíce. Za tuhle cenu jsem si naposled kupovala goretexové boty. Ó, jak hluboko jsem klesla.
