«

»

Kufrování s GPS

Nevím, kdo z vás si pamatuje rozhlasový pořad Kufrování s Dominem. Za dob socialismu mi pravidelně vyplňoval část víkendu, toulali se po republice (jinam se vlastně moc ani nesmělo) a původně pojem kufrování vyjadřoval vědomé toulky. Objevovali ne moc známé kouty naší země a plnili funkci veskrze prospěšnou, asi tak jako dnešní obdobný pořad televizní. A snad pro to objevování míst, kam by vás původně ani nenapadlo se podívat, se význam slovesa kufrovat posunul do toulek nechtěných. Kufrovat se dneska dá i bez kufru, všemi možnými dopravními prostředky včetně těch hromadných a zakufrovat si můžete klidně i na netu. Jedna z nevětších výzev současné doby je však kufrování s GPS (Global Positioning Systém).

Ano, pořídíte si špičkový moderní navigační přístroj a objevíte, jak se dá kufrovat s ním. A hlavně kolika způsoby se s ním dá kufrovat. A že ne vždy je chyba na straně GPS navigace a ne vždy je to tím, že máte zastaralou verzi. Ale všechna kufrování s sebou nesou pečeť nevídaného dobrodružství, i když mnohdy ne ve zcela vhodnou dobu a na vhodném místě. Pokud je vaše kufrování podpořeno špatným anebo neexistujícím dopravním značením – o což u nás není nouze – stává se z vaší cesty detektivka hodná Agathy Christie.

A tak jsme jednoho dne vyrazily s mou nejstarší sestrou na výstavu koček. Moje sestra si od kamaráda v domnění, že nám to usnadní cestu, vypůjčila GPS navigaci. Když ovšem dodala, že mapy jsou tři roky staré, okamžitě mi došlo, co to v dnešních podmínkách může znamenat. A to jsem zdaleka netušila, co to znamenat bude. A tak jsme s vidinou, že nás čeká téměř třísetkilometrová cesta kamsi do východních Čech, vyrazily brzy ráno, ještě za tmy, s celkem slušnou časovou rezervou z Čech jižních… První skutečný prubířský kámen znamenal kruhový objezd v Humpolci, kde nás GPS odeslala do centra, aby se v zápětí odmlčela… a posléze zasekla na slově „přepočítávám“. Když jsem zjistila, že kroužíme okolo náměstí, povedlo se mi odchytit v tu dobu snad jediného bdícího člověka, který se na něm vyskytoval (pravděpodobně rozvážejícího denní tisk), aby nás zanavigoval zpět na výjezd z města. Povedlo se a jelo se dál. Průjezd Havlíčkovým Brodem jsem si již pamatovala, včetně fórku, kde si téměř každý na obchvatu projeden parkoviště u Penny. Přežily jsme a se zkušeností brát GPS s rezervou jsme pokračovaly v cestě. Jsem zvyklá jezdit s mapou na klíně, takže jsem určité trasy korigovala raději sama – přece jenom GPS moc nepočítá s uzavírkami a objížďkami.

Když se v ranní mlze vylouply na obzoru věže kostelů v Chrudimi, lehce v zástupu, zírala jsem na tu siluetu a pronesla jsem: „To vypadá jako Hradčany.“ Sestra v tu chvíli už jen suše opáčila: „S touhle GPSkou by mne to už ani nepřekvapilo.“ Kdybych nevěděla, že jsme před časem míjeli odbočku na Veselý kopec, asi bych začala zuřivě listovat v mapě. „Kam že to jedeme?“
„Tyršova ulice.“
„To bude někde u vody.“
„Proč?“
„Nevím, moje zkušenost je, že Tyršova ulice standardně bývá u vody. Nevím, proč.“ S GPS jsme postupně projeli po poli a přes rybník (rozuměj, po novém obchvatu) a dorazily do Tyršovy ulice. Parkovaly jsme na parkovišti u takového zvláštního valu. „Tak co myslíš, jsme u vody?“ Vyrazila jsem vyběhnout na val. Tekoucí řeka byla dostatečnou odpovědí.

Když jsme usedly do auta na cestu zpět, zapnuly jsme GPS a shodly jsme se, že si ji vyzkoušíme. Nastartovaly jsme, otočily vůz a rozjely jsme se. V momentě, kdy se ozvalo: „Zahněte doleva,“ jsem se podívala na lávku pro pěší přes řeku a shodly jsme se na tom, že raději pojedeme tudy, kudy si pamatujeme, že jsme přijely. A tak tedy znovu přes rybník a pole a pryč… S představou, že se nám už další eskapády vyhnou, jsme se vydaly na cestu k domovu. To by nás však u Tábora nesměl překvapit nový obchvat a hlavně děsná mlha. A tak jsme najednou zjistily, že namísto na trase do Třeboně jsme se uprostřed tmy objevily v Chýnově. Ten jsem znala jen z faktur, ale bezpečně jsem věděla, že určitě neleží na naší plánované trase. Chopily jsme se tedy první značené odbočky a se snahou dostat se zpět na směr na Veselí nad Lužnicí jsme se pustily do mlhy na místní okresky.

V jednu chvíli už jsem začala přemýšlet, co se vyrojí z mlhy uprostřed lesa, a matně se mi vybavil vtípek německé televize na jednu tamní mužskou celebritu, které vytvořili filmaři v lese umělý mlžný trychtýř a čerpací stanici za lesem oděli do hávu padesátých let, takže iluze posunu v čase byla dokonalá. Naše mlha byla taky dokonalá. Vypluli jsme z ní a ocitli se u masokombinátu v Plané. Po chvíli GPS zavelela vlevo a tak jsme zahnuly vlevo. Jaké ale bylo naše překvapení, když se z GPS ozvalo: „Pokračujte dále a po 400m zahněte vlevo.“ Ne, že by to prohlášení samo o sobě bylo nějak objevné a nesplnitelné. Jenže to byste nesměli stát před betonovou stěnou zbrusu nového železničního koridoru, ve které prostě nebyl původní železniční přejezd. Ne, opravdu nebyl, byl tam beton. A vlevo od nás asi tak půl kilometru zářila světla tamního železničního nádraží. Sestra se na mne zničeně podívala: „Tuhle GPSku mám půjčenou naposled. Minule jsem s ní kufrovala hodinu v Plzni, až jsem přijela pozdě. Předpokládám, že ten zátaras neprorazíme, co?“ No, vzhledem k tomu, že jsme seděly ve VW a ne v tanku, nenavrhla jsem to zkoušet. „Musíme jinudy.“ A tak jsme otočili auto. „Kudy?“ začala jí do hlasu prosakovat panika, když hleděla přes volant na křižovatku, kterou jsme přijely. „No, zprava jsme přijeli, za náma je železniční koridor, dopředu nic nevede, zbývá teda vlevo. Jedem.“ Nakonec jsme dorazily, ale stará data už nikdy.

Existují však další verze, jak můžete dopadnout, když se spoléháte na GPS. Tak třeba vyrazíte na víkend do Prahy s tím, že si pěkně odbočíte do ulice a… neodbočíte, protože na sjezdu z magistrály stojí policie a hlídá neprůjezdnost dané ulice, protože jí právě pochoduje průvod zhrzených odborářů a Praha je kvůli nim celý víkend vzhůru nohama. Než si GPS přepočítá a vynadá vám, že jste ji neuposlechli, jste podle mapy mnohem rychlejší.  Když opomenu další verze včetně špatného značení, uzavírek anebo nestihnutí odbočení (v takové Michli kufrovat po tmě je zážitek, uvidíte všechny reklamy bank a supermarketů, ale kam vede který pruh na čtyřproudé křižovatce, se nedozvíte), existují ještě další varianty, které vás nenapadnou, dokud se vám nepřihodí.

Tak třeba… Jedete s kolegyní a kamarádkou do O2 Arény na koncert a kolegyně se rozhodně, že se spolehne na GPS, protože minule podle ní dojela skvěle. Mapu z principu nechá v kufru, aby ani jednu z nás nenapadlo zkoušet jí navigovat. A v polovině průjezdu Prahou se s vámi GPS rozloučí, jelikož celou dobu jela na baterky, které jí právě došly, protože nefunguje nabíječka v autě (což jste samozřejmě netušily). A pak vám nezbývá nic jiného než představit si scénu, jak kamarádka na zadním sedadle leze pro mapu do kufru (díky bohu za combi), aby mi jí pak podala, a jak se zuřivě snažím zjistit název ulice, ve které se nalézáme, a jak se jí rychle snažím najít na mapě. To vše za jízdy, jelikož není, kde zastavit. No, nakonec jsem se našla a odnavigovala to, ale ta scéna byla neopakovatelná. A já rozhodně doufám, že už ji znovu nezažiju.

K dokonalosti však dovedla kufrování s GPS moje kolegyně (ano, ta samá), se kterou jsem vyrazila – tentokráte – na koncert na Slavii. Zapomněla jsem svou mapu Prahy. Kolegyně mne uklidnila, že ji koupila v Globusu. I rozložila jsem mapu a zjistila jsem, že stadion Slavie nachází se… nenachází se, protože by se nacházel, kdyby pravý okraj mapy byl ještě tak o 5cm dál (v daném měřítku). Ok, tak si budeme myslet, že tam někde je a někam tam míříme. A orientovat se podle železnice. Po několika kufrováních a na nervy lezoucím „přepočítávám, přepočítávám“ (to bys sakra měla, ty potvoro pomalá) jsme dorazily ke Slavii, která již tonula v houstnoucí dopravě, a navádějící policisté nám na otázku parkování s pokrčením ramen sdělili: „Zkuste to někde za ministerstvem životního prostředí, to je támhleten barák.“ No, projely jsme se a nakonec zaparkovaly v jedné z jednosměrek až na Vinohradech. A pěkně se prošly dolů.

Když jsme se vrátily z koncertu, našly jsme na skle zalaminovanou ceduli, že naším parkováním bráníme výjezdu z PROTĚJŠÍHO domu (ano, ne toho, u kterého branky jsme stály). Ok, chápeme, že se tu špatně vytáčí. Pravděpodobně jsme – vzhledem k úpravě cedule – nebyly první a asi ani poslední, ceduli jsme mu položily na plot, aby mu náhodou nechyběla, a usedly jsme do auta. Kolegyně nastavila GPS na cestu domů a vyrazily jsme. Že nás GPS navigovala ne cestou zpátky, ale přes Vinohrady a náměstí Míru, jsem přičítala tomu, že nás pravděpodobně navede na magistrálu. Mé přání se naplnilo, jaké však bylo mé překvapení, kdy jsme ji profrčely se starou budovou nádraží po pravé ruce. Nejsem sice veliký expert na Prahu, ale věděla jsem, že místo na jih jedeme na sever. Sdělila jsem kolegyni, že musíme někde sjet dolů a najet v opačném směru. Ona však v neochvějné víře v GPS odmítala tento manévr provést a tak jsme uháněly nocí směr Mladá Boleslav, Hradec Králové a mé protesty, že to musíme otočit, byly ignorovány. „Prosím tě, není ta vaše vesnice v republice ještě jedna?“ zeptala jsem se prozřetelně. „Není, to vím jistě.“ To jsem jí věřila, jelikož by mne existence druhé vsi s daným názvem skutečně překvapila. Značení na odbočkách ještě stále nabízelo třeba Brno a ČB, ale ani to nepomohlo.

Časem jsem to vzdala a začala se nastalou situací bavit. Prohlížela jsem si části Prahy, ve kterých jsem v životě nebyla a ani jsem netušila, že se do nich podívám. Říkala jsem si, jak je dobře, že jsme si domluvily, že přijedeme druhý den do práce až na oběd. Při tomhle přístupu se asi projedeme. Po chvíli se kolegyně lehce překvapeně ozvala: „To je zvláštní, já už tu nevidím žádné odbočky na Budějce.“ V tu dobu už jsem byla na pokraji výtlemu a tak moje odpověď odpovídala nastalé situaci: „Ne. Zato jich vidím dostatek na Mladou Boleslav, Hradec Králové nebo třeba Drážďany! Kam jedeme?“ V tu chvíli kolegyni došlo, že skutečně míříme špatně, zajela na téměř prázdné výpadovce vpravo a zastavila na kraji silnice. Klepla do GPS, která ukazovala, že stojíme v Letňanech a míříme… do Drážďan! Její manžel tam byl na služební cestě a její uklepnutí při zadávání znamenalo opakování poslední trasy. No konečně. Opravila zadání a GPSka začala zuřivě navigovat na jih. Musím uznat, že výhled na Kbelské letiště jsme nikdy předtím neměla. Když jsme po čase projížděly kolem O2 arény, poznamenala jsem: „Musím ale uznat, že máš celkem originální způsob jak se vyhnout zácpě v Praze.“ Musely jsme se smát. O hodinu později, ale tentokráte už správně, jsme mířily k domovu.

Když se zeptáte na GPS geodetky, jezdící do terénu vyměřovat teprve vznikající silnice a cyklostezky, odvětí vám asi toto: „GPSka je nám k ničemu, maximálně na nás neustále řve: Vraťte se, jedete po poli!“ Její první zkušenost s GPS byla před lety asi taková, že vyrazily s kamarádkou na sraz ročníku někam k jedné z českých přehrad a GPS je zanavigovala skvěle. Stály ve vesnici daného názvu. Jenomže úplně v jiné, než se konal sraz. Mám ráda mapy a troufnu si říci, že na ženu se v nich orientuji celkem dobře, i když jsem nedávno zažila vlastní ponížení, když jsem si ji prvně v životě musela otočit po směru pohybu.

Jedno jaro jsem absolvovala bubenický víkend ve vesnici pod Jihlavou. Po ubytování jsme vyrazili do Jihlavy doplnit zásoby a vyzvednout bubenici, která přijela  veřejnou dopravou. Když jsme spolu s dvěma chlapy sedaly do auta, hlásila jsem: „Mám s sebou mapu Jihlavy.“ Kamarád se na mne podíval a s lehkou ironií řekl: „Mapu? To dneska ještě někdo používá?“ A vytasil svůj mobil s GPS. „Jo, budeš se divit, používá. Nikdy nevíš, kdy se hodí.“ Když se divil, že přijíždíme do Jihlavy kolem jiného hypermarketu, než si myslel, nekomentovala jsem to. Pravá výzva ale začala, když se spojil s kamarádkou, která se pokoušela někde na výpadovce stopovat. „Kde jsi?“
„Nevím, na výpadovce z Jihlavy.“
„Něco přesnějšího nemáš?“
„Stojím u Jihlavanu.“ Jihlavan, Jihlavan… ale kde to je? Mapa v telefonu se používá dost špatně, když z něj zároveň telefonujete. Sáhla jsem pro mapu, rozložila ji, rychle odhadla, kde tak asi může být a našla Jihlavan. To už jsme parkovali v garážích hypermarketu. Položila jsem mapu města na auto a píchla do ní prstem: „Tady je.“ Kamarád se zorientoval a v rychlosti jí zanavigoval, kam má dorazit. Nebyla tak daleko. Když ukončil hovor, neodpustila jsem si: „Mapu. To dneska ještě někdo používá?“ Lehce zrudnul a odvětil: „Se náhodou zrovna hodila, no…“

Protože ráda cestuji a protože jsem ráda „v obraze“, pořizuji si mapy. Mám doma takové malé mapové centrum. Pro pěší dostačující i po letech. A pro SOS navigaci mám teď, po novu, ve svém chytrém telefonu mapy od Seznamu. Dá se podle nich i navigovat. Ale upřímně, jezdit prstem po mapě je fajn. Zkuste si jezdit prstem po telefonu…a zjistíte, že vám v tu chvíli někdo zavolá. A jste kde? Nevím, kde jste vy, ale já v tu chvíli v mapě papírové. Do té se ještě nikomu zavolat nepodařilo. Tedy – prozatím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.