«

»

Benátky a cesta na ubytování – 2.díl

 

Náměstí Sv.Marka začíná připomínat pomalu plnící se bazén s řadami přecpaných chodníčků. Kde můžeme, sbíháme ještě na suchá místa, abychom se zařadily do správné fronty. Ráno tu ještě nebyly – ani fronty, ani voda. Průvodci pravděpodobně používají všichni stejný systém – nejdříve město, pak rozchod na památky. V důsledku vzniká odpolední přetlak. Máme rozchod jen na pár hodin, z památek stíháme jednu. Volíme chrám Sv.Marka a řadíme se do fronty. Po cestě ještě rychle využiju odrazu ve vodě a fotím.

 

Odraz hodinové věže

Odraz hodinové věže

 

Hlídači sortují v davu civilisty. Ti s velkými batohy jsou odkazováni k návratu do úschovny, ti bez rukávů anebo v minisukních u vchodu kupují cosi jako umělé hnědé sací pleny, aby si je obtočili kolem ramen anebo kolem pasu. Moje šaty nad kolena a se zakrytými rameny jsou evidentně dostačující. Mám s sebou i lehký svetřík pro případ, že by nebyly. Ten systém mám vyzkoušený již ze své předchozí návštěvy Itálie. Hlídači se spíše bojí atentátníků nežli pobuřovačů – proto ty batohy.

 

Odraz věže od vodní hladiny

Odraz věže od vodní hladiny

 

Uvnitř se fotit bojím, jelikož se oficiálně nesmí a nehodlám riskovat problémy hned první den. Voda už je i v předsálí chrámu. Ještěže jsou jeho podlahové mozaiky kamenné. Musím uznat, že jeho prohlídka opravdu stojí za to – včetně monstrancí a votivních darů v podzemí a hlavně včetně zlaté desky s drahokamy za oltářem. Obřadní stůl v sobě ukrývá hrob Sv.Marka včetně ostatků. Historka o tom, jak jeho ostatky pašovaly z muslimského území přikryté vepřovým, aby měli jistotu, že do vozu nebude nikdo šťourat, se stávají méně úsměvnými, když si uvědomíte, že jde o toho Marka, který byl jedním z 12 apoštolů a sepsal evangelium.

 

Mozaika v kopuli

Mozaika v kopuli

 

Jediný snímek fotím při odchodu z chrámu v předsálí. Tady už nikde zákaz focení značený není. Po vyplutí na sluneční světlo je nám jasné, že náměstí si už neobejdeme. Alespoň ne suchou nohou a sestře se do byť čisté, ale kanály vyteklé vody, opravdu nechce. Navrhuji tedy jiné řešení – vyrazíme na opačnou stranu a sem se vrátíme, až bude zase odliv. A tak se noříme do spleti uliček a časem se napojujeme na nad hlavami šipkami na domech značenou cestu k nádraží. Nejdeme až k němu, stačí nám dojít na tržnici. V uličkách se proplétáme s turisty, kteří se pohybují po trasách mezi nádražím a svými hotely a to v obou směrech. Pokud si někdo myslel, že s kufrem na kolečkách si usnadní pohyb, zde to rozhodně neplatí. Užije si spousty schodišť a mostů. Místní rozvážka všeho možného vedla k tomu, že se zde pohybují speciální vozíky stavěné na snadnější překonávání schodů, avšak stále na ruční pohon. Obvykle tvoří jejich příslušenství dvojice mužů, která při větším smyslu pro humor namísto klasického „Attencione“ vydává zvuky blinkrů a klaksonů pro pobavení své i kolemsevyhybajících…

 

 Tratoria

Tratoria

 

Znovu fotím Tratorii, kterou jsem stihla sejmout už při prvním průběhu, obchod s brokáty, kde role za výlohou měla cenovku 400EUR za metr, bohužel znovu nenacházím. Fotím si detaily některých domů a míst a snažím se dostat do objektivu věci, které se do mého objektivu evidentně nevejdou. Ne, že bych se nechtěla projet po kanále v Gondole, cena by nebyla ani tak závratná, ale chci maximálně využít čas. Když jde člověk občas po zvuku, skončí uprostřed Benátek v Čínském centru a obří meditační zvonkohrou. Nemohu si dovolit dát si po obědě šlofíka. Už jenom proto, že jsem vlastně ještě neobědvala.

 

Čínská zvonkohra

Čínská zvonkohra

Některé uličky jsou tak úzké, že byste se báli v nich bydlet prostě proto, že byste vlastně mohli pít v patře kafe se sousedem odnaproti, aniž byste vylezli ze svého pokoje. V jedné takové uličce o šířce maximálně 130cm vidím vývěsní štít hotelu Lux a otevřené dveře. Přemýšlím, kolik asi může hotel v takovém místě stát a jak asi může vypadat uvnitř. I nad tím, zda nemá cenu si udělat jenom dokumentační foto – název hotelu Lux poněkud nekoresponduje s prostředím. Nebo že by to bylo po značce vysavačů? Měla jsem to foto udělat. Když jsem později našla hotel na internetu, zjistila jsem, co mi předtím nedošlo – že se dívám pravděpodobně na zadní vchod do hotelu. Jelikož ten přední je s výhledem na kanál a hotel je nejen poměrně luxusní, ale i velmi stylový se zlacenými prvky schodiště a výtahu…

 

 Ulička s kavárnou

Ulička s kavárnou

 

Po cestě uličkami mne mrzí, že se zde nemůže člověk zdržet a nasát atmosféru rozsvícených luceren a lidského bludiště. Ale ve tři hodiny odjíždíme, takže i kafe do kelímku (na baru nebo s sebou za pakatel) pijeme za chůze. Ok, jedno „caffe americano“, abych byla přesná – chcete-li klasické kafe velké tak, že se nedá omylem vdechnout. Máme to v podstatě akorát tak, abychom se objevily na nábřeží v předstihu před odplutím. Na nábřeží sedí další slečna v kostýmu. Příliv jí už olizuje okraj sukně spolu s dlažbou nábřeží. V první chvílui si říkám, že si toho nevšimne, vždyť ten skutečné kostýmy jsou neskutečně drahé. Pak si všimnu, že má sukni z organzy, a dochází mi, že na tom kostýmu byla dražší práce než materiál. Nechávám to plavat a raději fotím gondoly, které se pohupují u nábřeží. Slunce konečně naplno vylezlo a my musíme pryč. Tak nic, ještě poslední fotka jednoho z kanálů a tradá. Naše další zastávka je ubytování v Bellarii.

 

Gondoly

Gondoly

 

Silnicemi se proplétáme v odpolední špičce. Mám pocit, že cesta se sestává ze samých kruhových objezdů. A občas také, že kdybych vystoupila a vzala to pěšky, byla bych možná rychlejší. A ano, ještě samo mosty přes deltu řeky. Někde jsme překročili Rubikon, takže není návratu. Sedím do uličky, takže stejně nemohu fotit a tak konečně v klidu usínám. Sestra po cestě ve tmě u silnice zahlédne záchytný tábor postavený z vojenských stanů. Je už ale taková tma, že nelze říct, zda využitý. Nakonec přejíždíme koleje a ocitáme se v přímořském letovisku, na kterém je poznat, že ho plánoval šílený geometr se zálibou v botanice. Pravoúhlé ulice, zhruba stejně velké bloky domů a hotelů, ulice pojmenované po květinách. Tma a lampy a pro člověka uvyklého české středověké architektuře měst s kruhovými hradebními ulicemi vražedná kombinace. No co, chci se už jen najíst a vyspat. A možná dojít se podívat, odkud to šumí to moře.

 

Bazén

Bazén

 

Sedáme ke stolu ještě spolu se slečnou z banky z Prahy. Je vidět, že je při chuti, pravděpodobně milovnicí mas a hamburgerů a její styl stolování taky mluví za sebe. Děláme, že to nevidíme. Dostáváme krémovou polévku, ve které jsme identifikovali hrášek podle slupky, která mi uvízla v zubech a mrkev zase podle chuti. Bohužel je to první a poslední zelenina, kterou toho večera máme, pokud nezapočítáme brambory. Dostáváme cosi, co by se dalo považovat za buřty s oreganem a něčím jako jalovec a právě ty brambory. V první chvíli přemýšlím, zda jsme v té tmě omylem nezabloudili do Bavorska. Ať je to co chce, rozhodně to nevypadá na italskou kuchyni. Další jídlo, tentokráte pečené maso a nakonec zmrzlinu. Té jediné věřím, že je italská. Odmítám to zkoumat a řešit. Kupujeme si od ředitele hotelu láhev vína, jehož kvalita je asi něco jako naše stolní, ale za 5 EUR, dáme ho se sestrou napůl a jdeme upadnout do postelí. Máme z pokoje úžasný výhled – do něčí zahrady na složené dříví, popelnice a zbytek stavební suti. No co, hlavně, že je kde se vyspat. Tak dobrou noc…

 

Vstup do Galerie Benátky – 2.díl

Vstup do Galerie Bellaria

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.