«

»

Bellaria, Rimini a domů – 5.díl (závěr)

 

Ráno si naposledy užíváme náš výhled z pokoje – na popelnice a složené dřevo. A taky naší úžasné snídaně. Balíme bágly a skládáme je v hale pod schody. Průvodkyni je jedno, že to odporuje všem pravidlům cestovního ruchu a pojištění. Kdyby z tohohle cokoliv zmizelo, neuvidíme ani halíř. Jí se tohle ještě nestalo. Trochu mne uklidňuje, že tam neustále někdo od nás kolem sedí. Stejně tak nereaguje na mou prosbu, aby sdělila majiteli, že sprcha v našem pokoji potřebuje vyčistit odpad, protože má tendenci přetékat. Prý si to najdou sami. Nedává mi to a jdu za majitelem sama, abych mu to sdělila (anglicky, jak jinak). Neznám sice slovíčka, ale volím takovou formulaci, že mu to okamžitě dochází a navíc mi za to poděkuje. Asi se tu projevuje to, že jsem kdysi pracovala jako recepční a dokážu chod hotelu vnímat i z druhé strany.

 

Hlavní třída

Hlavní třída

 

Odcházíme znovu do „města“ koupit něco domů a podívat se, jak vypadá za dne. Jdeme onou ulicí dál a nacházíme, že jsme to včera otočili kousek před kamennou „Tureckou věží“, která byla s největší pravděpodobností včera večer i nasvícena. Fotím si ji dnes a jdeme dál.

 

Turecká věž

Turecká věž

 

To, co včera dělalo ono modré V, byl zvedací most přes kanál, kolem něhož se rozkládá rozlehlá marina. Ach jo, takže ten už si večer taky nenafotím. Fotím si aspoň jachty a starou loďku, které se pohupují na vodě přístavu. „Který zoufalec tu jezdí na tomhle?“ ukazuje sestra na šedý nafukovací člun. „Řekla bych, že pobřežní stráž.“ Ano, nemá to intarzovaný šachový stolek jako jachta vedle, zato si troufnu říct, že je to plně funkční a poměrně rychlé.  Docházíme až na místní pláž a rozhlížíme se po mušlích. Něco tu je, ale většina je rozlámaná. Dál už nejdeme, nemáme mapu a zdá se, že něco jako plán tu nikde není. Později se v autobusu od pána před námi dozvídáme, že dál se nacházelo skutečné město a v něm dokonce výstava soch z písku. Ochotně nám ukázal fotky soch ve fotoaparátu stejně, jako jsme měly již dříve možnost prohlédnout si jeho fotky Ferrari z Modeny včetně popisu, jak jim k tomu pustili Pavarottiho. Nu což, neviděly jsme: „někdy příště“.

 

Zvedací most

Zvedací most

 

Vracíme se zpátky a v obchodě kupujeme nějaké italské bonbóny, jablka (pro mne) a něco málo k tomu. Novodobý „starý“ kolotoč na náměstí je dost kýčovitý i pro nejotrlejší turisty. Nahlédnu dovnitř do kostela, abych zjistila, že jsem celkem o nic nepřišla a jako oběd poslouží jedna porce zmrzliny za 2 EUR. Když sledujeme, jak nám nandává zmrzlinu, co kornout unese, takže se z jednoho kopečku stávají minimálně 4 naše, usuzujeme, že se to skutečně vyplatí. Zmrzlina je výborná. Na místním nádraží se ještě dívám, co a jak tudy projíždí, a pak už překračujeme koleje směrem k našemu bývalému ubytování.

 

Kolotoč na pěší zóně

Kolotoč na pěší zóně

 

V hale, sahám pro připravenou igelitku s věcmi k moři a přesouváme se na opačnou stranu na obří pláž. Platíme si lehátka slunečník a já už předem přemýšlím, co tady budu ještě pár hodin dělat. Na obzoru je hradba z kamenů jako vlnolam a v ní zapíchnutá větev, která je mořem se solí vybělená tak, že září na pozadí oblohy.

 

Moře

Moře

Většina těch co se pokoušeli na tu hradbu vylézt, se o ni však pouze odřela. Plavat se v moři nedá, kdykoliv se o to pokusím, mám paty hned za hlavou a hrozí to zlomeninou páteře. Lze se do něj tak namočit a pak chodit krajem tam a zpět, chytat mušle, které přináší vlny, a třídit si ty nejhezčí. S láskou vzpomínám na naše rybníky. Přemýšlím, jak dlouho mi asi bude trvat, než se spálím. Musím uznat, že lovení mušlí je aspoň dobrá vymývárna hlavy. Člověk zapomene na slunce a na čas. Přesto asi po dvou hodinách píšu na Twitter:

 

Snad ještě spát. Střídavě se pokouším o obojí. Jakmile se zastavím na lehátku, už se někdo ptá, zda nechci masáž anebo třeba zaplést copánky. Vypadám snad jako woodoo panenka?! Pláž se táhne oběma směry, co oko dohlédne okolo zálivu. Ne, tahle letoviska mi nikdy k srdci nepřirostou. Záda mám spálená podle plaveckých zad mých plavek. Kdo uteče, vyhraje.

 

Jsem ráda, když se konečně blíží čas odjezdu. Pro mne za mne jsme tu dávno nemuseli být a mohli jsme se podívat někde po cestě. Pečený koblih ze mne asi nikdy nebude, byť ho svým tvarem začínám nápadně připomínat.

 

Spitfire sraz

Spitfire sraz

 

Odjíždíme. Poslední zastávka po cestě (vlastně proti cestě) je Rimini. Paradoxně nejstarší město, které navštěvujeme, jelikož leží ještě na římských základech. Kdo by to byl řekl? Zastavujeme u staré pevnosti, před kterou se koná sraz majitelů aut Spitfire. Ano, aut, ne letadel. Někteří to pojímají stylově včetně oblečení, někteří to neřeší. V každém případě to tu mají i s kulturním programem a vystoupením orchestru v pevnosti. My jdeme do města.

 

Obchodní třída

Obchodní třída

 

Je celkem moderní, pokud se to dá pravit o městě, které má prokazatelně staré domy a balkony a typickými okny, kostely a brány. Ale žije se tu a část města je uzavřena pro dopravu kvůli průjezdu oněch aut. Na kostely máme smůlu, konají se všude mše a nechceme rušit. Údajně byl čas konání mší oproti loňsku posunut o hodinu, protože paní průvodkyně si myslela, že je ještě stihneme. To jí věřit mohu a nemusím. Neřeším, jsme tu a jdeme přes hlavní náměstí směrem k zachovalému římskému mosku, přes který je dnes klidně asfalt a jezdí se po něm dál. Otáčíme se a bereme to městem na opačnou stranu. Po cestě mne zaujme plakát s nabídkou a fotím. V každém případě dobrý nápad už jen proto, že jsem si toho všimla.

 

 

Jdeme městem k zachované římské bráně. Míří k ní i spousta dalších turistů. Asi proto si toto místo vybrala místní Forza Nuova (Nová síla) ke své tiché protestní předvolební akci. Okamžitě mi naskočí v hlavě, že je to místní krajně pravicová strana s lehkým náběhem k neonacismu. Taky těch necelých dvacet lidí, kteří tu poklidně stojí s výmluvnými prapory a jejichž děti si v klidu kreslí na papír na trávníku přilehlého parku, hlídají hned tři složky – četníci, policie a městká policie. Myslím, že je jich tu dohromady prokazatelně víc než těch demonstrujících. Slečna si od nich bere leták a ke svému překvapení se dozvídá, že sníží i počet sebevražd, protože zabezpečí Italům lepší život. Ano, imigranti se jim nelíbí a v jistém smyslu jim to člověk ani nemůže vyčítat. I já jsem raději jela na východní pobřeží nežli na západní, kde tou dobou stojí karabiniéři na hranicích s Francií až do moře, aby zadrželi dav před sebou. Věci, o kterých se v českých médiích moc nemluví. Do italské politiky se plést nehodlám.

 

Forca Nuova

Forca Nuova

 

Vracíme se přes město zpět k pevnosti, dostali jsme malý rozchod, dívám se po pohledech a fotím. Město žije, ale někteří jsou už – jak se zdá – také uondáni. Snad si mne nevšimne, když si ho cvaknu. Sedí tam jak z módního žurnálu.

 

Siesta

Siesta

 

Nakonec obcházíme pevnost kolem dokola, jelikož autobus přijede o něco později. Ale jediné zajímavé je tady ten sraz Spifire aut. Konečně budou odjíždět.

 

Spitfire lady

Spitfire lady

 

Udělala jsem pár fotek, a když už se schyluje k odjezdu, stoupám si k výjezdu a začínám natáčet. Je zvláštní, jak se člověku zdá dlouhý jeden výjezd, když ho natáčíte na mobil.

 

 

Všímám si, že kousek přede mnou stojí relativně nenápadný pán s látkovou taškou v ruce, který na mne upřeně hledí. Když odjíždí poslední auto a já přestávám natáčet, podívám se na něj. Prohlásí tiše: „Bella.“ Překvapeně poděkuji a on odchází. Buďto mne považoval za těhotnou anebo v Itálii fakt schází tlusté ženské! Napůl zmateně se přidávám zpátky k zájezdu. Během chvíle doráží autobus a my už definitivně vyrážíme na cestu domů. Naposledy překročíme Rubikon a náš osud bude zpečetěn.

 

Pevnost

Pevnost

 

Už mne nic neomezuje a využívám svůj datový limit naplno. Kontroluji na Twitteru, co nového, bavím se tím, co se kde děje a o čem si povídají kamarádky v DM i na ploše. Ano, původně jsem měla v plánu v tuto dobu sedět doma a sledovat přímý přenos koncertu Queen z Ria, než jsem neuváženě a neprozřetelně kývla na ten zájezd. Nu což, stalo se, podívám se dodatečně. Pouštím si zase do sluchátek muziku a nevnímám hovor okolo. Nakonec usínám pozdě v noci. Kolem páté ráno nás na českých hranicích staví kontrola a letmo kontrolují, zda nepašujeme migranty – ani uvnitř ani v zavazadlovém prostoru. A pak už hurá do Českých Budějovic, kde opouštím autobus, abych se přesunula přes město na nádraží a domů. Jen se ještě rozloučím s paní architektkou z Krumlova a její kamarádkou, příjemnou dvojicí, se kterou se dalo bavit a se kterými jsme na sebe na různých místech narážely a předávaly si poznatky ohledně toho, co je zavřené anebo otevřené a má nebo nemá cenu tam jít.

O týden později zapřádám hovor v rámci naší bubenické sesion a dozvídám se jméno pána, který seděl před námi. „Jo, to byl můj spolužák, to by všechno odpovídalo…“ Ach jo, svět je prostě malý.

 

Vstup do galeria Bellaria

Vstup do galerie Rimini

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.