«

»

Cesta tam a Benátky – 1.díl

 

Nevím, co mne přimělo kývnout na ten zájezd, snad bezútěšnost těch dní, snad to, že jsem byla částečně mimo… Nezkoumala jsem do poslední chvíle, kam přesně jedu ani proč. Jednoho dne jsem někde ve vlaku z Prahy do Havířova řekla po telefonu sestře: „Tak to kup.“

Teprve za několik dní doma mi došlo, že termín koliduje s jinými mými zájmy, ale co už – stalo se. A tak jsem v úterý večer sedla v Českých Budějovicích do autobusu, kde na mne již čekala sestra, která jela z Písku, abychom se spolu se zájezdem Čedoku vydaly do Itálie. Já, nemilovník zájezdů, která jsem po prvním přečtení, kdy jsem zjistila, že je Bologna a Modena v jednom dni, prohlásila, že zájezd plně vystihuje věta: „Nezastavujeme, máme zpoždění.“ Já, která jsem zvyklá toulat se sama i nejzapadlejšími uličkami i po nocích, magor, který se nebojí vlézt téměř všude bez rozvinutějšího pudu sebezáchovy, člověk, který rád fotí, i když to vlastně neumí, nacházející krásu tam, kde by ji jiní nehledali, ztrácející se v čase i prostoru, mám najednou hlídat ten čas a prostor, aby mi neujel zájezd. Snaha vysvětlit své sestře, že se na zájezd netěším, se minula účinkem, protože ona je z jiného těsta. Málem to skončilo hádkou.

První mučení začalo tím, že se průvodkyně chopila mikrofonu. Bylo by to fajn, kdybych s sebou měla špunty do uší. Byly však pouze ve formě sluchátek, které by mi asi nepomohly, i kdybych je pustila na plno. A tak jsem asi od osmi do deseti poslouchala výklad, ze kterého si nepamatuju ani ň – pouze to, že jsem se těšila, až zmlkne. Jsem zvyklá spát v autobuse, ale pravděpodobně fakt, že jsem měla dovolenou už předchozí dny a vyspala jsem se dosyta, zapříčinil, že jsem tu noc téměř nespala.

Protože sestra bydlí v jiném městě, zavedly jsme hovor na současné téma imigrace a věcí s ní spojených. Při jedné noční zastávce na pumpě se k nám přidal pán sedící před námi: „Vy tam vedete takové pesimistické řeči…“

„To je realita,“ odpověděla jsem mu, aniž bych v tu chvíli věděla, že si tyhle dvě věty za pár dní vzájemně pokrademe z úst. Člověk, který by se evidentně rád přidružil, neboť jede sám, ale zároveň na něm něco nesedí… Odmítám zkoumat co a hlavně se odmítám nechat uprostřed noci vtáhnout do nějakých hovorů.

Drnc, drnc, drnc, drnc, drnc, drnc, drnc… probírá mne dálnice okolo Insbruku. Kdybych netušila, kde jsme, zkoumala bych, za jak dlouho už bude Brno! Drnc, drnc, drnc, drnc… natřásám se v autobusu a říkám si: nejsme jediní, kdo mají – drnc – řezanou – drnc – dálnicí – drnc drnc drnc… Ještěže to nemusím říkat nahlas! Drnc drnc… Nespím. Na chvíli jsem narvala do uší Netopýra od Jo Nesbo a pak jsem ho vyměnila za muziku jednoho ze svých oblíbenců – Adama Lamberta. Přestože mi řve do uší na plné pecky, poté, co najíždím první desku ponovu usínám… Co na tom, že v tu chvíli asi lámu sluchátka. Spím. A spala bych, kdybychom nestavěli na další pumpě. Je ještě tma a se sestrou se vsázíme, v kolik vychází slunce a kdy je světlo. Vjíždíme do benátského zálivu a zdá se, že vyřízení vstupního poplatku se z pěti minut protáhlo už na půl hodiny. Za oknem se postupně tma mění v šeď. Chvíli to vypadá, že budeme v Benátkách ještě dříve, než tam začne nový den. Nakonec však postupné průtahy znamenají, že přece jen přijedeme za světla. Naše průvodkyně je baba jedu – v jižních Čechách bychom řekli bodrá – kousavá a rázná se smyslem pro humor – ale v jistých situacích bez smyslu pro odpor – tedy pro ten vůči ní. Ale tím, že kupujeme zpáteční jízdenku na trajekt, šetříme skoro celou sumu jednoho jízdného – vlastně skoro tolik, co pak zase dáme za vstup na věž na hromadnou slevu – kterou nikde nenajdete, pokud o ní nevíte.

 

Benátky v ranní mlze

Benátky v ranní mlze

Sestra by byla pro sezení uvnitř – na moři je přece jenom čerstvě – ale pro mé focení mi lépe vyhovuje být v otevřené části. Sice přijíždíme krásně přes moře, ale je mlha a vše se v ní lehce topí. Jsme tu prostě brzy. Sestra mne naviguje, na kterou stranu koukat (je tu přece jen podruhé), ale vím, že kvalita fotek bude pofiderní. V zoufalé snaze ulovit aspoň něco, co za to stojí, obracím se zpět proti slunci utopenému v mlze a fotím jeho východ. Byl to asi ten nejlepší nápad, který jsem mohla mít. „Fotíš proto světlu,“ upozorňuje mne sestra. „Vím. Ale už jsem se naučila, že někdy to za to stojí.“

 

Východ slunce nad zálivem

Východ slunce nad zálivem

 

Obeplouváme bójky a plovoucí lampy (což mne zaujalo – kde to máte, že?) a postupně vplouváme do centra Benátek – tedy k ostrovu Venezia. S námi jedou lidé spěchající do práce, které přivezla běžná autobusová linka, a pár dalších turistů. Vedle mne stojí žena, která drží v ruce kytici se jmenovkou – předpokládám, že jí bude někomu doručovat, ne, že ji dostala brzy ráno.

 

Lampy na moři

Lampy na moři

Vystupujeme na téměř liduprázdném nábřeží. Jet do Itálie v září znamená v první řadě přijet lehce po sezóně. Co se dá opravovat, se opravuje, takže je to v lešení a v lepším případě zakryto alespoň podobiznou sama sebe, v horším ničím a v nejhorším obří reklamou. Uznávám, že lodní provoz je velký a vyhýbání člunů občas připomíná obrázky dopravy z Hanoje. Uvážíte-li, že mít tady člun je něco jako mít jinde auto, není to zas tak daleko od věci.

 

Nikdy jsi neviděla dovážet nábytek?

Nikdy jsi neviděla dovážet nábytek?

Jedno z prvních, na co se trefujeme, je něco jako místní vývoz žumpy. Zajímavé, alespoň vidíme, jak to tu funguje. Stavební suť odvážená lodí je zde taky běžnou záležitostí. Stejně jako později třeba doprava nové sedačky…

 

Náměstí Sv.Marka

Náměstí Sv.Marka

 

Zastavujeme se na náměstí Sv.Marka, abychom si prohlédli budovy, a domlouváme se, že se projedeme vaporettem (místní lodní MHD) po Grand Canalu k vlakovému nádraží a zpět to vezmeme pěšky. Ušetřené peníze za trajekt sem dáváme za vaporetto – jen o padesátník více (7,50EUR na osobu). Dohady, zda pojedeme zrychleným anebo zastávkovým, jsou zbytečné. Pojdeme tím prvním, které pojede. Čekáme na dvojku a jak se zdá, tohle číslo místní MHD nezná. Jednička, další jednička… Ponton se dobře houpe. Začínám uvažovat nad tím, zda jsme si za tu cenu nezaplatili jen ono pohoupání a zda to není atrakce typu Hali-gali s pobytem na půl hodiny. Nakonec se opravdu vynořuje loď s dvojkou. Namísto ve čtvrt odrážíme ve tři čtvrtě. Když se rozhlédnu po kapacitě lodi, přemýšlím, zda se tu cestuje i po indicku. Projevuje se to někde v půli cesty – pro další pasažéry už není místo, a proto nenastupují. Vzhledem k tomu, že naše výstupní stanice se jmenuje Ferovia (neboli železnice), je mi těch, kteří se nevejdou, líto. Asi jim ten vlak ujede – teda pokud jim už neujel.

 

Úsměv, selfie!

Úsměv, selfie!

Projížďka po kanále je ideální na to, abyste nafotili domy z úhlů, ze kterých by se vám je jinak nafotit nepodařilo. A možná i na to, abyste i město nahlédli z úhlu, který by vás jinak nenapadlo. Celý systém stojící ve vodě, který za tu dobu zkameněl, podpírá domy, jejichž krása soupeří mezi sebou navzájem.

 

Canal Grande

Canal Grande

 

Přesto anebo právě proto jsou některé prázdné – udržovat památky není žádný med. Doby, kdy se město propadalo díky tomu, že si vypilo své vlastní podzemní zásoby pitné vody, jsou pryč, protože vodovod se táhne odjinud. Není tu více špíny nežli v jakémkoliv jiném běžném městě. A když si všimnete nápisu na domě, dojde vám, že pokud v tomhle městě něco smrdí, nebudou to kanály. Kdo ví, na opačné straně jízdenky na vaporetto je volňásek do místního kasina. Pravděpodobně oboustranně výhodný sponzoring.

 

No mafia! Venezia é sacra

No mafia! Venezia é sacra

 

Na nádraží dostáváme pauzu na WC. Z nějakého mně nepochopitelného důvodu nás namísto jednoduchého průchodu halou nádraží táhne průvodkyně boční uličkou, v jejíž první třetině kdosi za mnou komentuje, že už jasně cítí, že opravdu vede k záchodům. Není to tím, že by tak páchly ty záchody, ale bohužel ta ulička. Vcházíme bočním vchodem, nádraží je čisté a voňavé. Zpátky jdu hrdě hlavním vchodem. Jsem přece turista!

 

Dveře

Dveře

 

A pak se husím pochodem za jedním zvednutým deštníkem noříme do uliček. Nezastavujeme, máme zpoždění, se stává realitou. Neustále odbíhám něco vyfotit a pak stíhám dav. Nejsem sama, což mne částečně uklidňuje. Není čas na pečlivěji aranžované záběry, spousta je pouze dokumentační. Je jedno, do kterého kostela nahlédnete, všude je něco, nejlépe podepsané jménem, které by vám na aukci vyneslo mnohocifernou sumu – kdybyste to vlastnili anebo na to měli.

 

Paní s paraplíčkem

Paní s paraplíčkem

 

Po cestě vidím mladou ženu v kostýmu. Zblblá z Prahy ji považuji za někoho zvoucího na večerní akci. V momentě, kdy si ji fotím, mává, že ne, ať jdu k ní. Teprve mnohem později mi dochází, že patří k lidem, kteří ze sebe dělají maskoty Benátek a jeho karnevalu a živí se tím, že se za peníze fotí s turisty. To má tedy smůlu, nehodlám si kazit fotky Benátek sebou, na to jsem sem nejela. Rozhlížím se a pozoruji paradoxy doby.

 

Haló

Haló

 

Město postupně ožívá. Ani ne tak místními jako turisty hovořícími česky, polsky a rusky. Neklamná známka toho, že slušní cizinci v tuto dobu ještě spí. Jedinou výjimkou je místní trh. Ano, krabi jsou ještě živí. Moje sestra automaticky nahazuje: „Velebnosti, ono to na mne mrklo!“

 

Rybí trh

Rybí trh

 

Snažit se seřadit skupinku přímo v přístavišti, které se u trhu nalézá, je poněkud na překážku nakládce a vykládce. Začínám se těšit na první rozchod, který dostaneme.

 

Přístaviště

Přístaviště

 

Na náměstí Sv.Marka už stavějí nadvodní chodníky. Pozorujeme, jak rychle se dokáže objevit voda. Kanály se mění v originální fontánky a ve vodě se s radostí cachtají děti. Snažíme se ve frontě na chodníku utvořit požadovanou skupinku 20 osob na slevu na zvonici. Pozor na Japonce, předbíhají… Zvonice vlastně není původní, jedná se o repasi té, která na začátku dvacátého století upadla a zabila kočku hlídače, který se staral, aby se pod ní nikdo nepohyboval. A je v ní výtah, takže to beru. Poledne odbíjí těsně před tím, než jedeme nahoru. To jsem ráda, nechci přijít o uši.

 

Zvon

Zvon

 

Nahoře to obejdu kolem dokola a nafotím, co mohu. Záliv je pořád v mlžném oparu, voda na náměstí přibývá a se shora jsou vidět střešní terasy s květinami, křesílky a do toho zvonkohry a další střešní ozdoby jako třeba mnohé klimatizace. Benátky mají svá zákoutí a já je chci poznat osobně. Takže vzhůru dolů do uliček města. Navíc kdo uteče, vyhraje nebo bude brzy potřebovat gondolu!

 

Zvoníci

Zvoníci

 

 

Vstup do Galerie Benátky – 1.díl

 

 

2 comments

  1. vitsoft

    Hezkej cestopejsek, díky. Jen to selfie je jakési nepovedené…

    1. Drakulka

      Jsem ráda, že se ti líbí, můžeš pokračovat dalším dílem a časem i zbytkem, jen co to připravím a realizuju.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.