«

»

Jak jsem ztloustla

Dokud je člověk malý, nemusí si s příjmem potravy dělat moc starosti. Pokud to extra nepřehání, přebytečné kalorie zbaští vlastní růst. V pubertě se o to zase postará hormonální vývoj. První problém začíná, jakmile nabude potřebné tvary. Ano, jsou i jedinci, kteří je nenabudou, ale to se mi nějak zapomnělo stát. Když jsem opouštěla základní školu se šedesáti kily, už jsem věděla, že modelkovských mír nikdy nedosáhnu prostě z toho důvodu, že už jsem je stihla přerůst. Ani ne tak v horních partiích, ale tam, kde se setkává tělo s židlí. A pak také v ramenou, která mi jasně dala najevo, že z nového porevolučního číslování mohu písmena XS a S rovnou vyškrnout a pokud se nebude jednat o nově vydobyté oblečení elastické, mohu klidně zapomenout i na písmeno M.

Odkud se u nás vzala široká ramena lze jen těžkou odvozovat. Z plavání přes rybník to asi nebude, neboť se odehrává jenom v létě. Matka, která již záhy (byť omlouváno čtyřmi porody) přesáhla hranici jednoho metrického centu, byla v mládí sice vyvinutá, leč s kostrou drobnou, což nám již jako dětem znělo již jako fata morgána. Nebýt dokladu v podobě jejích starých šatů, do kterých jsme ani jedna ze sester nebyly sto prostrčit již v pubertě paži, bylo by to fata morgánou i zůstalo. Ano, tam lze snad i dovozovat, že stavba našich paží byla ovlivněna tím, čemu se obvykle říká stavba chaty. No, chata byla trochu nadnesené slovo, jelikož ono podsklepené cosi o podlahové ploše cca 70m čtverečních se dvěma podlažími lze sotva považovat za chatu. Ale musím uznat, že pokládání střechy nebo nahazování omítek se mi ještě jednoho dne může hodit. Tedy pokud dojdu k rozhodnutí, že jsem se zbláznila, a půjdu se ucházet o místo pomocné síly.

Tatínek měl v mládí křivici, takže jeho ramena poněkud připomínají hrdlo láhve na pivo. Domýšlet si, jak by asi vypadala, kdyby onou nemocí neprošel, lze snad na příkladu jeho mladšího bratra, který se však pro změnu věnoval kulturistice, takže jeho ramena a paže vyžadovaly za dob jeho mládí šití košil na míru, jelikož neprostrčil ruku rukávem. Tam někde však lze vypátrat kořeny našich postav.

Za dob studií udržoval mé rozměry nedostatek finančních prostředků, vyjádřený deseti korunami na oběd, který se tehdy sestával ze dvou suchých rohlíků a kávy z automatu. Ano, jsem si vědoma toho, že ve dnešních cenách bych si kávu jistě musela odpustit. Můj pohyb byl bohužel poněkud limitován růstovým onemocněním kolen, jež byla sice po operacích zase funkční, ale přece jenom na omezené vzdálenosti (tj tak na třicet km). Pak jsem však opustila školu a nastoupila do zaměstnání.

Počáteční roky byly ještě celkem slušné. Přece jen ve srovnání s dnešní dobou jsem sice zažívala stresové situace, ale byly v podstatě lépe zvladatelné. A ve stresu jsem nejedla, takže v tom taky takový problém nebyl. To se však po čase změnilo. Když jsem se ve dvaceti ustálila na 65 kilo, brala jsem to jako celkem spolehlivý a slušný základ podpořený poměrně svalnatou postavou. Jenom se mi těžko sháněly džíny s malým pasem a velkou zadnicí…

Kancelářské zaměstnání má svá pohybová omezení. Dokud jsem běhala po úřadech osobně, na poštu a do banky, měla jsem zaručenou alespoň jistou dávku denního pohybu. Rozmach internetu a hlavně on-line bankovnictví mne o ni připravil. Připadala jsem si jako dělník, jemuž stroj ukradl práci. Stala jsem se vězněm kanceláře. Z počátku to tolik nevnímáte, pokud se nedíváte oknem ven do slunného počasí a nenapadne vás, jak krásné by bylo se v pracovní době projít. Člověk sice roste do pětadvaceti, ale jak praví slogan: „zadku a břichu to někdo zapomněl říci.“ Moje váha se plíživě počala šplhat nahoru. S pravidelným rytmem se opakovalo, že jsem každé vánoce nabrala tři kila a dvě zhubla. Spočítala jsem si, že touto rychlostí mohu mít metrák okolo šedesáti let. Usoudila jsem, že je nejvyšší čas začít se sebou něco dělat. Bydlíc v šestém patře panelového domu jala jsem se každý večer běhat schody dolů a zase nahoru – dvakrát. Zprvu to vypadalo celkem dobře, nohy poslouchaly a srdce si zvykalo. Měla jsem ze sebe dobrý pocit – tedy až do chvíle, kdy jsem zjistila, že neobleču svou nejoblíbenější sukni. Krejčovský metr mi prvně připomněl, proč má metr a půl… moje vysportované pozadí nabylo za ty dva měsíce celých šest centimetrů. A váha také vykazovala jakýsi přírůstek. Usoudila jsem, že mé tělesné proporce jsou výrazné až dost na to, abych je podporovala v jejich růstu a zanechala jsem této pošetilé činnosti. Dvě koule na nožičkách, které jsem potkávala doma v podobě mých rodičů, kteří se dávno pod metrák nevešli, mi měly napovědět, kam směřuji. Ano, nepiju pivo a nebaštím čokoládu na kila jako můj otec, ale přesto… nebrala jsem tuto hrozbu vážně.

Moje matematika byla však náhle narušena ve třiceti letech. Sestra mne sice varovala, že se v tomto věku přestavěla, ale znáte to: „Já v tvém věku…“ …jsem se bohužel přestavěla také. Když to zkombinujete ještě s tím, že se vám povede zlámat si dvě žebra… Ani si nevšimnete a veškeré bolesti spojené s přenastavováním kostry potlačíte do pozadí. Když mi během dvou měsíců začalo být všechno oblečení malé včetně spodního prádla, zavětřila jsem zradu. Pomalu jako lupič jsem se kradla stíny na váhu. Není přece možné, že ta vytahaná podprsenka, která mi byla přes žebra velká, mne najednou škrtí přes žebra. První pohled na váhu vyvolal nevěřícné zírání. Asi tak po minutě jsem pochopila, že moje noční můra se stala skutečností. Ručička váhy přeskočila osmdesátku a škodolibě se na mne culila. Může mi někdo vysvětlit, kde se za dva měsíce vzalo deset kilo?! Potupně jsem vyházela asi tak polovinu oblečení kromě kusů, na kterých mi záleželo, a vyrazila jsem na nákup oblečení a prádla. V tu chvíli se mi před očima vybavila větička Helenky Růžičkové ve filmu Slunce, seno, erotika: „Prosím Vás, neměli byste něco na normálního člověka? To jako na mne.“

Zjistila jsem, že nákup oblečení se proměnil v lov na něco, do čeho se vejdu. Prodejny prodávající pouze módní zboží jsem najednou mohla zcela minout bez toho, abych měla výčitky svědomí, že možná tam by se mi něco konečně zalíbilo. Zjistila jsem, že některé značky neuznávají, že větší velikost pravděpodobně taky potřebuje více místa na prsa. Usoudila jsem, že některé lněné šaty jsou asi omylem zavěšeny v dámském oddělení a došla jsem je tam vrátit. Jelikož jsem v tu dobu měla podobně tvarovanou kolegyni, naše společné lovy za oblečením většinou končily u Vietnamských prodejců, jelikož ti se neomezovali na škálu oblečení končící kategorií L.

Objevila jsem, že pokud máte ve svém okolí někoho, kdo neustále jí, aniž je to na něm vidět, vaší linii to neprospívá. Postupně sledujete, jak v něm mizí porce, ze které by se nasytila čtyřčlenná rodina, a začínáte ho podezřívat, že tloustnete místo něj. Když jsem pak ukončila pracovní poměr u dané společnosti, počala jsem celkem zdárně hubnout. Až do okamžiku, kdy jsem dosáhla věku pětatřiceti let. Nevím, co si mé tělo usmyslelo, ale dávalo mi to pociťovat velmi důrazně. Opět se rozbolelo a co víc, horní vnady usoudily, že pravděpodobně nedosahují rozměrů spodních, a rozhodly se nenechat si to líbit. Po zhruba dvou měsících jsem usoudila, že je čas na další výměnu prádla.

Když už jsem v prodejně jedné značky objevila tuniku, do které jsem se vešla, byla křivě ušitá. Vědoma si toho, že tato značka má po městě vícero poboček, zavítala jsem do jiné a vyhledala stejnou. Jaké bylo však moje překvapení, když mi v převlékací kabince vypadla prsa výstřihem. No jasně, vzala jsem si omylem L. No tak zase zpátky a vyhledat XXL. Bingo, našla, oblékla a zkonstatovala, že to je ono. Zjistila jsem, že k tunice jsem si pořídila taky balení pohledů do hloubi jejího výstřihu. No co, pořád lepší něco, nežli nic.

Všechny pokusy o cvičení skončily tím, že jsem nabývající tuky přeměnila na svalstvo a tím pádem na přibývající kilogramy. A to se opět počalo obalovat dalšími tuky. Jakákoliv cesta na váhu se proměnila ve zkoušku odvahy. S novým zaměstnáním přišel stres. Stres s velkým S. Stressssssss! Zjistila jsem, že s každým dalším auditem nabírám standardně tři kila vzniklá krocením svého křečujícího žaludku a pálení žáhy, které jsem do té doby neznala. Pracně jsem kila shazovala dolů, ale zdá se, že jsem narazila na limity, přes které jsem se nemohla dostat. Věděla jsem, že pokud se udržím kolem 85 kilo, bude to ještě dobré. A zapomněla jsem na svůj základní nabývací cyklus a společně s Twitterem jsem počala zase cvičit. Hlavo dubová, na co jsi myslela? Ano, ze začátku to šlo tuze, časem se to však zlepšovalo a zdálo se, že to tělu prospívá. Jediné, co se mi na tom poněkud nelíbilo, bylo, že svaly se sice zpevnily, ale vyhnaly všechno sádlo na povrch. No, o hubnutí se mnoho mluvit nedá. A do toho další audit.

Asi tak přede dvěma týdny jsem opět vstoupila na váhu. Vytřeštila jsem oči a zatajila dech v naději, že když budu bez dechu, budu vážit méně. Nestalo se. Objevila jsem, že s osmičkou na začátku své váhy se mohu rozloučit. Podívala jsem se na sebe do zrcadla pozorujíce všechny rysy mých rodičů včetně mé vypěstované tloušťky. „Milostpani nám poněkud nakynula,“ vydrala se mi zoufale z úst větička ze známé české komedie. Postupně jsem došla k názoru, že s mojí tloušťkou může zatočit už jen odchod z práce a dlouhodobá nezaměstnanost. Přišly mi na mysl všechny hlášky mých rodičů, kteří dělili svou váhu mezi docent a přescent. Začínám se smiřovat s tím, že mne to jednoho dne čeká také. A co hůř, bude mi brzy čtyřicet. Jestli mé tělo trvá na pětileté periodě přestavování těla, budu muset brzy začít přemýšlet o tom, že výhledově bude třeba vyměnit futra za širší…

Mojí neteři je patnáct, váží šedesát kilo a já jí přepouštím poslední zbytky svého šatníku z doby před dvaceti lety. Už konečně vím, co je to prokletí moderní doby. A s každou další návštěvou obchodu s oblečením si čím dál více opakuji onu známou, kdysi vysmívanou větu: „Prosím vás, nemáte tu něco na normálního člověka? To jako na mně…“

 

 

3 comments

  1. Lukáš

    Skvělé vyprávění, několikrát jsem se nahlas rozesmál 🙂 Nemůžu si pomoct, ale něčím mi to připomíná povídky Šimka a Grossmanna, což je pochvala, protože ty já mám moc rád 🙂 … těším se na další tvorbu…

  2. @sndrj

    Moje dvě kolegyně (účetní-což já nejsu) prosazují dogma „zachování rovnováhy kilogramů v kanceláři“ pravidelným pondělním řevem „kdo jste zase zhubnuli“. :o))

  3. Shimoli

    :DD Moc dobrý! 🙂
    Připomnělo mi to jeden okamžik tak 25 let zpátky, když jsem si chtěla koupit šaty na ples a prodavačka v obchodě se na mně na můj dotaz, jestli mají něco v mé velikosti letmo podívala a povýšeným hlasem řekla: „Na Vás? Tak to nemáme!“ Přišla jsem si jako velryba v ten okamžik no a samozřejmě odešla domů bez šatů. :DD

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Doplňte chybějící číslo. (Fill in missing number.) Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.