«

»

Bologna a Modena – 3. díl

Správný den začíná snídaní. Teda správný den začíná v první řadě tím, že se vzbudíte. Nejlépe vyspalí.  Takže relativně splněno, zbytek se dospím v busu. S vědomím místního počasí přeskakuji do šatů a razím přes ulici na snídani. Rozšířená kontinentální snídaně mne po mých předchozích zkušenostech s Itálií překvapuje. Tentokrát není jen káva nebo čaj, bulka na zatloukání hřebíků a kostička másla? Fakt ne, máme i 3 plátky sýra a 3 plátky šunky pro 3 lidi. A pečivo, které se dá skutečně ukousnout. A malé croissanty – jeden pro každého.  Jakožto milovník slaného mám tak trochu smůlu. Jelikož slečna z banky nejí sýry, měním croissant za její porci sýra. No, stejně potřebuji zhubnout.

 

Loubí s kavárnou

Loubí s kavárnou

Do Bologni jsem se těšila. Město je staré, velké a navíc je jedním z míst, kde se odehrává má oblíbená knižní fantasy série. Autobus nás vykládá na nádraží a mizí. A my mizíme také, protože čas je opět neúprosný. Tak tomuhle říkám italské pohodové město – ulice mají loubí a v nich stolky kaváren včetně hostí, což vám překáží, když chvátáte. Loubí jsou malovaná a stojí za to zvednout hlavu, případně i foťák. Je tu poměrně dost luxusních obchodů a zboží, buď je tu i dost majetných lidí (což prý v této oblasti skutečně je) anebo se počítá s nákupy turistů. Nezastavujeme, máme zpoždění, už je zase v kurzu. Respektive zastavujeme – na centrální náměstí s radnicí, palácem, Neptunovou fontánou a nedostavěnou katedrálou úctyhodných rozměrů. Nedostavěnou proto, že odmítli zbourat domy, v nichž je místní Universita. Ani se nedivím.

 

Náměstí

Náměstí

 

V místním informačním centru se s trochou štěstí domluvíte i česky, když najdete za přepážkou paní, která se sem vdala. Musím uznat, že má aspoň celkem příjemnou a zajímavou práci a navíc je jí její rodný jazyk výhodou. Bereme si mapu a už teď se těším, až se zase rozprchneme. Využívám chvíle volna a nahlížím do dvora muzea.

 

Dvůr

Dvůr

 

Pán sedící v autobuse před námi se mi klidně motá do záběru fotoaparátu. Pokud je pravda, co o sobě tvrdí, trochu mne to udivuje. Den předtím jsme s ním v autobusu zapředly hovor. Nejdříve jsem si myslela, že je strojař, potom IT, potom stavař a když jsem poslouchala, kde se postavil jaký nový kruhový objezd a co se kde událo, začala jsem přemýšlet, kde bere své obsáhlé znalosti tolika oborů. Nakonec jsem se začala usmívat, zatímco sestra dál pokračovala v konverzaci. Když si mého širokého úsměvu všimnul, odpověděla jsem po pravdě, že si říkám, kdepak asi pracuje. Zdál se být otázkou zaskočen, vypadalo to, že mu nedošlo, že i když neříká žádná podstatná data, jeho rozhled a přehled je podezřelý. Přiznává, že jediné, co nám o své práci může říct, je, že je externím zaměstnancem ministerstva vnitra a v podstatě využívá svůj analytický a prognostický mozek k tomu, čím je zrovna pověřen. Chvíli ho i podezřívám, že se vytahuje, ale i na výtahu by musel mít celkem slušné vzdělání a znalosti.  Časem z něj vypadne, že dělal i na krizových plánech republiky. Jenom pozoruji, že tam, kde konči můj pesimismus, začíná jeho optimismus. Na jeho pesimismus už nemám žaludek ani já a mou sestru to poněkud děsí. Bohužel mi potvrzuje, že uvažuji správným směrem.

 

Katedrála

Katedrála

Katedrála stojí za to, jeden z bývalých duchovních se zabýval astrologií, ve střeše je malý otvor, jímž dopadá paprsek světla na místní poledník. Na něm bylo odměřeno, že Juliánský kalendář poněkud nefunguje a je potřeba ho zpřesnit. Otvor ve střeše si najděte sami.  Na stejné straně, kde je v podlaze vyznačen poledník i se všemi délkami je také velmi specifická kaple se zobrazením ďábla. Velmi specifického ďábla se dvěma hlavami a ústy, ale v uspořádání, které vás v první chvíli donutí přemýšlet, jestli nešťastník rovnou prochází naskrz, nežli vám dojde, že jde o dva nešťastníky.  Do kaple je samostatný placený vstup, ale výmalba se dá prohlédnout z odstupu a pak zakoupit na pohledu. Pozor, ďábel baští i mohamedána, takže je kostel a hlavně vstup do kaple opravdu střežen.

 

Univerzita a knihovna

Univerzita a knihovna

 

Všímám si, že Bologna je poměrně černá. Ne, nemám tím na mysli barvu domů, jelikož tu převažuje asi nejvíc terakota, ale barvu lidí. Nevím, kolik z nich je místních, kolik studentů a kolik turistů, ale zdá se, že jsou tu jako doma. Možná tu jsou doma. V boční ulici se prodávají knihy – ano, ne jenom uvnitř ale i v regálech v podloubí. Pravděpodobně je zde i knihovna. To zjistíme, až zalezeme dovnitř. A tak zaplouváme do univerzity, kde na nás udělá dojem už první pohled. Loubí, malby a… erby studentů. Údajně jedna z největších sbírek erbů lemuje chodby a schodiště celé univerzity. Zde se prováděly první pitvy a v patře se na to nachází veřejnosti přístupný původní sál. Kupujeme lístek a jdeme se podívat.

 

Pitevna

Pitevna

 

Místnost je celá ve dřevě, vyřezávaná, zábradlí, schodovité lavice i zdobení stěn a stropu. Jedinou výjimkou je kamenná deska pitevního stůl uprostřed místnosti, nad níž visí zdobený lustr.  Všichni zuřivě fotí všemi směry, takže nafotit to bez lidí je kousek hodný fotomontáže. Nakonec odcházím a obcházím dvůr dokola. V opačném rohu narážím na starou knihovnu. Nahlédnu dovnitř a pán signalizuje, že vstup je na vstupenku. Nejsme tam samy, vedle stojí ještě další paní ze zájezdu.  Jelikož jsem nikde neviděla samostatně vstupenku do knihovny a ta do pitevny se mi na jednu místnost zdála podivně drahá, napadá mne, zda by se nedala použít a ukazuji, že máme vstupenky tam. Kýve hlavou, že tedy ok a máme jít dál. Místnost je zdobená kolem dokola se znaky a knihami.

 

Knihovna

Knihovna

Tohle je staré jádro, celá moderní knihovna je dál v paláci. Snažím se s ním dorozumět, ale zdá se, že pán mluví pouze italsky. Moje italština skončila před lety z časových důvodů ve čtvrté lekci, takže se domlouváme kombinací všeho možného. Nakonec dostávám na svou otázku, kolik je tam knih, odpověď – celkem  800 tisíc. Člověk chápe, proč odmítli zbourat tyhle budovy kvůli dostavbě katedrály, která tak zůstala částečně bez levé lodi a potom už i bez fasády. Rády bychom se zde zdržely, ale už tak vyrábíme zpoždění. A proto vylézáme ven a připojujeme se k davu. Průvodkyně o možnosti nahlédnout na vstupenku ještě do knihovny nevěděla. Člověk se neustále učí.

 

Banka

Banka

Po cestě si fotím vše, co mne zaujme, nahlížím do zdobených nádvoří bank, obdivuji třínohé litinové lampy, u dalšího kostela koukám, na venkovní hrobku na nožičkách, která skrývá sargofák nějakého duchovního. V každém kostele zde najdete nějaký obraz hodný krádeže, čímž netvrdím, že se o ni máte pokoušet. Proplétáme se městem a míříme k „sedmero kostelům“.  Město doslova dýchá atmosférou a opět mne mrzí, že jsem tu se zájezdem a ne sama.

 

Sedm kostelů

Sedm kostelů

 

K sedmi kostelům dorážíme v čase, kdy by podle všech rozpisů měly být zavřené. To by mi drzost nedala to zkusit. Myslím, že polední pauzu mít dneska fakt nebudou. Vstupujeme dovnitř a procházíme celý komplex. Od nejstarších až po soukromé kaple zasvěcené válečným letcům a jiné. Je jich tu určitě více než 7 a kdybych zde nalezla modlitebnu za kominíky, už by mne to ani nepřekvapilo. V komplexu jsou i soukromé byty a taky prodejna upomínkových předmětů a klenotnice. Pokud sem někdo pojede, vřele doporučuji. Jako obvykle fotím, co se dá a jak se dá, pokud možno bez lidí. Člověk by se opat zdržel, ale jdeme dál. Po cestě k autobusu ještě fotím maníka sedícího mezi sloupy jedné budovy po cestě jako dokumentaci atmosféry města.

 

Odpolední pohoda

Odpolední pohoda

Poslední zastávka jsou dvě věže. Typické pro Bolognu, pro mne jedno z míst z knížek. Upřímně, nechtěla bych lézt ani na jednu, myslím, že ta druhá už je vzhledem ke svému náklonu i nepřístupná. Úplně vidím dva opičí skřety ze ságy Percyho Jacksona, jak skáčou z jedné na druhou ve snaze utéct. Jo, pokud bych se tu někde chtěla schovat, tam by mne fakt asi nikdo nehledal. Škoda jen, že se těžko fotí, jsou vysoké, aby se vešly do objektivu, a ulice pod nimi je zrovna rozkopaná, takže výběr záběrů je silně omezený.

 

Dvě věže

Dvě věže

 

A pak už zpátky k nádhernému schodišti vedoucímu do parku, do kterého nemáme čas nakouknout, a hurá do Modeny. Já bych ráda na Ferrari, na auta a na barák, který navrhoval Kaplický. Sestra raději do města, tak se podvoluji a jdu s ní. Město je staré a relativně malé. Je plné policie, ale ne kvůli problémům, ale kvůli tomu, že je zde policejní škola. Jinak dýchá ospalým létem a nudou.

Ulice Modeny

Ulice Modeny

Nacházíme starý kostel a vplouváme dovnitř. Je na něm vidět, jak v horní části různými ochozy spíše zpěvňovali stavbu, která pravděpodobně začala pracovat ještě dříve, než byla dostavěna. Je jaksi patrový a v zadní části za oltářem, kde se dá sejít dolů, jsou ještě alabastrová okna. Tenké průsvitné tabulky vpouštějí dostatek světla na to, abyste se zde nepřerazili.

 

Alabastrové okno

Alabastrové okno

Když vylezeme ven a obejdeme kostel, díváme se na věž, která se naklání směrem ke kostelu a je opřena o rozpírací oblouk. Docházíme k závěru, že tenhle zájezd je hlavně zájezdem po šikmých věžích. Naproti procházíme radnicí nebo možná místním katastrálním úřadem, rozhodně jsou zde notáři a pozemkový úřad a mapy. Na nádvoří nacházíme sochu, kterou bychom prostě nenašly, pokud bychom sem nevlezli.

 

Socha na nádvoří radnice

Socha na nádvoří radnice

 

Díváme se do mapy, kam lze ještě dojít, a míříme k paláci. Po cestě nacházíme divadlo, ve kterém pravidelně pěl Pavarroti.  Z venku vypadá jako všechna italská divadla – jako stodola. Před palácem je veliké náměstí s fontánou, které však předlážďují. V paláci je ona policejní akademie. Nahlížíme do dvora a všímám si, že se lze i domluvit na prohlídce. Předpokládám, že ta se dělá pro větší skupiny a nejsem si přesně vědoma, co obnáší. Pořizují pár fotek nádvoří a až při jejich třídění doma si všimnu, že nad celým nádvořím je natažena síť proti ptákům a dronům.

 

Palác karabiniérů

Palác karabiniérů

Vzhledem k tomu, že se couráme celý den po městě, dívám se na mapu, kde si může člověk odskočit. Směřuje mne do parku na okraj města. A tak nacházíme park, který vypadá, že je částečně křížený se zahradnictvím a taky domácí zoo, aspoň podle slepic, které se v něm pohybují. Na konci se nalézají kýžené záchody s obsluhou několika černochů, kteří nám hned skládají poklony a dotazují se, odkud jsme. Pravděpodobně v Itálii chybí prdelaté ženské. Nemám drobné a nemám, kde je rozměnit. Až asi po pěti minutách dohadů přichází další s tím, že mi rozmění, jako by to ten první nevěděl, že tam jeho kamarád slouží jako měnič. Celá debata vypadala trochu jako absurdní groteska. Nakonec se připojuji k sestře, která na mne mezitím už čeká. Prý měla strach, že jsem jí tam někde zmizela, že si mne nechali. Uklidňuji jí, že by mne zase brzy vrátili.

 

144307 Synagoga - oříznutá

Nastupujeme do autobusu. Paní za námi se nás ptá, zda jsme sestry anebo matka s dcerou. Začínám se smát a je mi to zároveň trapné. Sestra je o 5 let starší a nestalo se jí to prvně. Buď já působím dojmem velkého paka anebo ona mateřským s tím, jak mne napomíná. Po cestě opět usínám. Veškeré naděje ve večeři, která by byla alespoň trochu italská, se opět rozplynuly. Polévka je opět krémová a načervenalá. Evidentně je v ní víc mrkvě a červené čočky.  A pak následují těstoviny s rozmixovanými rajčaty, pečené maso, brambory a hurá, vařený špenát – celý, bez chuti a bez zápachu. Nakonec zmrzlina. Nechápu, jak mohou být Italové hubení – na tohle bych potřebovala 4 žaludky a trávit to budu ještě zítra v poledne.  Marně sním o zelenině a něčem aspoň trochu italském. Začíná mne mrzet, že jsem nepožádala o vegetariánskou večeři, mohla jsem mít čerstvá rajčata s mozzarelou.  S hrůzou se dozvídám, že tento hotel má kuchyni uzpůsobenou pro východoevropskou klientelu. Začínám s láskou vzpomínat na těžce stravitelné jídlo u nás v práci v restauraci. Tam je zelenina taky sprosté slovo a i UHO chutná nějak lépe…

 

Bazén

Bazén

Přidáváme se k debatě venku. Zdá se, že se v zájezdu sešly dvě povahově protichůdné skupiny. Paní za námi je z Prahy, je účetní a má pocit, že všechno ví a všechno zná. Přitom stačí nadhodit pár věcí z praxe a vidím, že něco jako úřednický folklór jí zcela zůstal utajen. Řeší závistivost lidí a vůbec ji nedochází, že je vlastně stejná. Snažíme se jí s architektkou z Českého Krumlova vysvětlit, že když to přestane řešit, začnou se kolem ní objevovat lidé, kteří to také neřeší. Nechápe a hlavně asi nechce chápat. „Představte si, soused si pořídil drahé auto a místo toho, aby ho uklidil, ho nechal stát na ulici. No jasně, že mu ho objeli korunou. A když si to nechal opravit, co myslíte? Nechal ho stát na ulici zase, aby ho všichni viděli!“ Zvedám oči v sloup… Paní z Krumlova hází příklad: „To já takhle šla večer hrabat listí a sousedka mi druhý den říká: To jste mi jako chtěla naznačit, že už bych taky měla jít hrabat listí, aby od nás nefoukalo k vám?! Tak jsem se na ní podívala a povídám: Ne. Víte, já mám cukrovku. A když jsem se po večeři kontrolovala a zjistila jsem, jaké mám hodnoty, měla jsem na výběr – buď si píchnout inzulin anebo jít něco dělat. Tak jsem šla radši hrabat listí…“ Musela jsem se smát. „A jak je to dneska?“ „V pohodě, neřeší, co a proč dělám.  Stejně, jako ji neřeším já.“ Tahle paní je mi rozhodně sympatičtější nežli ta účetní za námi. Jdeme spát. Nejsem zvyklá na vysoké, měkké a pružinové matrace. Otočím se na bok a matrace mne vypruží tak, že sletím z postele a hlavou se švihnu o noční stolek. Skvěle, hlava vydržena a můžu s klidem prohlásit, že jsem fakt praštěná. Sestra žasne, proč padám ve 3 ráno z postele. No co, prostě zkouším bed jumping, no…

 

Vstup do galerie Bologna

Vstup do galerie Modena

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.