«

»

Dětství za plotem

Když jsem si uvědomila, že od revoluce uplynulo už 25 let, trochu mne to vyděsilo. Jednak proto, že čtvrt století je už historie, ale jednak proto, že jsem si taky uvědomila, že si tu historii pamatuji. Skoro až moc dobře. A že je vlastně dobře, že si ji pamatuji, ať to nahání mráz po zádech, jak chce. Zastihla mne v celkem hloupou dobu – v mých necelých patnácti letech v prváku na gymplu. Příliš brzy na to, abych stihla naskočit na první vlnu podnikání nebo privatizace. A příliš pozdě na to, abych nebyla dotčena socialistickou výchovou. V mé generaci je dodnes znát každý rok navíc nebo míň. Jedinými výjimkami jsou děti, které se rodičům povedlo udržet v jakési bublině, kde nevnímaly, co se vlastně kolem děje. Ale zkuste si takto udržet dítě! Ne, dříve nebo později se potká s realitou. A tak jsem se rozhodla ponořit do vzpomínek a ukázat tu dobu „za plotem“ z pohledu dítěte a dospívající dívky. Doufám, že má otevřenost ve vzpomínkách neuvede někoho do rozpaků nebo dokonce nevyděsí. Svět a doba byla taková, jaká byla, a kvůli tomu si nebudu hrát na slušné děvčátko. A tak vyrážím zpět vstříc své minulosti.

Bydlíme v chladném městském bytě s výhledem do stíněného dvora a bez přívodu teplé vody. Je noc. Vytáhli mne z postele, protože právě dorazili domů. Prý si mám vybrat pannu. Okamžitě ukořistím tu nejhezčí a víc už mne nezajímá. Ke vzteku obou mých starších sester. Z Ruska se zásadně vozily panny, žehličky a kuchyňské soupravy. A samozřejmě samovar. Vodka se rozbila při házení kufrů do letadla. Ještě, že byla čistá. Naši přivezli spoustu fotek a diáků. Otec amatérský fotograf. Nechodit také se špionážní Micromou, asi by těch fotek taky byla jen půlka. To, že se vůbec dostali na ten zájezd, byl zázrak. Pokud nemáte známé, nepřekročíte hranice. A oni se koukli do Samarkandu (Uzbekistán) a Alma-Aty (Kazachstán). Na příští návštěvy známých je co ukazovat.

Zámecký park je místo, kde je krásně, bez ohledu na to, že nesmíte vstoupit na trávník. Většina trávníku se vlastně ani neseče a v létě rozkvítá lučními květy od kopretin, přes zvonky, pryskyřníky až po kohoutky. Člověk si je může natrhat, pokud na ně dosáhne. Anebo pokud chce riskovat, že ho nikdo neuvidí, když do té louky vběhne. V zámeckých prostorách jsou jídelny, kde si musíte dávat pozor na hlavu, abyste si ji nerozbili o klenbu, na které se sráží voda. A u zámeckého altánu, kde bývá na promenádní koncerty orchestr, se zrovna nacházím já s maminkou a objevuji krásu veršovánek. Jsem někde na pokraji základní školy a fascinuje mne to. A tak jsem právě objevila, že to neskutečně směšné jméno toho holohlavého pána s brýlemi z televize se taky na něco rýmuje. „Gustav Husák – cirkusák!“ Začnu si prozpěvovat k úplnému zděšení své matky. Začne mne okřikovat a zmateně se rozhlíží po parku, zda to někdo slyší. Nechápu proč – Husák je už samo o sobě směšné, je to vlastně celé velká psina. Pro mne. Ne pro mou matku.

Vyrůstám na sídlišti, kam jsme se přestěhovali, když mi byli 4 roky. Je to tu celkem fajn, jenom není dodělané. Hrajeme si mezi panely a s železnou tyčí honíme potkany. Život tu má zvláštní rytmus, protože naproti jsou kasárna. Přijímač, přísahy, konec, přijímač, přísahy, konec. Neustále posloucháme „ Raz, dva, raz, dva, raz, dva! Pochodujete jak brambory!“ řvané do mikrofonu. Mám z toho psinu. A ještě větší psina je pozorovat kluky, jak se snaží nepozorovaně dostat do hospody, když musí projít přímo pod okny oficírů. Za pár let jim budu chodit se sborákem zpívat na ty přísahy a na hlavy nám budou pršet kaštany. Jauvajs!

Chodím nakupovat každou sobotu. Ceny věcí už mám v hlavě. Sůl stojí 1,30 Kčs, rohlík je za 30 haléřů, sobotní za 40. Cukr krystal stojí 7,30Kčs, mléko 2 koruny. Jen nesmím vzít v protrženém sáčku. Polotučné je modré, plnotučné má potisk červený. Když začne být mléko staré, umyjí sáčky, částečně smyjí data a člověk si musí dát pozor, aby si nepřinesl kyselé mléko. Bílý chléb stojí 6,-Kčs, žitný, který kupujeme – tzv.obyčejný – stojí 5,40Kčs. Kobliha je za 50 haléřů. Za naším domem je pekárna na koblihy pro celý okres. Čekáváme na to, až máma kolem půlnoci odtud dorazí z brigády a přinese celou velkou plechovku od marmelád plnou koblih. Přehazujeme je z ruky do ruky. Máma dělá na fakturaci pekáren, o tom, co se vyrábí, mám přehled. Má to tu výhodu, že takové nedostatkové zboží, jako jsou výtečné soletky, je u nás standardem. To ještě netuším, že jednoho dne se jich přejím takovým stylem, že už je nikdy nebudu jíst. Abychom vyšli s penězi, v sobotu chodí máma koupat pacienty na lázně, kde pracuje otec. Sobotní oběd a domácnost je v naší režii. Doneseme jí tam oběd a pak se tam ještě vrátíme po směně jí pomoct umýt a vytřít provoz a pobalit prostěradla. Balí se jich devět do desátého do uzlu a pak se dírou ve skříni spouštějí rourou rovnou do prádelny. Lázně Aurora mám prochozené včetně technických provozů. Ceny a nabídka věcí v obchodech je všude stejná. Je jedno, kam člověk jde. Šampony na vlasy se prodávají tři – březový, kopřivový a heřmánkový a je na nich nápis Dixi. Na auta je pořadník stejně jako na telefony nebo pračky nebo jakékoliv dražší věci.

Tatínek je sice v Supraphon klubu, ale nemáme dost peněz na všechny desky. Možná proto, že splácíme pianino Petrof, za které naši dali celých 11.400,-Kčs. Od té doby už nechodíme cvičit k babičce do města na její staré pancéřované pianino se slonovinovými klávesami. Moji kamarádi poslouchají českou muziku, kterou já skoro neznám. Tady zní Dean Read, Roling Stones, John Lennon, Armstrong, Werich nebo třeba Glen Miller. A když naši odejdou, pustí se tu na plné pecky třeba dvoudeska výběru hitů Beatles z let 1964-68 anebo Yes (On the Edge). A pak startujeme přes celý byt to ztlumit, když tichý part přebírají varhany a po nich elektrické kytary a pak bubny. Sousedi si zvykají. Zvykli si i na klavír a housle, kytaru a flétnu. Myslím, že nás opravdu musí milovat. Pravidelně ladím rakouskou TV a v ní Americkou hitparádu. Sestra nahrává hity přes mikrofon na kotoučák. Vlastně nemít překrytí rakouské televize, tak ani nevím, na co bychom koukali. Pokud nerozumíte pořádně německy, i Knight Rider je vlastně úžasný seriál. Rádio Luxemburg chytáme na malém rádiu. Trochu z něj občas kveteme, protože když je nový hit, aby nemuseli platit autorská práva, pouštějí z něj vždycky jen dvacet vteřin. Utrpení! Mít tak aspoň kazeťák, aby se to dalo nahrát. Ladíme tak dlouho, až jsme rádiu ukroutily anténu. Nebylo by se to stalo, kdyby naproti nebyli ti zatracení radisti v kasárnách. Mám těch jejich hlášení plné zuby, člověk si neposlechne pořádně ani rádio Hvězda. Když se tomu snažím utéct, narazím na Hlas Ameriky. No, konečně, aspoň něco, co se dá poslouchat. Ještě, že bydlíme až pod střechou. Jenom pořád netuším, co si to zpívají moji spolužáci: „Někdy příště, slíbí si a v davu zmizí…“

Ve škole máme besedu s pohraničníkem. Vypráví nám, jak slouží ve Velenicích na hranicích. Byla jsem tam jen párkrát, když vlezeme do vlaku, už v Suchdole chodí pohraničníci a kontrolují. Vzpomínám si, že jsme seděli s družinářkou v létě na svahu a koukali jsme přes hranice. To, že tam nesmíme, jsem stejně nikdy pořádně nepochopila. Stejně jako to, když nám ten pán vypráví, že když je v uniformě, může si jít popovídat s tím na druhé straně hranice, ale bez uniformy nesmí. Chce si s ním vlastně ten druhý popovídat? No co, na táboře na Františkově bydlíme v lomu a dráty pohraničního pásma začínají asi tak za sto metrů. Co bych se namáhala za ně lézt – stejně jsou tu okolo taky bažiny. A po předchozích zkušenostech odtud, kde se mi to houpe země pod nohama, raději zase couvám.

Dělám předsedkyni pionýra ve třídě, kde jsou kromě mne v pionýru jen kluci. Zvolili si mne sami a já trochu nechápu proč. Stejně tak nechápu, proč mezi sebou soupeří pionýrské organizace obou základek a Domu pionýrů a mládeže navzájem. Být v pionýru pod DPM se považuje za čest. Taky se tam přesouvám, mají lepší podmínky a v oddílech se opravdu něco dělá. Ve škole si tím paradoxně dělám zle. Jeden ten další oddíl je dokonce vodácký, má to blíže ke Skautu, ve kterém byli vedoucí oba moji rodiče, sjíždíme řeky a máme putovní tábory. A to, co se učí ohledně Vlajky nebo odznaku se moc neliší od toho, co se učí v Občanské nauce, tak co.

Naštvala mne kantorka na sboráku. Zatímco se o mne přetahuje sborák prvního a druhého stupně, já bych chtěla dělat Spartakiádu. Já vím, že dress přijde draho, ale to mne netrápí. Mne nejvíc trápí to, že přesně v té době nácviku mám ten zatracený sborák. Holky řeší, jak se nezamotat do oranžové stuhy, kluci běhají s umělýma tenisovýma raketama a já jak debil musím na sborák. Vyhlašuji stávku. Na truc nebudu chodit ani tam. Až budete potřebovat sólistku, dejte vědět. Dokud se nebudeme učit nové věci, na sborák nejdu. Vysloužím si za to sice ředitelskou důtku, ale pan ředitel se musí sklonit a skutečně mi přijít do třídy oznámit, že mne budou potřebovat, protože se učíme novou věc. Slibuji, že příjdu, a plním to. Tomu se podle mého konečně dá říkat spolupráce. A v závěru roku kluci jedou cvičit na Strahov. Všichni společně přejeme a závidíme.

Při hodině dějepisu probíráme druhou světovou a osvobození. V učebnici je slepá mapa s demarkační linií. Ha, se slepou mapou si na mne nedoběhnou. Na mne, která si mapu zorientovala podle buzoly už ve druhé třídě! Když vidím řeky, tak přece nejsem tak blbá, abych neviděla, že ta demarkační linie jde napříč republikou od severu k jihu. A tak zvednu ruku a zeptám se: „Prosím, soudružko učitelko, podle té mapy šla demarkační linie přes Čechy.“ Učitelka ztuhne a začíná měnit barvy. „Podle jaké mapy?“ „Podle té slepé, co je v učebnici. Podívejte, tady přece musí být Plzeň…“ No, ono se to v důsledku potom nedodrželo,“ utíná naši debatu a považuje ji za ukončenou. Spolužáci se na mne dívají jako na nehloupější krávu. Někde je chyba. Tak co mají co cpát špatnou mapu do učebnic, ne?

Dostala jsem to. Už tomu neuniknu. Je mi zle a konečně objevuji, k čemu jsou ty divné neforemné brikety, které mamka kupuje. A vzápětí zjišťuji, že k vzteku. Je to velké, překáží to, nedá se to přilepit, má to neskutečně malou kapacitu a nedá se s tím chodit. Stačí dva neopatrné kroky a šup, mám vložku na zádech. Jak se s tímhle dá žít? A jak se s tímhle dá usnout? Což usnout, ale ráno ta postel. Začínám se smiřovat s tím, že mne ráno čeká pohled na prolitou matraci. Což prostěradlo, to se dá vyvařit, ale matrace? Heuréka, první inovace. Vsunuli mezi jádro a mřížku, ve které je, proužek nepropustné umělé tkaniny. Konečně možná budu moct s menstruací i do manšestráků, protože neproteču. Dosud jsem nosila zásadně sukni, bylo to jistější. Koneckonců, teče to dolů, že? Hlavně se o hodině moc nehýbat a nemlít. Jakmile zazvoní, musím se opatrně přesunout na záchod dřív, než bude pozdě. Jen, kdyby vložky nebyly tak nedostatkové zboří. Zdá se, že plánované hospodářství zapomnělo na to, že menstruace je pravidelná. S výpadkem jedné fabriky jsou všechny ženy odsouzeny k zoufalství. Nejsou vložky. Mámě se někde podařilo dostat se k plátům lékařské buničiny. Nastupují na řadu nůžky, z posledních vložek zachraňujeme mřížky, které se vyperou a několik nepoškozených nepropustných proužků. Máma začíná s láskou vzpomínat na pratelné látkové vložky jejího mládí. Asi ten pocit adoptuji. Když už konečně vložky zase jsou, dochází úleva. A už mi ani nevadí, že ty balíky vždycky nasypou do kovové klece hned za vchodem, takže každý, kdo stojí venku před drogerií, vidí, že si pro ně jdete. Aspoň ten kluk na skateboardu z protějšího baráku, co už mne rok sleduje, konečně na chvíli zmizí.

Mámy spolupracovnice manžel jezdí s kamionem. Občas od nich dostáváme obnošené hadry z Německa. Já sama jsem konečně podědila riflové páskové botičky na podpadku. Nikdo je nemá! A co teprve ty tenisky na klínku, ve kterých běhá ségra! Taky bych chtěla mít ty Jodgingy! Přivezl džíny, ale opět se velikostně netrefil. Ach jo, je to k vzteku mít ve skříni džíny, které nikomu nejsou. Ne, že by se u nás nedělalo kvalitní oblečení, ale jde na vývoz. Místní Otavan šije kabáty pro Kanadu a dámské pršipláště pro UK, sametová saka a další. Viděla jsem je, ale koupit se nedají. V Otíně se dělá jedna z nejkvalitnějších džínovin, ale já jsem ráda, když seženu manšestráky. Šicí stroj je nepostradatelnou součástí naší domácnosti. Máminy pletací jehlice taky. Připravuje nás na budoucnost a učí nás plést. Musím uznat, že takové pletené ponožky jsou věc. Dokonce ty krajkové na dvou jehlicích, které se nosí na parádu do lodiček. Ty jen tak někdo nemá! Sehnat oblečení mi někdy připomíná lov na divou zvěř. Kozačky jsem koupila poslední o číslo větší a za celých 460 korun. Myslím, že máma se mnou nebude dlouho mluvit, protože je to čtvrtina jejího měsíčního platu. Ale já za to nemohu, já prostě v bufech chodit nebudu. Ale zase jsem byla úspěšná se zimní bundou. Vystála jsem si poctivě frontu, oblékla jsem si ji a byla mi! Dala jsem za ní jen 730 korun! A myslela jsem, že ta paní za mnou mne asi zabije, protože ta bunda byla poslední! Dokonce i máma měla radost, že se to povedlo. Stejně jsem žabař! Spolužák stál místo čtvrtletky z matiky frontu na kolo. A byl tak hloupý, že přišel do třídy, když zástupkyně ředitele odnášela čerstvě sebrané písemky a potkal se s ní ve dveřích. Ptali jsme se ho: „Davide a koupil sis ho?“ „Ne, dostali dvě a ani jedno se mi nelíbilo.“

Máma se hroutí a končí v nemocnici. Moje nejstarší sestra dostala od svého prvního kluka prstýnek a nepátrala po tom, kde se vzal. Jenže on ten prstýnek našel s kamarádem za lednicí ve sborovně, když to tam stěhovali. Kantorka ho u sestry uviděla a zažalovala ji za krádež. Mámu u soudu zastupuje Ivo Jahelka. Soud jsme vyhráli, ale kantorka si trvá na tom, že to musí ségra dostat do posudku, což by jí zavřelo dveře na vysokou. Dost na tom, že mámin tatínek byl živnostník – špičkový švec, který při měně v padesátém hodil komunistům členskou knížku pod nohy, a tím skončily máminy možnosti studovat. Tátův otec byl zase ve vězení za zpronevěru, kterou udělala jeho milenka. Máma se rozčilila na škole, že v žádné společnosti se netrestá dvakrát a že soud byl snad dost. Na samostatné hospodaření už jsme zvyklé, máma má v nemocnici přechodný pobyt. Hlavně, ať se vrátí.

Vytahuji Rudé právo a půlka třídy se sbíhá rychle ukořistit nějaký článek. Je celkem jedno jaký. Hlavně ho musí mít. Aspoň k něčemu je dobré, že táta musí povinně jako zaměstnanec lázní ty noviny odebírat. Čteme z nich stejně jen černou kroniku. K ničemu jinému se nehodí, pokud nepočítáte, jak moc se jejich plocha hodí, když vyhoří jediná fabrika na toaletní papír v republice. Jen si je musíte předmačkat. Ať žije plánované hospodářství. Rychle koukáme, co je „nového“, abychom byli připraveni na hodinu občanské výchovy. Nechat si utéct nějaké zasedání KSČ, narozeniny čínského presidenta nebo státní návštěvu by mohl být tragický omyl. Pan ředitel vyžaduje uvědomělost. Nejlépe si jeho náklonnost člověk získá referátem na dané téma. Tentokráte si ale mohou všichni spolužáci oddechnout. Dorazil a usoudil, že na zkoušení půjdu já, protože mi vychází známka mezi jedničkou a dvojkou. Zkouší mne celou vyučovací hodinu a celou dlouhou hlavní přestávku po ní. Celkem teda hodinu čistého času. Členy vlády, dějiny socialismu, životopisy Marxe a Lenina nebo co se postavilo v okrese za které pětiletky, jsem řekla už třikrát. O Sněmovně lidu a národů ani nemluvě. On zoufale hledá něco, co nevím. Mám toho plné zuby. Možná bych si třeba nepamatovala, co se postavilo ve které pětiletce, kdyby mne nezaujalo, že v jedné pětiletce postavili továrnu Jitka Otín a o dvě pětiletky dále (tj. ani ne za 10 let) ji hned rekonstruovali. No tomu se přece říká kvalita výroby! No nezaujalo by Vás to?!

Učím se nazpaměť básničku. Nikdo neví, kdo ji napsal, ale je to kouzelná satira na poměry a všichni se tomu smějí. Až se jí naučím, musím zlikvidovat ten papír, na kterém je napsaná, což je sice škoda, ale nutné. A tak si v hlavě omílám:

 

Žijeme si jako v ráji,
Řveme z plných hrdel,
Není maso, nejsou hadry,
Máme nahou prdel.

 A o kousek dál zase:

 
 Jmenuje se Remek,
Česky ani nemek´
Rusky volá: „Salut!
Kolik stojí valut?“

 

Pro svetry se jezdí do Maďarska. Nikdy jsem tam nebyla, ale máma se tam dostala na otočku a nějaké přivezla. Z východního Německa se vozí teflonové formy na bábovky. V Polsku je najednou fůra zboží. Nikdo nechápe, kde se vzalo, ale je ho tam jako na západě. Jezdí tam celé nákupní zájezdy pro kozačky, kočárky atd. Později se dozvím, že dostali ze západu peníze, aby je investovali do fabrik a strojů a postavili se na nohy. Poláci za ně nakupují zboží a dopřávají lidem iluzi blahobytu. Za pár let budou tam, kde předtím, protože miliardy vylétaly do luftu.

Jsem na táboře společně s Bělorusy. Dostala jsem se tam za odměnu za svoji ruštinu. Obě jejich dospělé vedoucí jsou zmalované a trvá jim několik dní, než pochopí, že se tu na to nejede. Mají sebou také „hudebního vedoucího“. Ten chlap neustále chodí v silonové teplákové soupravě s barevnými pruhy na bocích rukávů a nohavic a kdekoliv si sedne, začne hrát na harmoniku. Čekám, kdo jako první psychicky nevydrží a tu harmoniku mu zničí. Bělorusové nemají rádi Rusy a jsou alergičtí, když jim tak říkáme. Což samozřejmě akorát podporuje to, že jim tak říkáme. „Prosím vás, já sice vím, že ta pádla ke kánoím jsou pádla, ale říkejte jim vesla. V ruštině pádlo znamená něco jiného.“ Okamžitě beru do ruky slovník a nacházím: pádlo = mršina. Zkáza dokonána. Od teď jsou z nich ruská pádla. Pokukují po nás a závidí nám i naše manšestráky. Oni přijeli v tesilkách, holky mají ještě zlaté páskové botičky a kanýrkaté sukně – móda, která tady byla naposledy před pěti lety. Mají finanční zásobu asi tak půlky svého příbuzenstva a na svých výletech nakupují kožené boty, pásky, kufry. Jen vidím, jak počítají ty desítky tisíc. Kreslíme si s jednou vedoucí do písku bylinky a dáváme dohromady jejich jména. Ptá se na bylinkové čaje (?!), kabáty a videokazety. Odpovídám, že ceny videokazet neznám, protože nemáme video. Z výletu do Českých Budějovic přijeli v jednu v noci nalití – všichni včetně dětí. Máme noční hlídku a cpeme je do spacáků. Prý se jim povedlo vypít hotel Gomel z vodky. Věřila bych tomu. Táhneme další hlídku s další dvojicí, je teplá červencová noc, sedíme venku a kecáme. Jde okolo vedoucí tábora a ředitel okresní organizace pionýra v jedné osobě. Nesprdne nás za to, že nespíme, ale zeptá se: „Máte hlad?“ Jasně, a tak nám z kuchyně ukořistí plech borůvkového koláče, na který sbíral celý tábor. Ráno budou kuchařky nadávat, že jim plech chybí. Přece nepotopíme ředitele, ne?

Dostala jsem se na gympl. Udělala jsem přijímačky a dostala se. No, asi mi pomohly všechny ty matematické a chemické olympiády, sboráky, pěvecké a recitační a výtvarné soutěže, které jsem dělala. A dokonce možná i ty tělovýchovné, i když o tom pochybuji. Sice jsem měla Stříbrný odznak zdatnosti, ale na vysvědčení mi dali z tělocviku dvojku, protože jsem nechodila po večerech cvičit do „sokola“. Je to nefér, ale holka, která nebyla schopná uběhnout šedesátku pod 16 vteřin, měla jedničku. Navíc je to i co říct, protože kantorka, která psala posudky, měla kabinet hned za naší třídou. A její posudky prý jsou pěkný masakr. Ani mne to neudivuje, její chování taky. Když si při hodině zeměpisu prostrčila ukazovátko za zády skrz lokty a vyprsila se a začala napínat ten svůj krk, asi polovina třídy měla asociaci podříznutí toho krku. Uznávala heslo: „Na jedničku to umím já, na dvojku ti nejlepší z vás atd.“ Ale jsem tady. Prý jsme elita společnosti. Podle mne jsme spíš jelita společnosti, ale to je jedno. Posadila jsem se za IQ151 se spolužačkou, která je dcera doktora. Vyfasovaly jsme na kazetě nahraný program. Obě bezradně civíme na kazeťák a přemýšlíme, jak se s tím vlastně zachází. Ani jedna ho nemáme. Oni jsou na tom lépe, mají alespoň telefon. Na nás si telefon už aspoň třikrát vzal někdo jiný. Víme i kdo, ale to je jedno, telefon má sousedka, když je nejvíce potřeba, volá se k ní. Nakonec nás zachraňuje kamarádka, která ví, jak se obsluhuje kazetový magnetofon. No vida, tak snad ten Basic taky dáme.

Je září 1989. Máma je opět v nemocnici. Propustili ji z práce po dvaceti letech. Když nastoupovala, odmítla spát se dvěma muži. Ten první dělal ředitele tehdy, ten druhý ho jde dělat teď. Ten první to zatrávil a postaral se o to, aby se nikdy nedostala k lepší práci. Ten druhý ji při první příležitosti vyhodil. Jí se udělalo zle od srdce a oni ji nechali odvézt na psychiatrii. Vedu domácnost za ní. Obě sestry jsou na vysoké v Praze. Dostala chuť na kachnu, tak peču kachnu. Povedla se, krásná, s křupavou kůrkou, ale nechala jsem ji přiklopenou a křupavost zmizela. Přesto z ní má máma radost a chutná ji. Přivezla jsem ji odpoledne po škole v zavařovací lahvi a vykonávám návštěvu v návštěvní místnosti za dveřmi bez kliky. Prý už ji snad pustí. Netušíme, že nás čeká několik měsíců z jednoho platu, protože ji nikdo nezaměstná kvůli jejím zdravotním omezením. Úřady práce neexistují, podpora neexistuje, zato je v zákoně paragraf příživnictví. Nakonec nastoupí jako uklízečka, přestože tu práci nesmí dělat.

Za pár měsíců se všechno změní, ale to zatím nikdo netuší. Jsem předsedkyní pionýrské organizace na jedné ze základek, jelikož tu funkci nikdo dělat nechtěl a já zase chtěla vést jiskřičky. Od prváku se učím nazpaměť zpracovaná témata k maturitě z ruštiny. Ano, nazpaměť. Téma Naše škola dřu ještě poctivě. Téma můj životopis beru celkem laxně – ten se do té doby může ještě změnit, a co mám za famílii, snad vždycky z hlavy dám. Téma Marietta Šaginjan vypouštím úplně. Jsem ráda, že jsem se probojovala a vyměnila němčinu za angličtinu. A až jednoho dne odmaturuji, zjistím, že nás bez protekce bylo v té třídě fakt jen pár. A to je nás 36 v jedné třídě. Ať žije socík. Měla bych se naučit v něm chodit…?

Tajemná zahrada

Tajemná zahrada

2 comments

  1. HanaFriš

    Tak jsem si krásně zavzpomínala s tebou. Moc hezky napsané, při čtení jsem se dost nasmála, i když tehdy k smíchu nebylo snad nic. Takže díky za pěkný počtení

  2. Shimoli

    Je zajímavé, jak rychle člověk dokáže zapomenout (aspoň někteří dokázali).
    Dík za moc hezké vzpomínky. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.